Veliká místnost, která zabírá většinu krytu v hornické čtvrti Trudovskaja, je zastavěná provizorními lůžky. Každá rodina si sem přinesla své deky a matrace. „Celkem tu máme 96 lidí, z toho 90 jich tu žije stále. Prostě nemají, kam jinam jít,“ říká správkyně bunkru Natálie.
Do studených a vlhkých podzemních krytů ze sovětských časů obyvatele Doněcku zahnalo pravidelné ostřelování. „Je pro ně prostě příliš nebezpečné zůstávat doma a jinam není kam jít,“ říká Marek Štys, vedoucí humanitárních programů Člověka v tísni.
„Je to hrozné. Je tu neustálý hluk, děti stále pláčou. Není kam se hnout. Ven můžete jít jen tak na patnáct, dvacet minut,“ řekla BBC jedna z obyvatelek krytu v polovině září. Vrátit se do svých domů a bytů však lidé nemohou. A mnozí ani nemají kam. „Radši mrznout než čekat tam nahoře, kdy to na mě spadne,“ shrnuje žena jménem Světlana svůj život v krytu v hornickém městečku Kirovske.
Zimu bez pomoci přečkat nejde
Humanitární pomoc je pro mnohé jedinou možností, jak přečkat zimu. Většina penzistů na území ovládaném proruskými separatisty už půl roku nedostala důchody, státní zaměstnanci jsou už několik měsíců bez platu. Lidé se navíc nemohou dostat ani ke svým úsporám v bankách. Poslední pobočky ruské Sberbank se nedávno zavřely, od té doby nezůstala otevřená ani jediná, píše z Luhansku Mychajlo Vasiljev pro Rádio Svobodná Evropa.
„Lidé potřebují zejména jídlo, teplé oblečení, deky nebo matrace. Jejich domy jsou často zničené nebo neobyvatelné. Kritická situace je také v domovech pro seniory,“ popisuje Marek Štys.
Člověk v tísni každý týden s podporou prostředků z EU dodává 1 750 lidem v Doněcku a okolí příděl potravin na měsíc. Balíčky s rýží, těstovinami, masovou konzervou, sardinkami a čajem dostávají hlavně velké rodiny bez příjmu a staří lidé.
Potravinami i hygienickými potřebami Člověk v tísni zásobuje také domovy důchodců, hospice či útulek pro bezdomovce. Poté, co kyjevská vláda přestala v Donbasu vyplácet dotace a sociální dávky, zůstala tato zařízení zcela bez prostředků. „Přece to nezavřu a ty lidi nevyhodím na ulici,“ říká například Valentin, zástupce šéfa domova seniorů v Makijivce.
Bez léků už jídlo nebude potřeba
Ještě horší situace než v Doněcku je v okolních městech, která se táhnou v souvislém řetězci až k ruské hranici - Makijivka, Charcyzk, Šachtarsk, Torez, Snižne. „Měli jsme tu padesát úmrtí hlady,“ říká dobrovolnice Tamara ze Sněžného. Ještě palčivější je však nedostatek léků. „Když našim a staříkům nepřivezete léky, jídlo už potřebovat nebudou,“ upozorňuje správkyně krytu Natálie.
Na život v konfliktní zóně je velmi těžké se připravit, i když si lidé v Doněcku a Luhansku snažili nakoupit zásoby. „Když se lidé připravují na válku, často si neuvědomí, že jim nejdříve dojde voda, ne jídlo,“ konstatuje psycholog Pjotr Ivanov, který žije v Luhansku. Pitná i užitková voda přitom došla už 31. srpna.
„Když se na pultech opět objevila balená, stála dvojnásobek a později i trojnásobek toho, co dřív. A když začaly vodu dovážet nákladní auta v cisternách, museli na její distribuci začít dohlížet ozbrojenci, každou chvíli se totiž mezi lidmi strhla potyčka. Když dojde voda, jste najednou obklopení zrny, která nemáte jak spotřebovat,“ říká Ivanov.
Vaření může být pro obyvatele krytů navíc dost nebezpečné, jídlo se totiž připravuje venku na ohni. „Když začne ostřelování, zamícháme jídlo a běžíme se schovat. Pak se ale vrátíme,“ popsala reportérovi Vice News další z obyvatelek krytu.
V Kyjevě nás rozeznají
Ani přes veškeré problémy se však většina lidí neodváží si stěžovat. „Slova nejsou vlaštovky, která jen tak odletí,“ píše Mychajlo Vasiljev z Luhansku. „Mnozí si stále pamatují rok 1937 a černé dodávky, které odvezly odsouzence. Říká se, že stíny přicházejí o půlnoci,“ popisuje strach z opakování stalinských hrůz.
Luhansk, dříve známý jako město fontán a růží, je podle Vasiljeva dnes městem skloněných hlav. „Můj přítel, který se v létě přestěhoval do Kyjeva, mi říká, že lidé v hlavním městě okamžitě rozpoznají ty, kdo nedávno přišli z Luhansku či Doněcku podle zvláště chmurného výrazu, jasného znamení válečného syndromu. Jak dlouho musí člověk žít v míru, aby se ten výraz smyl?“
