Když se v Doněckém národním ukrajinském hudebním a dramatickém divadle spustí opona, někteří přihlížející mají problém zatleskat. Ne proto, že by se jim představení nelíbilo. Ruce jen těžko zvedají kvůli tomu, že v nich pevně drží útočné pušky AK-47. A to i přesto, že na vstupních dveřích divadla velká červená značka jasně říká „vstup se zbraní zakázán“.
V Doněcku však už mnoho měsíců, s výjimkou krátkodobých příměří, zuří boje mezi místními proruskými separatisty a kyjevskými vojsky. Zbraně se proto staly nedílnou součástí života většiny místních.
„Myslím si, že divadlo je v této chvíli pro bojovníky stejně důležité jako jejich zbraně,“ uvedl pro agenturu Reuters jeden ze separatistů Valentin Vlasnikov krátce poté, co zhlédl poslední dějství divadelní hry Past na osamělého může. „Tohle všechno nám dodává naději, že se život jednou zlepší, že máme jako stát a země budoucnost,“ vysvětluje separatistický bojovník, který představení navštívil s manželkou a malou dcerkou.
Během popisování toho, co pro něj divadlo znamená, se na moment zarazí a začne se omlouvat za své nevhodné oblečení. Do divadla totiž přišel nejen se zbraní v ruce, ale také v bojové uniformě. „Asi není normální chodit do divadla takhle, měl jsem se převléct. Prostě jsem na to zapomněl,“ omlouval se.
Divadlo dává lidem naději
Před vyhrocením situace na východě Ukrajiny byl Doněck relativně prosperujícím městem, který skýtal domov pro více než milion lidí. S ostřelováním však přišel strach a rozhodnutí své domovské město opustit. Zůstali jen ti nejodolnější. I kvůli nim doněcké divadlo stále funguje. Snaží se být „aktem vzdoru“ a pokusem o „povznesení se nad okolní násilí“.
Podle místních jim divadlo pomáhá zapomenout na nekončící vyhrocenou situaci a alespoň na malou chvíli jim dává pocit normálního života. Doněcké divadlo se v tomto ohledu inspirovalo mimo jiné v Sarajevu, kde i během občanské války dál fungovala některá divadla.
I na prkna, která znamenají svět, však v Doněcku dolehla tíha změn. Před politickými změnami na Ukrajině se představení hrála v ukrajinštině i ruštině. S vyhlášením Doněcké lidové republiky však ukrajinština začala pomalu mizet. Všechny divadelní hry jsou nyní výhradně v ruštině. „Všichni jsme krmeni řečmi ukrajinských autorit, které by nás nejraději vyhnaly pryč. My ale chceme jen to, aby naše město nebylo bombardováno,“ vysvětluje jeden z herců Vladimir Švets.
Pomoc od operní hvězdy
Na pomoc doněckým divadlům před časem přispěchala také ruská sopranistka Anna Netrebková, jedna z nejslavnějších person světové opery. Divadlům a Doněcké opeře věnovala milion rublů (tehdy v přepočtu bezmála 400 tisíc korun). Pomoc byla potřeba i proto, že mnoho herců využilo částečný klid zbraní na počátku září a z Doněcku prchlo.
Ti, kteří zůstali, se spolu s rodinami přestěhovali přímo do hlavního doněckého divadla. „Žijeme zde od listopadu, při ostřelování byl totiž zasažen náš dům,“ svěřil se herec Nikolaj Gusejnov. „Rebelové z Doněcké lidové republiky nám dali nějaké peníze a my teď žijeme takhle,“ dodal.
Jeho herecký kolega Sergej Bannikov si myslí, že divadlo není v současné situaci možné oddělit od politiky. „Poslední hra, kterou jsme zatím hráli, byli Tři mušketýři,“ připomněl Bannikov a uvedl, že lidé během ní hlasitě aplaudovali, když v díle Alexandra Dumase viděli podobnost se současnou situací na východě Ukrajiny.
Doněcké divadlo se opět otevřelo v říjnu:
