Slovenská politika byla vždy jakousi turbo-verzí politiky české. Více vypjatou, více groteskní, více kriminální… A tak i když je atentát na Roberta Fica událostí ve středoevropském prostoru tak šokující, že po ní docházejí slova, lze ji vnímat i jako děsivé zrcadlo toho, kam se může dobrat česká politika za nějaký čas. Za pár let. Napřesrok před parlamentními volbami. Anebo už zítra.
I v Česku jsme již v politice zažili leccos – házení vajec, kamenů, zápalných lahví, nejeden politik schytal pár ran nebo třeba výstřelů airsoftovou pistolí. Jistě, reálný útok na život zvoleného zástupce lidu jen proto, že s ním nesouhlasím, je jiná liga, tak daleko jsme ještě nedošli. Ale kolik minut do dvanácté nám zbývá? Kdy napodobíme slovenský odstrašující příklad, když vývoj v obou zemích rozhodně není nepodobný?
Robert Fico svůj úspěch založil na tvrdé a konfrontační politice. Ale v mezích zákona, nic víc mu nikdy nikdo neprokázal. I díky své razanci umí oslovit voliče a vyhrávat, což je umění, jehož se mnohdy nedostává jeho oponentům. Proto z právoplatného vítěze voleb a premiéra udělali ďábla, mafiána a ruského podomka. A krmili své voliče hesly, jak je třeba za každou cenu zabránit jeho vládnutí. Takový slovenský kurz Antifico.
Co nám to jen připomíná? Je šéf konkurenčního hnutí, které nás válcuje v preferencích, jen regulérní politický soupeř, nebo nepřítel na život a na smrt? Jsou opoziční strany přirozeně tím, kdo nás vystřídá u moci, anebo extremisté a populisté, jejichž nástupu je třeba zabránit úplně všemi prostředky? A jsou ti, kdo proti nám demonstrují, legitimní částí společnosti, které nesedí politika naší vlády, anebo jen ruští švábi, trollové, dezoláti a chcimíři?
PŘEHLEDNĚ: Pět výstřelů a hodiny na sále. Co víme o atentátu na Fica? |
Od slovenského atentátníka teď sice všichni dávají ruce pryč. Dokonce se dost násilně hledá jeho napojení na jakési proruské linky. Nebo se argumentuje, že kdo zasel vítr, sklidil bouři. Ale Ficovi političtí oponenti, včetně těch z Česka, se ze svého dílu odpovědnosti za tragický čin tak snadno nevyzují. Tak dlouho dělali z šéfa Směru čiré zlo, tak dlouho mu vzkazovali, že s netvorem se „ti lepší a demokratičtější z nás“ nestýkají a nemluví, až se to v jednom asi ne úplně zdravém mozku mohlo proměnit v motivaci k nabití pistole.
Pohled na budovu v Levicích na Slovensku, kde žil střelec, který se pokusil o atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. (16. května 2024)
Politika je soutěž idejí a receptů. Těch, které se nám osobně líbí, i těch ostatních, stejně legitimních. Protože málokterý problém má jen jediné možné řešení. Máme zemi zadlužit, nebo utáhnout opasky? Mají se víc dotovat zemědělci, nebo divadlo? Má se na Ukrajině raději jednat o míru, nebo bojovat do posledního muže?
Pro vnímání politiky jako takové je likvidační dělat ze soutěže idejí poslední bitvu. Napadat někoho jen za to, že má jiný názor. Vylučovat se kvůli tomu ze stran. Nálepkovat a deklasovat soupeře. Dopřávat sluchu lidem, kteří přejí smrt tu Zemanovi, tu Babišovi, tu Palestincům… To všechno dělá z politiky, tedy správy věcí veřejných a hájení zájmů různých společenských skupin, Divoký západ. Nebo jako ve středu divoké Slovensko.
