"Nejhorší jsou tyto stavy u dětí, které si traumatem projdou ve věku, kdy si události kolem sebe ještě nedokáží vysvětlit a pochopit," říká psycholožka Katarina Karaszová, která strávila devět měsíců ve městě Lira v severní Ugandě na misi Lékařů bez hranic.
Děti jsou podle jejích slov v tomto ohledu zranitelnější než dospělí.
Následky traumat se dají časem minimalizovat, podle Karaszové se ale nedají odstranit úplně. "Jeden chlapec po delší době například hodil svého bratra do ohně, protože se u něj nahromadila neovladatelná zlost. Jinak už ale své trauma zvládal," vzpomíná na jeden ze zážitků lékařka.
Za důležité považuje při léčbě podporu pozitivních vzpomínek. "Musí se stabilizovat, uvědomit si, že už jsou v bezpečí a nic jim nehrozí. Důležité je také, aby měl postižený alespoň jeden silný pozitivní vztah k nějaké osobě, třeba na někoho v rodině," konstatuje Karaszová.
Další možností je zaměřit svou pozornost na nějakou konstruktivní aktivitu, třeba na studium. Dobrý je sport, který pomůže vybít nahromaděnou energii.
Při práci s postiženými z Ugandy spolupracovala psycholožka s místními terapeuty, kteří mají absolvované pouze speciální kurzy, nemají ale odborné vzdělání.
"Sezení probíhají většinou skupinově, kdy se obyvatelé vesnice sejdou u ohně a mluví o svých prožitcích. Já jsem terapeutovi pomáhala, on mi naopak pomáhal s jazykem. I když je angličtina oficiálním jazykem, většinou se hovoří jazyky kmenů," říká psycholožka.
Při terapiích se hrály například také divadelní scénky. "Musíme se přizpůsobit jejich způsobu myšlení, hodně velkou roli zde hraje víra v mýty a magie," vysvětluje lékařka.
Konflikty zmítají Ugandu od 60. let
Uganda se v druhé polovině 20. století potýkala s častými konflikty. Situace se vyhrotila po roce 1986, kdy začali rebelové z Armády Božího odporu bojovat proti vládním jednotkám.
Tato armáda měla chránit obyvatele severní Ugandy, která je oproti zbytku země výrazně chudší. Ve skutečnosti tomu bylo ale spíše naopak.
"Trestali je velmi brutálním způsobem za to, že je dostatečně nepodporují. Odřezávali jim rty, uši i končetiny," přibližuje Karaszová.
Lidé se před nimi skrývali v centrech měst. "Nebezpečno bylo zejména v noci, když armáda unášela děti, aby z nich vychovala své následovníky," popisuje psycholožka.
Více než jeden a půl milionů lidí muselo odejít ze svých domovů a žít v uprchlických táborech. Ani tady ale život nebyl zcela bezpečný. Kempy sice byly chráněny vládními silami, ale i tak se všichni obyvatelé stahovali do centra tábora, kde bylo nejbezpečněji.
Na jednom místě žilo až 60 tisíc lidí. V Ugandě se klade velký důraz na kmenovou příslušnost. "V táborech ale byli pohromadě příslušníci všech kmenů, jejich přirozený život byl narušen," konstatuje Karaszová.
V táborech navíc nebyla zajištěna dostatečné zázemí, chyběla pitná voda. Řada lidí byla nakažena malárií, tuberkulózou nebo AIDS. Lékaři bez hranic zde působí od roku 2003, kromě terapeutické podpory se zaměřují i na léčbu těchto nemocí.
