Vyplývá to z výzkumu rakouských historiků, který zveřejnili při příležitosti čtyřicátého výročí pražského jara.
Rakouští politici podle studie expertů, kteří pátrali v archivech několika zemí včetně toho moskevského, nedopadli právě lichotivě. V počátcích okupace Československa, která se protáhla přes dvě desetiletí, postupovali opatrnicky (a někdy až vlezle), jen aby sovětské politiky nějak nepopudili.
Lidovecký kancléř Klaus samozřejmě počítal s možností sovětského vpádu do země, která se právě marně pokoušela dát komunismu lidskou tvář, a armáda byla v pohotovosti.
V případě útoku na Československo měla v rámci operace s krycím názvem Hornina nastoupit k hranicím... Ale držet se od nich raději v bezpečné vzdálenosti třicet kilometrů, aby si to Sověti nevykládali jako provokaci. Došlo tak ke komické situaci, že štáby rakouských vojsk byly předsunuty před obrannými liniemi.
Už tehdy to ve zdejší společnosti vyvolalo obavy, že by se Rakousko útoku SSSR nijak nebránilo. Prosakovaly informace, že se premiér hodlá stáhnout z Vídně, která leží na dohled od československého území, a uteče vládnout do Zell am See. Aby k něčemu takovému nemuselo dojít, předcházeli si rakouští politici své sovětské partnery, jak mohli.
Ve zvláště špatném světle se ukázal tehdejší ministr zahraničí Kurt Waldheim (pozdější generální tajemník OSN a rakouský prezident, na kterého se provalila jeho nacistická minulost). Brzy po invazi dal rakouskému velvyslanci v Praze Rudolfovi Kirschlägerovi pokyn, aby z ambasády vykázal všechny československé občany, kteří zde hledali ochranu.
Diplomat ministrovo nařízení ignoroval, stejně jako rozkaz nevydávat žádná víza. Waldheim Sovětům nepokrytě nadbíhal i podle zpráv sovětského ambasadora ve Vídni Borise Podzeroba. Když Sověti při přeletech narušovali rakouský vzdušný prostor, povolal si Waldheim velvyslance k sobě.
Místo vznesení protestu ho jen žádal, aby nepřeceňoval výskyt rakouských vojsk v hraničních regionech. Byla tam vyslána jen "pro uklidnění obyvatelstva".
Stejně tak odsoudil rakouská média, že o invazi informovala jednostranně. Podzerob mohl spokojeně do Moskvy referovat: "Waldheim souhlasil, že současná svoboda tisku má své hranice."
Ministr zahraničí sdělil, že už s některými redaktory mluvil a požádal je, "aby popisovali události s ohledem na rakouskou neutralitu".
Rakouští vědci se slávou oznámili jako nová i svá zjištění ohledně chování československých politiků při vyjednáváních v Moskvě, která měla situaci po invazi řešit. Například prezident Ludvík Svoboda prý dorazil do Moskvy ostře protidubčekovsky naladěn, žádal jeho omluvu národu a odstoupení. Brzy však otočil.
Pro české historiky z Ústavu pro soudobé dějiny informace o Svobodových názorových veletočích nejsou žádným překvapením. "Dokumenty o jednání jednotlivých osob máme již od počátku 90. let," sdělila MF DNES po telefonu Jitka Vondrová, která se této dějinné etapě intenzivně věnuje.
"To, co nás dále o pražském jaru zajímá, moskevské archivy bohužel stále drží v tajnosti."
