Ženy v bílých nátělnících s orlicí německých vzdušných sil Luftwaffe stojí v nastoupené řadě před ženou krutého zjevu v černé košili, jež se uznale dívá na jejich ženské tvary. Při procházení internetu je velmi snadné narazit na tento obrázek, jenž se zdá být na fotoaparát zachycenou momentkou zvrácené praxe nacistů učinit z přísně vybraných žen svého druhu chovná zvířata pro německé muže, aby se „nadřazená árijská rasa“ dále rozšiřovala.
Ve skutečnosti je snímek fotoskou neboli fotografií pořízenou přímo při natáčení hraného filmu. Všechny ženy na něm jsou herečky z prakticky neznámého, polozapomenutého filmu vzniklého v roce 1958 v západním Německu. Pojednával o ženách v německé armádě, známých pod přezdívkou „bleskové dívky“ (Blitzmädels) podle znaku blesku (Blitz), který měly na uniformách.
Film nazvaný Bleskové dívky na frontě (Blitzmädels an die Front) sleduje skupinu žen, které německým letcům napomáhají jako Luftnachrichtenhelferinnen (asistentky pro vzdušné signály) v boji proti spojeneckým armádám. Zobrazuje je, jak čelí sexismu, posměchu, nedůvěře i byrokratickým omezením, která jim nedovolují bojovat. V jedné scéně se pokouší dostat na vlak, aby mohly sloužit nové jednotce, ale armáda jim to nepovolí.
Film spadá do žánru snímků o druhé světové válce, jež byly v padesátých letech v SRN populární. Vojáci wehrmachtu jsou v nich vykreslováni jako oběti zvůle politického šílenství zosobňovaného vedením nacistického režimu a SS. Tímto způsobem se Německo snažilo s válkou vyrovnávat.
Vzhledem ke kontroverznímu charakteru snímku není divu, že jej Lexikon mezinárodních filmů označuje jako „politicky a morálně sporný válečný film“. Jeho režisér Werner Klinger bez problémů režíroval filmy ve třetí říši a západním Německu v letech 1936 až 1967. Scénárista Hans Hellmut Kirst působil v německé protivzdušné obraně jako nadporučík. Naopak producenta filmu, Johanna Alexandera Hübler-Kahla, nacisté uvěznili a zakázali mu točit filmy kvůli tomu, že zfalšoval údaje o svém židovském původu.
Pomáhala jsi gestapu! Facka udavačce připomíná poválečnou spravedlnost |
Zapomenutost snímku má až jistý symbolický charakter. Účast žen v německé armádě je i mezi badateli přehlíženým fenoménem, který začíná být pečlivěji zkoumán až nyní. Pozornost věnovaná ženským vojačkám ve filmu byla neobvyklá „tehdy i dnes“, píše historička specializující se na německé bojové letectvo Luftwaffe Victoria Taylorová z University of Hull.
Nacistická vojenská sexuální politika
Jedna z oper čtyřdílného monumentálního hudebního díla německého skladatele Richarda Wagnera Prsten Nibelungův nese název Valkýra po okřídlené bojovnici z norské mytologie. Ačkoliv nacistický vůdce Adolf Hitler byl nadšeným milovníkem Wagnera, myšlenka žen se zbraní mu byla bytostně cizí. A stejně tak celé ultrakonzervativní nacistické ideologii, jež od žen očekávala, že se budou realizovat podle hesla Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel). Válečné pole byla výhradně mužská doména, ženám náležela sféra domácnosti a především mateřství.
V militarizovaném Německu, kde válečná rétorika prostupovala všechny části společnosti, Hitler nicméně matkám přece jen přisoudil jistou vojenskou úlohu. „Muž činí oběti v boji pro svůj národ, stejně tak i žena ochraňuje národ v jednotlivých případech. To, co muž dává svou odvahou na bitevním poli, žena dává věčným sebeobětováním, věčnou bolestí a utrpením. Každé dítě, jež žena dá tomuto světu, je bitevní pole, bitva o zachování existence jejího lidu.“
Dozorkyně v pekle. V továrnách na smrt se z žen staly ďáblové v sukních |
Z nacistického pohledu hrály německé ženy klíčovou úlohu pro zajištění rozšiřování řad nadřazené árijské rasy, mimo jiné na dobytých územích na východě Evropy, kde obraz čistotné a pořádkumilovné hospodyně nabíral temných podtónů jakožto symbol „očišťování“ východního „životního prostoru“ od podřadných ras. Muži měli tento ženský svět chránit a rozpínat jej, a to i určitými narušeními tradičních konzervativních svazků. Šéf SS Heinrich Himmler považoval promiskuitu vojáků za způsob zvýšení bojové morálky a zároveň cestu k plození dalších árijských dětí i mimo tradiční rodinu. Dokonce se domníval, že ti vojáci, kteří na frontě z přemíry mužských hormonů požadovali prostitutky, mohou být těmi nejplodnějšími otci.
Raději zajetí než účast v boji
Nutnost udržet v chodu válečný stroj ale nutila třetí říši ve své sexuální politice k jistým ústupkům. Nacisté se snažili matky a manželky udržovat po celou dobu trvání války mimo vojenský průmysl. Aby ale zaplnili místa uvolněná odchodem mužů na frontu, umožnili v něm pracovat vdovám, neprovdaným a rozvedeným. Kromě této „domácí armády“ neprovdané a mladé dobrovolnice starší alespoň 21 let z řad Říšské pracovní služby mohly vstoupit i do řad wehrmachtu. Zde působily jako zdravotní sestry či na administrativních a dalších pomocných pozicích.
Zvláštní skupinu pak tvořily ty ženy vybrané do řad SS, které procházely velmi přísným výběrovým řízením, přičemž Himmler věnoval velkou pozornost tomu, aby dotyčné byly vhodnými partnerkami pro mužské příslušníky sboru jakožto elitu třetí říše, pověřenou rozšiřováním árijské rasy.
I přes zapojení do vojenských procesů wehrmachtu byly tyto ženy pojímány jako civilistky. Oficiálně byly označovány jako pomocnice wehrmachtu (Wehrmachthelferin). Jen asi polovina z nich nosila uniformu, zřejmě z důvodů ponechání dostatku materiálu na armádní oděv pro „pravé“ vojáky. Ženy také mohly mít jen příruční zbraň a nechtělo se po nich, aby bojovaly, i když se nacházely na frontě, jak dokládá tajné komuniké nejvyššího velení wehrmachtu ze září 1944.
Tajemství slz Hitlerjugend. Brečícího vojáčka zvěčnil fotograf celebrit |
„Dominantním principem, který je základem jakéhokoli rozmístění žen, zejména společného rozmístění (s mužskými vojáky), musí být to, že ‚vojačka‘ je neslučitelná s naším nacionálně socialistickým pohledem na ženství. Ženy se ze zásady neúčastní ozbrojených bojů,“ píše se v komuniké.
Navzdory všem snahám nacistického vedení o zachování jasně narýsovaných hranic mezi oběma pohlavími byla válečná realita jiná. Hitler po katastrofálních prohrách v ruském tažení v roce 1943 nařídil, aby ženské dobrovolnice spravovaly velitelské a řídicí vybavení, světlomety a clonová děla protiletadlových kanónů Flak. Postupně do služby mohla být povolána jakákoliv členka Říšské pracovní služby, aby v roce 1944 v rámci „konečného boje“ a „totální války“ ženy, spolu s členy Hitlerjugend a muži staršího věku nehodícími se do vojenské služby, kompletně převzaly obsluhu protiletecké obrany kromě velicích funkcí.
Ke konci války ve wehrmachtu sloužilo 500 tisíc žen. Z toho 160 tisíc jako obsluha kanónů Flak, uvádí ve svém článku pro odborný časopis Journal of Military History německo-americká historička Karen Hagemannová z University of North Carolina v Chapel Hill.
„Matrace pro oficíry“
Skeptický pohled nacistů na ženy v armádě se promítal do celé německé společnosti. Ženy v uniformě v běžné společnosti často čelily nelichotivým poznámkám, že jsou „matrace pro oficíry“. Podobně, jako „bleskové děvky“, je označovali i samotní vojáci. Vnímali je jako „narušovatelky“ a někoho, kdo nepatří do jejich mužského světa. Samotné vedení wehrmachtu se snažilo potírat negativní průpovídky na adresu žen s tím, že jde o propagandu šířenou Spojenci s cílem vnést do třetí říše rozkol.
„Blitzmädels“ despekt z řad většinové německé společnosti velmi těžko snášely. Rachel Century ve své knize Ženské administrativní pracovnice ve třetí říši uvádí výpověď jisté Ursuly R. a jejích kamarádek z armády, které po zaslechnutí pohrdavého označení na svou adresu začaly brečet. Pro Karolu M. bylo označení „matrace pro oficíry“ důvodem, proč svého vstupu do armády litovala.
Povídačky o poměrech příslušnic wehrmachtu s jejich mužskými kolegy ale nebyly zcela neopodstatněné. Podle badatelů docházelo k případům romantických, sexuálních vztahů mezi důstojníky a vojačkami. Z výpovědí pamětnic, zachovalých deníků a dalších dokumentů ale vyplývá, že ženy v armádě hojně čelily sexuálnímu obtěžování, některé z nich byly znásilněny. Ženy si stěžovaly, že důstojníci i běžní vojáci se vůči nim chovali vulgárně, přezíravě, „nedisciplinovaně“ a „nerytířsky“.
Hitlerovy ženy s příchutí smrti: Proč se kvůli němu trávily, střílely a věšely? |
Nedostatek kavalírství německých vojáků se příznačně projevoval tam, kde by se „hrdinní“ ochránci ctnostných Němek měli chovat zvláště příkladně: na frontě. Prchající němečtí vojáci v některých případech nepouštěli své spolubojovnice na korby náklaďáků s tím, že nedostatková místa jsou potřeba pro muže. Zanechali je tak osudu, který v případě postupující Rudé armády měl často podobu znásilnění.
Důvody pro vstup
Proč navzdory všem překážkám, skepsi, nechuti a pohrdání, kterým čelily, některé ženy vstupovaly do armády dokonce dobrovolně? Řada z nich sdílela pocit povinnosti vůči své zemi, která čelí nepřátelům, a přejímala nacistickou hrdinskou ideologii vyvolené rasy, jež má právo na rozšiřování. Pro mnohé byla armáda způsob, jak uniknout okovům klasického rodinného života Němky pověřené rozením dětí a zažít dobrodružství.
A pro některé byla služba v armádě zdrojem hrdosti. Znak blesku nosily s pýchou. Jak popsala jedna z členek německé armády, blitzmädel pro ni znamenala „pěknou dívku v úžasné uniformě, s čepicí odvážně nakřivo na jejím zářivě blonďatém vlasu, která je s úsměvem radostně připravena splnit svou povinnost.“
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Módní ikona Bernie. Fotka starého levičáka v palčácích zbořila internet Zelené srdce Pacifiku. Fotograf objevil krásu Země z ptačího pohledu Američané jí rozstříleli rodiče, fotka zkrvavené holčičky armádu rozčílila Totální ztráta kontroly. Jak vznikla nejlepší rock and rollová fotka všech dob Slovenský instalatér nastavil tanku srdce. Ukradenou fotku zpeněžili Němci |
