Leden 2005, Tal Afár. Měla to být jen další rutinní patrola. Rota Apache po setmění procházela ulicemi severoiráckého města a oči měla na stopkách. Přestřelky, přepadení a teroristické útoky byly bezmála dva roky po pádu Saddáma Husajna na denním pořádku. A dobře to věděl i fotograf agentury Getty Images, kterého americká jednotka vzala s sebou.
Ve městě udeřila šestá hodina. Právě začal zákaz vycházení, když se ke skupině dvaceti vojáků začal blížit kužel světla. Přijíždělo neznámé vozidlo. Hondrose okamžitě přepadl pocit, že to nedopadne dobře.
„Naši vojáci byli maskovaní. Nehlídkovali pravidelně, neměli světla ani sirény. Nechtěli na sebe upozorňovat, aby na ně nikdo nezaútočil. A najednou proti takové bandě vynervovaných kluků vyjede neznámé auto,“ vzpomínal později. „Tušil jsem, že to dopadne špatně. Proto jsem se přesunul stranou. Obával jsem se, že padne minimálně několik varovných výstřelů,“ dodal pro portál Columbia Journalism Review.
Střelba skutečně zazněla, ale řidič na ni reagoval tak, že šlápl na plyn a jízdu směrem k vojákům zrychlil. Po další sérii varovných výstřelů zasáhla auto salva kulek. Červený sedan přejel křižovatku a narazil do domu. Jeden z vojáků zařval: „Civilisté!“ Hondros uslyšel dětský křik a pláč, a došlo mu, že se stal hrozný omyl.
„V autě bylo celkem šest dětí. Rodiče byli vepředu, oba na místě mrtví. Otec ještě seděl na sedadle, prošpikovaný kulkami. Lebka se mu téměř rozpadla, protože byla několikrát prostřelená. Děti přežily, jedno bylo postřelené. Všechny byly od krve, a tak si vojáci nebyli jistí, kdo byl zraněn a kdo ne,“ popisoval fotograf.
Když vojáci přenesli děti z auta na chodník, vyfotil Hondros pod pruhem světla vyděšenou holčičku. Pětiletá dívenka má ruce, tvář i šaty potřísněné krví. Jmenovala se Samar Hassanová a nic se jí nestalo, krev byla jejích rodičů. Vážné zranění ovšem utrpěl její jedenáctiletý bratr Rakan.
Podle Hondrose rodina o zákazu vycházení dobře věděla, ale stejně jako ostatní Iráčani ho nebrala moc vážně. „Obecně řečeno – po šesté hodině jste mohli být na ulici a nic moc se vám nestalo,“ vzpomínal fotograf. „Prostě se snažili dostat co nejdřív domů. Jeli a najednou slyšeli výstřely,“ řekl.
To nebylo nic neobvyklého, výstřely se tou dobou Irákem ozývaly od rána do večera. Když je nějaký řidič zaslechl, instinkt mu okamžitě velel zrychlit. „Protože buď někdo z nějakého důvodu střílel po vás, nebo se chystal dostat do boje někde ve vaší blízkosti. V každém případě jste u toho nechtěli být, chtěli jste zmizet. Proto tehdy řidič nezastavil,“ vysvětloval chování otce rodiny Hondros.
Embargo na fotografii
Z tragického incidentu pořídil celou sérii snímků. Vyděšené děti vybíhající z rozstříleného opelu, paralyzovaného chlapce plazícího se po zemi, americké vojáky snažící se zjistit, které z plačících dětí je zraněné a které ne. Vojáci mu nijak nebránili, podobné scény zažívali běžně. Ovšem dosud nikdy u toho nebyl fotograf.
„Téměř každý voják v Iráku podobný incident zažil. Z jejich pohledu to sice bylo smutné, ale nebyl to konec světa. Říkali si: ‚No, bylo by fajn, kdyby zastavili. Vystřelili jsme varovné výstřely. Tak proč sakra nezastavili? A co budeme dělat večer, chceš si zahrát Nintendo? OK.‘ Pro ty kluky to byla práce jako každá jiná,“ nabízel pohled do psychiky amerických vojáků zkušený fotograf.
Problémy začaly až při návratu na základnu. Velitel si ho pozval do kanceláře a důrazně ho požádal, aby se zveřejněním citlivé fotoreportáže posečkal. „Dost nešťastné, co se tam stalo, Chrisi. Budeme to vyšetřovat, zjistíme, co se stalo. Ocenili bychom, kdybys ty fotky pár dní nikam neposílal,“ doporučil mu.
Muž s kápí. Fotka z věznice Abú Ghrajb odhalila americká zvěrstva v Iráku |
Hondros tušil, že musí fotky dostat co nejrychleji do Ameriky. Armáda mu kdykoliv mohla foťák zabavit, mohla mu začít rušit připojení. A tak začal smlouvat o čas. Majorovi nakukal, že se nejdřív radši poradí se svým šéfem, utíkal na ubikaci, zapnul satelitní telefon a fotky spěšně poslal do New Yorku.
Když se vrátil, major se už odebral do postele. Místo něj zastihl mladého kapitána a požádal ho, aby si o podmínkách zveřejnění fotek promluvil s jeho šéfem. Ten důstojníka, který nejspíš moc netušil jak to v médiích chodí, ukolébal argumentem, že se fotky ještě pár dní v novinách neobjeví. A možná, že si jich ani nikdo nevšimne.
Omyl. V šest hodin Hondrose vytáhli z postele s tím, že ho okamžitě chce vidět major. Fotky zkrvavené Samary visely na všech zpravodajských serverech a velení americké armády v Bagdádu běsnilo. „Co se stalo, Chrisi? Myslel jsem, že máme dohodu. Říkal jsi, že ty fotky pozdržíte,“ zuřil major.
Hondros nesměle ukázal na mladého kapitána a veliteli základny vysvětlil, jak se dohodli, když se on předchozího večera odebral na kutě. „Cože?! Kapitáne?! Chrisi, omluvte nás na chvíli,“ vyprovodil rozzuřený major fotografa ze své kanceláře. Hondros už jen soucitně sledoval nešťastného kapitána, kterému se právě hroutila vojenská kariéra.
Věřil své práci
Hondrosovy fotky západním světem otřásly podobně jako snímky mučení z bagdádské věznice Abú Ghrajb. Byl to další střípek důkazů, že invaze do Iráku byla strašlivý omyl, který těžce poškodil morální reputaci Ameriky. Fotografie zakrvácené dívenky se navíc stala svědectvím o obětech z řad civilistů, kteří každý den umírali při kontaktu s okupačními vojsky.
Na vině byla velmi liberální pravidla nasazení palných zbraní v americké armádě, jejichž cílem bylo chránit vojáky před sebevražednými atentátníky. „Tento snímek byl předmětem diskusí na nejvyšších místech Pentagonu, který zvažoval způsoby, jak snížit počet civilních obětí v Iráku,“ poznamenal po letech list The New York Times.
Fotograf Chris Hondros na jednom z posledních portrétů před svou smrtí. Zemřel 20. dubna 2011 ve věku 41 let.
Hondros za své fotky z Tal Afáru vyhrál řadu prestižních ocenění včetně World Press Photo nebo Zlaté medaile Roberta Capy. Zemřel v 2011 v Libyi při výbuchu střely z minometu. „Vždycky jsem říkal, že pro fotografa je nejtěžší navázat s někým kontakt ve chvíli, kdy je zrovna nejzranitelnější. A Chris tuto schopnost měl. Myslím, že to něco vypovídá o něm jako o novináři i jako o člověku “ vzpomínal na svého kolegu pro TIME fotografický ředitel Getty Images Pancho Bernasconi.
Rodina Hassanových dostala od americké armády odškodné ve výši 7 500 dolarů. Postřelený chlapeček Rakan byl převezen do Bostonu, o jeho léčení se osobně zasadil senátor Edward Kennedy. Na následky střelné rány sice ochrnul od pasu dolů, ale po mnohačetných operacích byl schopen znovu chodit a vrátil se domů. Krátce po návratu zahynul při pumovém atentátu.
Samaru Hassanovou reportéři The New York Times šest let po osudovém incidentu vypátrali na předměstí Mosulu, kde žila v čtyřpatrovém domě s šesti dalšími rodinami. Dny trávila uklízením domu a sledováním tureckých telenovel. Slavnou fotku viděla poprvé až ve chvíli, kdy ji jí američtí reportéři ukázali. „Pamatuji si, jak mě fotil. Pak přestal. Přinesli mi bundu, strčili mě do auta a ošetřili mi ruku. A dali mi nějaké hračky,“ zavzpomínala na večer, kdy přišla o rodiče.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Totální ztráta kontroly. Jak vznikla nejlepší rock and rollová fotka všech dob Slovenský instalatér nastavil tanku srdce. Ukradenou fotku zpeněžili Němci Zasmušilá fotka v dešti udělala z Deana hvězdu. Půl roku nato byl mrtvý Smrt na pláži prolomila pravidla cenzury. Americe ukázala daň z vítězství Po ráně proudem visel ze stožáru, kamarád mu „polibkem“ vdechl život |
