Pokud vám nic neříká jméno Michail Světov, není to vaše vina. Mladý ruský politik, petrohradský rodák, je činovníkem ruské Libertariánské strany, formace o pár stovkách členů bez reálného vlivu. Což není tak zvláštní, protože v Rusku skutečná opozice vládnoucí straně Jednotné Rusko vlastně neexistuje.
Křišťálová Lupa 2014Nominujte iDNES.cz v kategorii Zpravodajství. Děkujeme! |
Z Japonska, kde žije, Světov v minulých dnech rozšířil text (anglicky zde), v němž vypočítává, v čem všem - na rozdíl od Ukrajiny - se podle něj Rusko dopouští jednání splňujícího znaky fašistické ideologie. V tabulce deseti znaků fašismu u své vlasti desetkrát zaškrtl „ano“. U Ukrajiny jen jednou. A svůj materiál opatřil řadou zdrojů na zprávy mezinárodních organizací či citace ruských politiků.
„Kyjevští fašisté“v českých médiích Titulování ukrajinské strany coby fašistické podle analýzy serveru MediaInfo.cz rezonovalo zejména v komunistických Haló novinách (46 % textů o Ukrajině zmiňovalo fašisty, (neo)nacisty, juntu, Stěpana Banderu (více o něm zde) nebo Pravý sektor). Weby ac24.cz a prvnizpravy.cz akcentovaly „fašismus na Ukrajině“ shodně v 31 % textů (tyto weby se spolu s Haló novinami podle analýzy nejvýrazněji spolehly na jednostranné, v tomto případě ruské informace), euserver.cz v 59 % textů a protiproud.cz v 68 % textů. |
Mezi body, které Světov zmiňuje, je například Putinův kult osobnosti, identifikace vnějšího nepřítele za účelem sjednocení, kontrola médií, podpora radikálním nacionalistům z nejvyšších míst (Putin navštěvuje tábory, na nichž mládež ‚zdobí‘ kůly napodobeninami hlav ruských lidskoprávních aktivistů), militarismus, zabíjení novinářů z politických důvodů či faktickou vládu jedné strany.
Světovova argumentace přinejmenším místy není férová. Například výtka bývalému šéfovi Dumy Borisi Gryzlovovi za slova, že „parlament není místo k diskusi“, se dle dostupných informací zakládá na překroucení Gryzlovových slov.
Ale ať Světovův text má takových nešvarů jeden či více, jedno se nemění: podstatou je obvinění Kremlu ze sklonů k fašismu.
Vlčí hák, Bandera a pouliční převrat
Řadu podobných obvinění si v minulých týdnech a měsících vyslechli i Ukrajinci. Například když vznikl prapor dobrovolníků Azov (více o něm zde), který si do znaku dal „vlčí hák“ (znak užívaný dodnes krom řady německých měst v jedné ze svých podob také 2. pancéřovou divizí SS). Kdykoliv, když ukrajinští nacionalisté ukázali plakát Stěpana Bandery. A ostatně už když prezidenta Viktora Janukovyče fakticky sesadil násilný převrat.
Také v těchto případech ruští představitelé a jejich stoupenci skloňovali slovo fašismus ve všech použitelných pádech.
Varování o pronikání radikálů do státní správy zaznělo i od profesorů T. C. Amara a P. A. Rudlinga, kteří upozornili, že po svržení prezidenta Janukovyče do ukrajinské státní správy pronikli i lidé jako Serhij Kvit (ministr školství, stoupenec již zemřelého antisemity a přívržence nacistického Německa Dmytro Doncova) či Valentyn Nalyvajčenko (šéf tajné služby SBU, za jeho předchozího vedení SBU poukazovala na údajné židovské viníky ukrajinského hladomoru).
Příliš mnoho definic
Proč tolik slov o fašismu? Odpověď je prostá: mimo jiné proto, že to zabírá. Z historické paměti obyvatel východní Evropy (a nejen Rusů) nejde válečné utrpení vymazat. „Fašismus“ byl navíc podle komunistické historiografie univerzálním zlem. O bolševických zločinech se buď mlčelo, nebo se - jako například katyňský masakr - dlouhá desetiletí připisovaly Němcům.
Nacista, nebo fašista?Přestože se německý nacismus a italský fašismus lišily v kořenech, z nichž vycházely, i v konkrétních cílech, bývají někdy oba termíny zaměňovány, a to i na oficiální úrovni. Například v Československu v roce 1951 vznikl Svaz protifašistických bojovníků, i když odbojáři bojovali proti nacistické okupační správě. Záměna nevznikla omylem. SSSR a jeho satelitní země ve střední a východní Evropě nemohly připustit, aby socialismus, který budovaly, šlo jakkoliv, byť podprahově a pocitově, spojit s „národním socialismem“ coby ideologií hitlerovského Německa. Tato ideologie tak byla nazývána fašismem (termín po válce užívaly i demokratické levicové strany západní Evropy). Fašismus také bylo levicí snadnější označit za „ultrapravicovou“ (tedy nepřátelskou) ideologii, na rozdíl od národního socialismu, kde druhé slovo má zřejmý levicový akcent. |
Bodová definice použitá Světovem není ani zdaleka jediná, nad významem pojmu fašismus se naopak odborníci přou dlouhá léta. Nabídli vymezení od užších, kde definici odpovídá jen Mussoliniho Itálie (která ostatně k antisemitismu přistupovala mnohem laxněji než Berlín), až po široké, které dokážou obsáhnout i hitlerovské Německo.
Oxfordský politolog Roger Griffin například za ústřední mobilizační mýtus fašismu pokládá „bezprostřední znovuzrození upadajícího národa“. Fašismus vnímá jako „antiliberální, nadtřídní nacionalismus, ideologii s mnoha podobami, přizpůsobující se konkrétnímu historickému a národnímu kontextu, slibující konec degenerace způsobené liberalismem a radikální obnovu národního sociálního, politického a kulturního života“.
Historik Robert Paxton zase fašismus vidí jako politické jednání vyznačující se „obsesivními představami o rozkladu společenství či o národním potupení“. Mobilizačními vášněmi fašismu podle něj jsou například drtivá krize, neřešitelná tradičním způsobem, nadřazenost povinností vůči skupině nad cokoliv ostatní, ohrožení skupiny liberalismem či „cizáky“, historický úděl skupiny či správnost nasazení násilí ve prospěch skupiny. Skupiny, které podobně argumentují, v Česku skutečně jsou.
Všechny definice přitom mají jedno společné: s trochou snahy je lze přisoudit komukoliv.
Snad nejlépe o tom svědčí onen bodový seznam, použitý Michailem Světovem pro „usvědčení“ Ruska. Původně jej sepsal podnikatel Laurence Britt v roce 2004. A jiní lidé než Světov pak hledali v seznamu paralely s praktikami a chováním americké administrativy za George Bushe.
Ne tak rychle s nálepkováním, soudí historik
Historik Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu by nicméně s nazýváním té či oné vládní garnitury jako „fašistické“ byl velmi opatrný. „Mohu jako historik vidět nějaké paralely, lze se bavit o tom, že režim v tom či onom státě je totalitární a potlačuje lidská práva. Ale srovnávat tato hnutí, hitlerovský nacismus či italský fašismus s dnešní dobou, v tom styčné body tak úplně nevidím. Tehdy ta hnutí vycházela ze zcela jiné společenské situace,“ řekl iDNES.cz.
Pejčoch dále připomíná, že užití termínu „fašista“ nemusí nutně znamenat označení na základě jednání a politické ideologie, jako spíš laciný způsob, jak očernit soupeře.
„Pokud na východ od našich hranic chcete dehonestovat nějakého politického či ideového protivníka, je nejjednodušší označit ho za fašistu. V historické paměti těch národů vzpomínka na válku žije, to slovo je hrubá urážka a je levné a snadné protivníka tímto způsobem dehonestovat. Ale to, že se tak navzájem označují, ještě neznamená, že naplňují skutečné znaky fašismu, jak je historie chápe,“ soudí historik.
Ostatně podobně to vnímal i slavný ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, vězeň sibiřských gulagů. „Nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka ‚třídní nepřítel‘ či ‚nepřítel lidu‘. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat,“ napsal ve své knize Rusko v troskách.
Takže jen floskule? To zase ne
Podle historika a politologa Jana Rataje by nebylo dobré ideologické zaměření ukrajinských radikálů opomíjet. „Na jedné straně se užívání slova fašismus v propagandě přehání, na druhé straně bych to úplně nesplachoval jako vymyšlenou ruskou floskuli. Německo za války využilo snahy ukrajinských nacionalistů osvobodit se od Sovětského svazu, část těch nacionalistů se fašizovala, dodnes tam přežívá Banderův kult a antisemitismus,“ řekl iDNES.cz.
V rámci hnutí o obrodu a nezávislost Ukrajiny s pomocí EU podle Rataje radikální proudy našly uplatnění. „Termín fašismus nelze užívat tak široce, jak se užívá, ale ta radikální hnutí skutečně fašistickou podstatu mají a sama se k tomu hlásí. Snaží se získat legitimitu a záleží na tom, na kolik bude EU silná a zda vyvine takový tlak, aby je ukrajinské vládnoucí síly dokázaly postupně odsunout do pozadí,“ říká.
Celá debata o „fašismu na Ukrajině“ má ještě další zajímavý paradox. Radikálové české politické scény se svého času ve vztahu k Ukrajině rozdělili a zatímco DSSS zvala šéfa extremistického Pravého sektoru Dmytra Jaroše do Prahy, představitele Ne Bruselu hostili ruští diplomaté na své ambasádě. Navzdory tomu však obě strany sestavily společné kandidátky pro letošní komunální volby.
