Begemot zeširoka kráčí ulicemi Doněcku. V modrobílém pruhovaném triku vypadá jako cirkusový silák. Zubí se na celé kolo, všechny zdraví, všude ho znají. Bábušce žebračce dá pár rublů, trhovcům se pochlubí, kolik včera zdvihl v posilovně.
Doněck po třech letech válkyEKONOMIKA: Povstalci mají operátora i „mekáč“ PŘEHLÍDKA: Porazili jsme Hitlera, zvítězíme znovu CHIRURG: Zkrvavené pahýly Ruska se hojí |
Vděčným tématem k hovoru je ostřelování. Ruštinou s akcentem pražského sígra hlásí: „Ukropi večer na Trudovský dolbili, z minometu těhotnou ubili.” Begemot už nebojuje, na frontu zajede jen občas za kamarády. Oficiálně je členem Republikánské gardy, ale spíš se jen poflakuje po městě a zabíjí čas.
Máme dohodu: on mě dostal do Doněcku, provádí mě tady a dohlíží, jestli nesbírám špínu na jeho milovanou Doněckou lidovou republiku (DNR). Já platím jídlo. Tenhle bohatýr s duší sovětského člověka toho sní hodně. Dělá powerlifting, chystá se na závody a potřebuje živiny. K snídani zvládne osm vajec a čokoládové pribiňáky do něj padají jak Němci do zákopu. Třikrát denně jsme v supermarketu a hledáme jeho oblíbenou zmrzlinu.
Begemot je tak trochu švorc. S kamarádem Pavlem Botkou, kterému se říká Kavkaz, tu nejmenovaným lidem z Česka pomáhali rozjet byznys. Jejich vkladem měla být znalost prostředí a kontakty na politiky DNR. Koupili kancelář, vybavili ji nábytkem, jenže pak všechno bouchlo. Begemot říká: „Partneři ztratili zájem, kancelář jsme zavřeli, nábytek prodáváme, dluhy jsme zaplatili. Tak to v obchodě bejvá, ne vždycky všechno vyjde.”
Pamatuje lepší časy. „Byly doby, kdy jsem za večeři pro dva dal klidně sedm set eur. Za kalhotky pro svoji holku jsem utratil dvě stě tisíc korun ročně,” vzpomíná Begemot. Spolu s Kavkazem po celém světě pracovali jako ochranka. V Dominikánské republice, v JAR, na Kypru. Tam hlídali místní kmotry, pak si v nárazníkové zóně otevřeli vlastní kasino. Když vypukla válka na Ukrajině, sbalili kufry a odjeli bojovat za Novorusko.
Proč? „Já jsem byl vždycky ovlivněnej ruskou cestou,” říká Begemot. Vyrostl na sovětských válečných filmech, v mobilu má obrázek Stalina. Kavkazovi se prý oči otevřely teprve před několika lety: „Já jsem si nikdy nemyslel, že bych jel do Ruska. Já jako mladej byl proamerickej,” říká vousatý pořez, který ve volném čase trénuje MMA (z anglického Mixed Martial Arts, smíšená bojová umění, pozn. red.) a thajský box.
„Líbilo se mi, že Američani přišli tenkrát do Kuvajtu, z nedostatku informací jsem schvaloval třeba i Jugoslávii. Já sem se o nic nezajímal, informace jsem chytal z televize, říkal jsem si, že je dobře, že to ti Američani takhle dělaj, je to takovej policajt. Ale pak nad tím začneš přemejšlet. Blbej Irák. Libye, Sýrie.... Kam přišla Amerika, mrtvo. A co tam udělalo Rusko za půl roku? Osvobodilo Aleppo. Já musím být za Rusko, i kdybych nechtěl,” vysvětluje mi. Poslední kapkou pro ně prý byla Oděsa - tedy požár v tamním domě odborových svazů, při kterém zemřelo téměř padesát proruských demonstrantů, které podle ruské verze upálili „ukrajinští fašisté“.
Kavkaz a Begemot tak v létě roku 2014 přijeli na Ukrajinu a dlouho se snažili přejít na druhou stranu fronty. „Průser byl v tom, že vnitřní hranice už byla přehrazená, takže nám to nevyšlo a museli jsme přes ruskou stranu,” říká Kavkaz. Do Donbasu se nakonec dostali až po bitvě o Debalceve, po které se fronta stabilizovala a začaly se víceméně dodržovat Minské dohody (více čtěte zde). Povstalci si je prověřili a poslali do 15. mezinárodní brigády, takzvané Pjatnášky. „Oni jsou z Abcházie, Osetie, Moldávie, z celého světa. Byl tam i americký voják nebo Slovinec a Norové. My Češi jsme tam byli dva,” říká Kavkaz.
Za polem je Ukropstán
Jsme u rezivějící těžební věže v Petrovském obvodu na okraji Doněcku. Begemot mi ukazuje, kde s kulometem čekal na Ukrajince. „Tamhle už je Ukropstán. Útok jsme očekávali přes tohle pole. Bylo nás tu šest. Kdyby přišli, našim úkolem bylo trochu je zdržet a umřít,” ukazuje směrem k pozicím ukrajinské armády.
„Je to taková bezmoc,” vzpomíná na pobyt na frontě Kavkaz. „Byli jsme rozvědka pro dělostřelectvo a naše dělostřelectvo na pozicích nebylo. Takže jsme tam stáli, zapisovali odkud střílí, čím střílí a to je celý. Každý den jsme se dostávali pod obstřel s tím, že jsme absolutně nemohli nic dělat. Na nás toho lítalo jen čtyřicet procent, zbytek lítal za nás a za námi byla vesnice,” říká. „To je realita dodržování pojebanýho Minsku, kvůli kterýmu naše dělostřelectvo není na pozicích. To největší, co tam máme, je stará protitanková puška PRTD, z který můžeš střílet po jedný ráně, lehký kulomety, RPG, a to je asi tak celý.”
Vzhledem k tomu, že jsem se na bojové pozice nedostal, tak s ním nemůžu polemizovat. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v polovině května uvedla, že na povstaleckém území se nyní nachází nejméně 42 kusů těžkých zbraní včetně tanků, děl a raketometů. Podle pozorovatelů během posledního čtvrtroku použili povstalci těžkou výzbroj pětkrát častěji než ukrajinská armáda. Organizace Human Rights Watch v březnu uvedla, že obě strany konfliktu stále používají raketomety Grad.
Begemotovi a Kavkazovi prý bylo nejhůř, když drželi pozice na jedné z mnoha místních výsypek. „Měli jsme výborný rozhled a přímo na nás začal jebášit tank. To nebylo moc veselý. Minomet stodvacítka dopadne, bouchne to, ale tank, to je něco jinýho. Co můžeš dělat? Zalezeš do svýho okopu a čekáš, až to přestane. Volali jsme našim, že je tady těžkej obstřel. Říkali nám jo jo, vyřešíme to, ale hodinu nikdo nic neřešil. Až druhej den přijela pěchota, že nás jedou podpořit,” říká Kavkaz.
Ze Slovenských branců na Donbas
Čeští bojovníci v Donbasu musí počítat s tím, že jim doma hrozí vězení. České zákony zakazují vojenskou službu v cizích armádách pod trestem až pěti let vězení. Kolik Čechů do této už trochu zapomenuté války odjelo bojovat? Ministerstvo zahraničí to nesleduje, BIS nic neřekne.
Kavkaz odhaduje, že maximálně dvacet. Někteří, jako například učitel tělocviku Ivo Stejskal, tu zahynuli (více čtěte zde). Kavkaz a Begemot kontakty s krajany moc neudržují. „My je vlastně ani neznáme, jsou třeba až na druhý straně fronty,” říká Kavkaz.
V Doněcku je třeba ještě Martin Soukup. Říká, že mu učarovala čistota duše místních lidí, kteří prý v sobě mají hrdost donských kozáků. „Tady lidi radši budou umírat, ale budou žít rovně, ne na kolenou. To my Češi bychom udělali dvacet dohod, hlavně aby se nestřílelo. Oni budou radši jednou střílet, ale budou svobodní,” vysvětluje mi pětačtyřicetiletý chlapík v uniformě Republikánské gardy v kavárně kousek v centru Doněcku.
V Česku prý dělal zootechnika a do Donbasu dorazil na začátku července 2014. „Přijel jsem na den narozenin své dcery přímo do Doněcku expresem z Kyjeva. Pod krytím, jako turista. A večer už nás vyvezli ešalonem na Slavjansk. Všechno mi dali tady,” líčí. Dnes už na frontě není, dělá kariéru v denerovské armádě (podle zkratky Doněcké lidové republiky - DNR, pozn. red.) a dosáhl hodnosti velitele praporu. Odjet nemůže, protože mu propadl český pas.
„Já se tady oženil, v Česku vlastně už nikoho nemám. Po nějaké době budu stoprocentně chtít pozvat děti sem, vyjet do Česka nebo na Slovensko a tam se s nimi setkat. V tuto chvíli mi to moje dokumenty neumožňují. Já už jsem zažádal o pasport Doněcké lidové republiky, s tím můžu vyjet do Ruska,” říká. Je vidět, že čeština mu už dělá potíže, neustále sklouzává do ruštiny.
Nevěstu si tu našel i Martin „Sojka” Keprta. Doma na Slovensku pracoval jako ajťák a angažoval se v polovojenské organizaci Slovenští branci. Do Donbasu ho přivedla antipatie k Ukrajině a Evropské unii.
„Ze začátku to byl fantastický projekt. Problém je, co se z něj stalo. Dnes je ideologií EU všem pomáhat. Proč? To je imigrantská krize, brutální propaganda homosexuálních manželství, teď už v Evropě vznikají nějaké pedofilní a zoofilní strany. Už nevím přesně, kde jsem to četl, ale něco takového se tam děje,” vysvětluje svoji motivaci. O tom, jak na jeho rozhodnutí reagovali blízcí, se moc bavit nechce: „Rodiče s tím nesouhlasili, dál to není třeba rozpitvávat.”
Na povstalecká území se dostal v říjnu 2014 přes Rusko. „V Rostově jsem se seznámil s jedním vojákem, ten mi udělal krátkou prověrku a odvezl mě na hranici. Pak mě zařadili do Pjatnášky. Já jsem ty první dny vůbec nevěděl, kde se nacházím. Byl jsem dezorientovaný, ti lidé měli naprosto cizí mentalitu. Rusky jsem neuměl ani slovo. Někdo mi našel rusko-anglický slovník, tak jsem se potichounku učil,” vzpomíná na první dny.
Sojka byl v bojích vážně zraněn. „Dvanáctého února 2015 jsme dostali příkaz k mobilizaci. Všechny lidi stáhli z dovolené a seděli jsme na báze. Čtrnáctého se podepsal Minsk a den potom se začalo říkat, že Ukrajinci ho nedodržují. Patnáctého jsme už byli v Debalceve a dostali jsme rozkaz čistit město od Ukrajinců. Během bojů mě zasáhla střepina do čelisti. Zčásti jsem se odtamtud dostal sám, zčásti mě odtamtud dostali chalani,” říká a občas si rukou přejede jizvu na bradě.
„Pak začala ta těžká část života tady. Když proběhla reorganizace armády, tak brali jen zdravé lidi, takže jsem se tam nedostal. Pět měsíců jsem nedostával výplatu, přítelkyně si mě vzala domů,” říká. Teď se prý blýská na lepší časy. Zase dělá s počítači a má před svatbou. „Chci tady zůstat. Zvažovali jsme, že se přestěhujeme do Ruska, ale to zatím nemá smysl. Peníze, které máme odložené, nestačí na to, abych se tam mohl zkusit ucházet o práci ajťáka,” uzavírá.
Jeden vůdce, jeden cíl
Kavkaz, Begemot, Sojka, Soukup, ti všichni tvrdí, že přijeli bojovat za Novorusko, které by se táhlo od Oděsy po Charkov. Moskva však tento projekt v lednu 2015 dala k ledu. „Já jsem za Novorosiji, jako jsem byl za Československo. Rozdrobený, malinký gosudárstva nemaj šanci. Tak nás jako Československo zničili. Byli jsme moc velký, tak nás rozstřihla Amerika, Rotschildi,” vysvětluje Begemot nad talířem pelmení. Tak už to má v hlavě uspořádané: nenávist k fašistům se u něj snoubí s obavami ze „sionistických spiknutí“.
Co to je vlastně za politický systém, tahle Doněcká lidová republika, ptám se ho. „Tady není žádný politický uspořádání. Já tomu říkám socialismus s lidskou tváří,” říká. Kavkaz se přidává: „Není tady žádná strana, jsou zakázaný. My jsme pořád ve válce. Tady není prostor na to, aby tady byly strany a začaly se mezi sebou hašteřit, kdo co bude dělat nebo nedělat. Jeden vůdce, jeden cíl, hotovo. Můžeme říct vojenská diktatura, ale ta má i svoje plusy.”
Begemot a vůdce Nočních vlků Alexand Zaldostanov na Dni vítězství v Doněcku (9. května 2017)
Begemot každý den chodí do posilovny a trénuje na soutěž v powerliftingu.
Na Begemotovi i Kavkazovi je patrné, že poměry v Doněcku, kde povstalci zavedli trest smrti a kde podle HRW záhadně mizí lidé, považují za příliš demokratické. „Já bych je dusil daleko víc. Teď už se to trošku zpřísnilo, ale dřív tady byla skutečně anarchie. Ne destruktivní, ale hipísovská. Lidi si můžou řikat co chtěj, mě to teda sere,” posteskne si Begemot.
Kavkaz dává příklad: „Mluvil jsem s jedním klukem, říkám: Co si myslíte, vy děcka ve škole, co vám říkají učitelé. Čekal jsem, že učitelé budou trochu patriotický, budou jim situaci vysvětlovat. Ne, oni to nedělaj. Jsou tam kluci, co jsou pomalu pro Ukrajinu. Prostě malí debilové,” rozčiluje se a Begemot mu od talíře pelmení vysvětluje: „Ona ta idea nacismu je pro mladý taková zámančivá. Ty háknkrojcy, ty runy....”
Kavkaze například štve, že v DNR není povinná vojenská služba. „Je to dobrovolný. Proč já, kterej tady prolejval krev, mám sdílet zem s člověkem, kterej je proukrajinskej? Proč my s takovým člověkem máme mít stejný práva? Tohle mi hlava nebere. Dobře, nechceš válčit, nemáš na to srdce, tak pracuj pro republiku. Budeš si muset odpracovat nějaký počet hodin, budeš platit větší daně, tvůj hlas bude mít menší sílu než můj,” navrhuje.
Tanky? Uplácali jsme si je z moduritu
Oba čeští „dobrovolci“ připouštějí, že Doněcká lidová republika není dokonalá, v jejich očích je však na tom lépe než Česko. „U nás je v diktatuře větší demokracie než u vás v Evropě. My tu republiku máme rádi,” vyznává se Begemot. Odjet sem bojovat bylo prý nejlepší rozhodnutí jeho života: „Doněck je v právu a já jsem rád, že jsem si vybral tuhle stranu. Ne za peníze, protože tady žádný peníze nejsou.”
Když se zamýšlí nad budoucností Donbasu, rozsvítí se mu oči. „Republice hrozně pomohlo přiznání pasů z Ruska. To přišlo jak pecka těm zmrdům z Kyjeva. Když se tady platí rublem a lidi jsou proruský, tak by ze strany Ruska bylo logický, aby je přijalo. Ono teď politicky nemůže, ještě není tak silný, aby si to mohlo dovolit. A jestli dojde k tomu, že Ukrajina napadne na Doněck, tak se sice pár lidí zaplatí životama, ale pro republiku to bude vítězství, protože Rusko přivede mírotvorce,” věští.
Doněck po třech letech válkyEKONOMIKA: Povstalci mají operátora i „mekáč“ PŘEHLÍDKA: Porazili jsme Hitlera, zvítězíme znovu CHIRURG: Zkrvavené pahýly Ruska se hojí |
Ale nepřivedlo je už před třemi lety? Sojka tvrdí, že tu nikdy žádné ruské vojáky neviděl. „Přímá vojenská pomoc tu není. Kdyby tu ruská armáda byla, tak tu válku vyhrajeme už ve čtrnáctém roce,” přesvědčuje mě. Vzpomenu si na to znova ve chvíli, kdy s Begemotem jedeme na fotbal. „Tam jsme měli tanky,” říká taxikáři cestou do vesnice kousek za Doněck. Kde jste je vzali? ptám se. „Co to je za debilní dotazy? Z moduritu jsme si je uplácali,” odbude mě.
Ani Begemot a Kavkaz se do Česka vracet nehodlají. V cizině jsou už dlouho, vztahy se přetrhaly. „Posledního půl roku jsem v kontaktu s mámou, jinak s nikým moc nekomunikuju. Máma je za nás, jenom nevím, jestli z toho důvodu, že jsem její syn, nebo má dostatek informací,” říká Kavkaz.
Občas za nimi přijede komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, angažovali se v loňském otevření kanceláře DNR v Ostravě. „Republika s námi pořád počítá. Co se stane, to nikdo neví. Když znovu začne válka, tak určitě zůstaneme. Nám nevyhovuje jenom podnebí. My jsme tady na podzim na pozicích zažili minus 29. Já potřebuju kokosy a moře,” vzdychá Begemot při vzpomínce na léta v tropech.
Takhle v roce 2015 probíhaly v Donbasu boje mezi Ukrajinou a separatisty:
3. června 2015 |
