Žádnou jinou asijskou zemi bychom dnes neměli znát lépe než Afghánistán. Během posledních dvaceti let jsme ji mohli poznat skrz naskrz. Vystřídaly se tam statisíce vojáků, zpravodajců, aktivistů, novinářů či analytiků, do Kábulu směřovaly nejvyšší politické delegace a mimo vojenských operací jsme pod Hindúkušem uskutečnili celou řadu sociálních experimentů. I čeští generálové si pochvalovali, jak si vojáci dobře zabojovali, i české nevládky, v čele s Člověkem v tísni, vedly ambiciózní rozvojové projekty a zprostředkovávaly západní hodnoty. Dnes z vojenských vítězství, projektů a hodnot zůstávají jen desítky tisíc místních spolupracovníků a aktivistů, kteří se zoufale snaží emigrovat.
Rodiče se už nemusí
tolik bát, že si místní boss
z jejich dítěte udělá svého
sexuálního otroka.
