Amerika padesátých let. To jsou majestátní silniční koráby, opatrné rozvolňování mravů, počátky televize, mccarthismus, poválečná prosperita... a také dva prezidentské souboje seriózních plešatých pánů. Eisenhower vs. Stevenson.
Jejich odveta v roce 1956 byla sedmou v americké historii. A teprve druhým případem, kdy obě klání vyhrál stejný kandidát, po duelech McKinley – Bryan z let 1896 a 1900.
V obou případech šlo o jasnou záležitost. Eisenhowerova vítězství byla jedněmi z nejjasnějších v amerických dějinách. Přitom Stevenson nebyl žádné ořezávátko. Paul Johnson o něm ve svém opusu Dějiny amerického národa píše: „Byl to domýšlivec jako Roosevelt, ale navíc intelektuál. Byl slušný člověk a pravděpodobně by se stal nadprůměrným prezidentem. Dějiny mu ale v úctyhodném klání přidělily roli poraženého.“
Biden vs. Trump. Ameriku čeká stejný souboj, poprvé po téměř 70 letech |
Eisenhower zvaný Ike byl prostě příliš velká persona. Přitom původně do politiky vůbec nechtěl a ty, kteří ho k tomu přemlouvali, od sebe odháněl pryč. Jenže popularita hrdiny druhé světové války a poptávka po něm byla taková, že se o něj přetahovaly obě strany. V roce 1948 ještě odolal, o čtyři roky později už ne. A nakonec se rozhodl kandidovat za republikány, kteří ho už předtím sami nominovali do primárek.
Jedním z důvodů, proč se Eisenhower rozhodl o prezidentství utkat, byl senátor za Ohio Robert A. Taft. Konzervativní syn obézního prezidenta Tafta z počátku století měl přezdívku Mr. Republican, byl známým izolacionistou a vyslovoval se proti NATO (ano, Trump není první), v němž Eisenhower působil jako první vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě (SACEUR). Úmysl kandidovat oznámil Taft s předstihem a v primárkách, jež se tehdy konaly ještě jen v několika státech, získal nejvíc hlasů. Eisenhower ho pak na republikánském nominačním sjezdu porazil jen těsně. Teprve tím měl cestu k prezidentství otevřenou.
Dwight Eisenhower (16. září 1956)
Guvernér Illinois Stevenson prezidentem také nejdříve být nechtěl. Demokraté, kteří si s sebou nesli břímě dvaceti let u moci a korupčních afér, kvůli nimž se Truman rozhodl podruhé nekandidovat, ale prostě nikoho lepšího neměli. Vystudovaný právník se zkušenostmi z federální vlády, který ve dvanácti omylem zastřelil kamaráda, pocházel ze zavedené rodiny. Bývá označován jako Adlai Stevenson II, protože jeho stejnojmenný dědeček byl viceprezidentem za vlády Grovera Clevelanda. Jeho syn Adlai Stevenson III se stal pro změnu senátorem.
Měl ho s psychicky vyšinutou Ellen, s níž v Chicagu rádi pořádali maškarní party. V roce 1949 se rozvedli, protože neschvalovala jeho politickou kariéru. Volný Stevenson se znovu neoženil a po zbytek života randil s množstvím prominentních dam. Byl také velkým oblíbencem Eleanor Rooseveltové, která mu politicky umetala cestičku.
 |
Na demokratickém sjezdu Stevenson vyhrál ve třetím kole a mohl naplno zahájit kampaň. Zatímco horní vrstvy jím byly oslněny a oceňovaly jeho styl a obratné vyjadřování, pro republikány a voliče demokratů z řad dělnictva byl odměřeným intoušským aristokratem. Soupeři o plešatém Stevensonovi začali šířit, že je egghead, a toto označení přechytralým sucharům už zůstalo. Začal ho používat i Nixon, kterého Stevenson z duše nenáviděl. „Je schopný pokácet sekvoji, a pak na pařezu mluvit o ochraně stromů,“ řekl o něm.
„Pan vejce“ se tedy snažil, ale bylo to marné. Eisenhower bodoval s geniálně jednoduchým sloganem „I Like Ike“, prvními předvolebními televizními spoty, strategií K1C2 cílící na hlavní problémy Trumanovy administrativy (válka v Koreji, komunismus, korupce) a prostě už jen svým charismatem.
„Také ‚Ike‘ byl plešatý, ale vypadal přátelsky a uměl se smát; měl jeden z nejkouzelnějších úsměvů. Byl populární, protože v něm lidé viděli vysloužilého válečného hrdinu. Byl nekontroverzní, nadstranický, nepolitický (alespoň tak vypadal) a nesektářský – jednoduše vyhovoval všem. Na druhé straně nebyl Ike nikdy tak jednoduchý, jak vypadal. ‚Nejnevyzpytatelnější muž, na kterého jsem v politice narazil,‘ zněl napůl obdivný úsudek Richarda Nixona,“ píše Johnson.
Adlai Stevenson s dírou v botě (1. září 1952)
Stevensonovi příliš nepomohlo to, že orodoval za konec povinné vojenské služby a jaderných testů, ani to, že ho vyfotili s dírou v podrážce (fotograf William M. Gallagher v roce 1953 za snímek dostal Pulitzera). Eisenhower ve volbách získal 55,2 procenta hlasů, 39 ze 48 států a drtivou většinu 442 volitelů. Vyhrál dokonce i ve Virginii, Tennessee, na Floridě a v Texasu, jižanských státech, které od éry rekonstrukce tradičně volily demokraty (šestý stranický systém se začal rýsovat až v 60. letech).
V roce 1956 byl opakovaný souboj obou předem očekávaný. Eisenhowerova pozice mezi republikány byla neotřesitelná, byť mu někteří vyčítali pasivitu. „Byl považován za dobromyslného, ale intelektuálně omezeného, nevýřečného, často slabošského a za všech okolností líného člověka,“ připomínal Johnson. „Zdá se mi, že se měl raději stát profesionálním hráčem golfu,“ poznamenal s úšklebkem jeho stranický rival Taft. Až tajné dokumenty s odstupem let ukázaly, že Ike pracoval mnohem víc, než se zdálo.
Prezident Eisenhower miloval golf a bude v jeho Síni slávy |
Stevenson do toho šel také znovu a nominaci si tentokrát zajistil snadno. Do kampaně se opřel ještě více, tentokrát také i v televizi (obdoba dnešních videí Bidena na TikToku). Větší šanci vycítil poté, co Eisenhower (tehdy čtyřiašedesátiletý, Stevenson byl o deset let mladší) v září 1955 prodělal vážný infarkt a dalších šest týdnů se zotavoval. Lékaři ale později ujistili, že je schopen prezidentský úřad zastávat. Ekonomika navíc dále robustně rostla a prezidentovi, který například zavedl systém mezistátních dálnic, nahrálo i světové dění v podobě suezské krize a sovětské invaze do Maďarska. Američané neměli důvod hlavu státu měnit. Eisenhower vyhrál ještě výrazněji, když získal 57,4 procenta hlasů, 41 států a 457 volitelů.
Volby v roce 1956 vyhrál opět Dwight Eisenhower.
Nebýt 22. dodatku ústavy, který v roce 1951 omezil počet funkčních období prezidenta na dva, vyhrál by Eisenhower i potřetí, domníval se Johnson. Stevenson to ještě v roce 1960 zkoušel, to už ale u demokratů naplno začínala éra Kennedyů, se kterými měl dosti složité vztahy. Doufal, že z něj JFK udělá ministra zahraničí, místo toho ale musel vzít zavděk postem velvyslance při OSN. V tom zůstal až do své smrti v roce 1965 – velkého milovníka Anglie postihl infarkt během procházky v londýnském parku. Eisenhower dožíval v poklidu na farmě v Pensylvánii a v roce 1969 zemřel v nemocnici ve Washingtonu.
V alternativně-historickém sborníku Alternate Presidents napsal David Gerrold kapitolu, v níž oboje volby vyhrál Stevenson, protože Eisenhower si za kandidáta na viceprezidenta vybral místo Nixona McCarthyho, a později se stal obětí impeachmentu. Realita nakonec byla mnohem důstojnější, třebaže Stevenson dvakrát prohrál. Historici Arthur M. Schlesinger Jr. a David Halberstam se shodují, že Stevenson umně provedl Demokratickou stranu 50. lety a svým stylem umožnil nástup Kennedyho. O Eisenhowerově úspěších pak není třeba diskutovat. V žebříčcích nejlepších amerických prezidentů se zpravidla pohybuje kolem desátého místa.
Zbývá zjistit odpověď na jednu otázku. Napodobí ho Joe Biden a porazí dvakrát za sebou stejného soka? Nebo bude Donald Trump prvním prezidentem po Clevelandovi, který se do funkce vrátil poté, co už jedny volby prohrál? Jasno bude za sedm měsíců.
