Jde o příběh mladé členky souboru Sedmikrása, která jako jediná nesmí vyjíždět na zahraniční zájezdy, žije v nuzných poměrech ve starém pavlačovém domě, její otec emigroval za oceán, a ještě ke všemu se o mladou zpěvačku začne zajímat Státní bezpečnost a nutit ji ke spolupráci.
Protože mnoho reálií připomíná biografické okolnosti ze života Zdeny Salivarové, je třeba se na její životaběh podívat blíže.
Zděděný osud
Rodiče pocházeli z tradičních sociálnědemokratických rodin, otec z Prahy, matka z Ostravy. Otec by zatčen za války a potom znovu po komunistickém převratu. Osudy rodičů někdy přecházejí na děti.
Otec byl nakladatel a odešel do Spojených států, v čemž ho dcera později následovala. Rodiče měli šest dětí, z toho dva chlapci zemřeli ještě jako kojenci, starší bratr Lumír pobýval deset let v nápravných zařízeních a dva roky u "černých baronů".
Stejně jako v románu má i v reálném životě Zdena Salivarová dvě sestry (o kterých autorka říká, že nejsou tak hrozné jako ty sestry z Honzlové). Také pavlačový dům v Karlíně je skutečný, rodina tam bydlela poté, co je komunisté vystěhovali jakožto třídní nepřátele.
"Od chvíle, kdy jsem začala koketovat se spisovatelským uměním, koketovala jsem také s myšlenkou na příběh o lásce. Něco hodně zamilovaného, hodně romantického, něco o tom, jak se prostě dva mají rádi."
Než však došlo k tomu, že se touhy a inspirace proměnily v literární texty, absolvovala Zdena Salivarová několik let v dětském pěveckém sboru Bohumila Kulínského a ve Státním souboru písní a tanců.
Na zájezdy ji moc nepouštěli, zato objíždění všelijakých posádek si užila. Zpívala také v tehdy známém dívčím Inkognito-kvartetu. Jako herečka působila v divadelním souboru Jiřího R. Picka Paravan. Objevuje se i na plátně, například ve filmu O slavnosti a hostech Jana Němce. Studuje na Filmové fakultě AMU. A také si v kostele Cyrila a Metoděje bere Josefa Škvoreckého, a co Bůh spojil, ani další pohnuté životní osudy nerozdělily.
Smutné loučení
V roce 1968 konečně vystupuje jako spisovatelka a první knížka Pánská jízda obsahuje tři kratší texty: Pánská jízda, La Strada a Tma. Kniha je vlastně reakcí na Směšné lásky Milana Kundery, protože mu chtěla oplatit jeho mužský šovinismus.
Srpen 1968 však znamenal rovněž zlom v životě začínající spisovatelky. Spolu s manželem Josefem Škvoreckým odchází do kanadského exilu. Odchod z vlasti nebyl zřejmě pro oba stejně "jednoduchý".
Když později Josef Škvorecký líčí začátky exilu, říká: "Začalo to tím, že jsme se ženou odešli, když oni přišli. Po matce z částečně chodského rodu, nesnáším dobře postavení nevolníka. Proto - i z jiných důvodů - nebyl pro mne odchod tak těžký jako pro mou ženu. …Moje žena, pro syndrom zvaný v stalinském parlandu buržoazní původ, dostala se na vysokou školu teprve dva roky před Dubčekem a mluvila pouze jazykem sladké Francie a méně už jazykem méně sladkého Quebeku. Smutně se loučila s těžce dosaženou FAMU, kde byl jejím oblíbeným profesorem pan profesor Milan Kundera."
Zatímco Škvorecký hledá obživu, Salivarová si koupila v papírnictví sešity a píše román Honzlová, na kterém začala pracovat už v Praze. Kniha vzbudila pozornost. "V exilu šla fáma, že Honzlová je nejlepší Škvoreckého román," říká později spisovatelka. "No to mě potěšilo. Ani nevíte jak." (Zato Škvoreckého to netěšilo. Soudil, že jeho paní si uznání zaslouží.)
Jako buldok
A teď k tomu nakladatelskému osudu. Podle Josefa Škvoreckého to začalo takto: "V noci mě žena vzbudila: - Co je? - Vydáme to sami! - Co? - Tankovej prapor! - Neblbni, řekl jsem a opět jsem usnul. Ale jí to vrtalo hlavou. V průběhu několika horečných dnů, s angličtinou, jež tehdy byla ve stadiu Aj goink baj sigaret, zjistila možnosti, tiskárnu, poštovní předpisy, celní omezení a opakovala: Vydáme to sami! Založíme nakladatelství! - Kde na to vemem? zděsil jsem se.
Prohlásila, že do toho vrazíme úspory, ona napíše známým, aby posílali adresy, a já kamarádům, aby dodali rukopisy. (...) Probouzel jsem se zpocen, zděšený vidinami krachu. Ale ona, jako buldok, se zakousla do myšlenky a náš obývák ve věžovém domě v torontském sídlišti St. James Town se proměnil v kancelář."
Paradoxy
Vyčerpávající práce pro nakladatelství 68 Publishers znamenala do značné míry rezignaci na vlastní tvorbu. Vyšla sice Honzlová (1972), potom v roce 1976 Nebe, peklo, ráj, ale věnovat se nesčetným rukopisům druhých autorů už neposkytovalo možnost ponořit se do vlastní tvorby.
Posledním titulem z jejího pera je kniha vydaná v roce 1994 u nás i v Kanadě, epistolární román Hnůj země, inspirovaný osudy exulantů. Aby nebylo historickým paradoxům konec, udělil prezident Václav Havel v roce 1990 oběma manželům Řád bílého lva.
V čem je ten paradox? V tom, že toto vyznamenání se uděluje pouze cizím státním příslušníkům. Protože Husákův režim oběma občanství v roce 1978 odebral, mohli teď být oba vyznamenáni za to, co pro českou kulturu vykonali.
Zdena Salivarová také dostala v roce 1993 čestný doktorát torontské univerzity. Nejde však "jen" o několik set vydaných titulů. Možnost publikovat totiž pro mnohé autory jistě znamenala obnovení smyslu života, pro čtenáře doma zase svobodné nadechnutí a pro čtenáře v exilu spojení s kořeny, ze kterých vyšli.
Bylo by ještě o čem mluvit, třeba o tom, jak se Zdena Salivarová stala literární postavou v textech svého manžela. Třeba v povídce Můj táta haur a já (1957) nebo ve smutné novele Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996). Nebo o tom, jak oba manželé v posledních letech společně píšou detektivky. Snad jindy. Příběh té "neznámé holky", o které snil Danny Smiřický na konci Zbabělců, že ji jednou potká v Praze, zatím určitě nekončí.
| Odkud jsem Z Malé Strany - hotel Garni, z Letné - Ovenecká, Veletržní, Sochařská, z dětského domova pro podvyživené děti v Krči, ze Starého Města - Rybná 20, z Pařížské třídy č. 7, z Karlína - Vítkova 6, ze Smíchova - Na Březince, z Břevnova - U Kaštanu, z Toronta - Cabbage Town. Čím vším jsem byla Školačkou v Masné ul. Praha 1, mizernou studentkou gymnázia Elišky Krásnohorské, o prázdninách servírkou v Horově domě v Karlových Varech a účetní v hotelu Pupp, mizernou houslistkou, zpěváčkem u Kulínského, zpěvačkou ve Státním souboru písní a tanců, zpěvačkou v Laterně magice, herečkou z uleknutí a zpěvačkou v divadélku Paravan, filmovou neherečkou (3 filmy), překladatelkou z francouzštiny - 3 romány, tlumočnicí, konferenciérkou a holkou pro všechno na zájezdu Státního souboru ve Francii, studentkou dramaturgie na FAMU, hlídačkou tří dětí, autorkou šesti vydaných knih - povídky, 2 romány, 1 novela, 1 biografie a knihy dopisů lidí postižených Cibulkovými seznamy Osočení, spoluautorkou 3 detektivek, nakladatelkou, editorkou, písařkou, sazečkou, tiskařkou, uklízečkou a hajzlbábou v nakladatelství, baličkou knih, řidičkou a delivery girl, údajnou agentkou StB - adeptkou na sebevraždu - v pozdějších seznamech MV omilosrdněna hvězdičkou, nyní penzistkou z kanadských zdrojů - ČR mi penzi neuznala, chybí mi půl roku práce v ČSSR. Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Zalasovat Škvoreckého zatím na 45 let, bez něj bych posledních 45 let nebyla, čím jsem byla. Můj velký úkol Umřít bezbolestně, pokud možno ve vteřině, ale až po něm, abych mu nezpůsobila žal. |
 Josef Škvorecký a Zdena Salivarová po příletu do Prahy, 7. 4. 2000 |
 Zdena Salivarová při čtení z díla Josefa Škvoreckého, 10 dubna 2000. |
 Josef Škvorecký a Zdena Salivarová. |
