Můžeme vás vídat v seriálu Zoo, který se natáči v safari parku ve Dvoře Králové nad Labem. Co pro vás znamenají zvířata?
Harmonii. Vždycky u nich můžeme najít roztomilost, rozesmějí nás, můžeme obdivovat jejich krásu nebo mimikry, jak jsou zbarvená od přírody. Zvířata jsou přírodou a přírodu prostě zbožňujeme. Já konkrétně taky samozřejmě.
Když skočíme na tu profesní rovinu, je těžké prorazit a být na televizní obrazovce v hlavním vysílacím čase v něčem, na co se dívá najednou milion diváků?
Já nad tím tak nepřemýšlím. Z jedné části je to iluze, protože všechno končí, všechno začíná. Furt se to přelévá. Já to nějak neprožívám. Mně spíš jde o to, že to přináší radost, což je nádherné. A jestli jsem k tomu měl nějakou cestu? Každý máme svoji cestu v životě. Já jsem hrál tři roky, při škole a pak se to nějak přelilo v Zoo. Je to nádherné. Jsem vděčný, stejně jako za Branický zázrak, který teď měl premiéru.
Když vás budeme chtít vidět, tak kde?
Buď ve Voděrádkách na nádherné scéně zaklesnuté přímo v lese u řeky, to představení se jmenuje Home of AV. Anebo v Divadle Na Fidlovačce ve zmiňovaném Branickém zázraku, který napsal Honza Svěrák a Tomáš Klus k němu dělal muziku a hraje tam zároveň. Já tam hraju bezdomovce. Je tam Veronika Kubařová, Martin Dejdar, Míša Zemánková, Radka Pavlovčinová a mohl bych pokračovat. Každý z nich tam má svoje místo, je tam spousta nádherných lidí a dohromady je to prostě tým. Všem doporučuju, ať přijedou. Má to smysl.
Mohli jsme vás vidět i v několika reklamách, na několika fotografiích, jste tedy i model?
(smích) Je pravda, že pár reklam bylo a jestli jsem model? To vůbec. Tak o sobě neuvažuju. U mě vůbec nemá smysl o sobě uvažovat, že jsem herec, model nebo něco. V životě můžeme být vším, čím chceme. Ztotožňovat se s nějakou šablonou nebo rolí nám brání pochopit, o čem život je. Že je vlastně neomezený.
Takže nerad se škatulkujete obecně do čehokoliv?
Samozřejmě jsou určité role, kde si to člověk užívá, je to radost, obrovská sranda, zábava. Zároveň v tom nachází smysl, že má možnost pracovat na nějaké roli dva roky nebo rok. Jako je to třeba u toho „Haďáka“ v Zoo. To je úžasné, protože ho můžete budovat, vyvíjet tu roli a chápat víc a víc, o co vlastně šlo, co znamenalo to trauma z Afghánistánu a tak dále.
Co předchází tomu, když ze sebe potřebujete vydolovat pravé emoce? Ztvárnit naprostou nenávist nebo zlobu na pódiu a před kamerou?
Člověk musí brát ze svého vlastního portfolia pocitů, které třeba zažil. A nemyslím si, že dává smysl v sobě nosit nenávist vůči komukoliv, ať už je to Putin nebo kdokoliv. Tady se držím dalajlámovského hesla, že se modlím i za své nepřátele. Aby vyskočili z toho začarovaného kruhu, kdy zabíjejí lidi a škodí. Aby pochopili, že na tomto světě nejsme pro to, abychom se omezovali, ničili a zabíjeli. Že jsme tady z toho důvodu, abychom se měli rádi, užívali si to a měli radost.
Co divácká přízeň? Vzrostla právě i díky seriálu Zoo?
Samozřejmě ano. Je to fascinující. Když vás třeba pozná policejní hlídka, člověk na úřadě, na Václaváku, v obchodě a tak dále, každý má na to svůj názor, pohled. Je to vtipné. Zároveň vím, jaká je to iluze. Ale to hlavní je, že můžu s tím člověkem třeba na chvilku pobýt a udělat mu tím radost, když on to tak bere. To je pak skvělé. Je to pro mě privilegium a obrovská vděčnost.
A na Instagramu jste se dočkal pozvánky třeba na rande?
(smích) Něco chodí, ale nějak to neprožívám. Třeba mi přišla zpráva: „V noci jsem ti dala do pití nějaké omamovadlo a požádal si mě o ruku.“ Samozřejmě jsem nikdy ty lidi nepotkal. Chodí mi takovéto absurdní zprávy. Je to taková vtipná groteska.
Jaké lidi k sobě rád přitahujete a jakými se rád obklopujete?
Mám pocit, že to není ve slovech, na to je nepotřebujete. Čím člověk je a co ze sebe vyzařuje, tím ty lidi do svého života přitahuje.
