V den koncertu se obvykle vzbudí v pět hodin ráno. Udělá si snídani, u které nesmí chybět káva. Nikam nespěchá. Zabalí si potřebné věci. Když má koncert mimo Prahu, rozezpívává se cestou v autě. Pokud vystupuje v pražské Lucerně, rozcvičí hlasivky doma a to na Gershwinovy melodie. V sále bývá nejlépe tři hodiny předem. Zabydlí si šatnu a nasává atmosféru.
„V Lucerně za mnou od půl páté nesmí vůbec nikdo, to opravdu ne. Zavřu se s vizážistkou, ta nemluví, je báječná. Zbožňuju, když mě ťuňťají (naznačuje nanášení make-upu, pozn. red.), to si užívám. Potom přijde ten šílený okamžik, kdy už to má začít. S kapelou uděláme kolečko. Náš bubeník mívá nějakou hlášku, u které se rozchechtáme. A jdeme na to. Stojím za těma lajntuchama, mám ledovou ruku kolem žaludku, studenej pot na čele a říkám si: Ty seš ale trdlo, co do toho lezeš, prosím tě, vždyť tě klepne, odvezou tě. Pak vylezu na jeviště, lidi zařvou a všechno je v pořádku,“ usmívá se Petra Janů.
Středeční koncert otevřela písní Motorest, hitem ze sedmdesátých let, kdy se věnovala především rocku. Nechyběly ani popové skladby z následující dekády jako Moje malá premiéra, Říkej mi či Už nejsem volná. Představila a pokřtila také svoji novou kompilaci napěchovanou raritními písněmi z televizního i rozhlasového archivu.
Doprovázela ji kapela Amsterdam a přišli dva hosté – prvním byl mladý opavský zpěvák Petr Cieplý, který pro ni napsal mezigenerační duet Odlišný generace, a druhým rocker tělem i duší Petr Janda, s nímž si zazpívala Není nám už sedmnáct a Jedeme dál.
Přání z mládí? Přeplněna, říká
„Dojali jste mě, že jste i po těch padesáti letech přišli do mojí drahý Lucerny. Prožívám to opravdu celým srdcem a udělali jste mi radost. Jsem ráda, že máte rádi moje písničky a neskutečně jste mi pomáhali v hloupých chvílích. Doufám, že i moje písničky vám někdy pomohly. Tak ať nám to ještě chvíli vydrží a mám vás ráda,“ děkovala Petra Janů publiku v závěru dvouhodinového vystoupení.
„Chci jít a dál se bát, zda zvítězím či přijde pád, chci kůži dát a ne se ptát, jak skončí má pouť,“ loučila se sinatrovským hitem My Way. Desítky lidí čekaly na její autogram nebo společnou fotografii.
Lucerna je její srdeční záležitostí, slavila v ní i svoje 60. a 65. narozeniny. „Duší jsem asi vážně víc rocker než popík. Samozřejmě chápu, že část publika musí mít legendární hity, ale pak jsou tam i ti, kteří to chtějí jinak. Pro každého mám něco, a tak to bude i v Lucerně,“ prohlásila před koncertem, na němž ve středu natáčel štáb České televize. Šlo o poslední záběry do nového dokumentu, který bude mít premiéru 19. listopadu, v den zpěvaččiných sedmdesátých narozenin.
„Když jsem začínala zpívat – nebo jsem chtěla zpívat, nebyla žádná jiná možnost jak na sebe upozornit, než se zúčastnit okresních či krajských soutěží, z nichž se postupovalo do soutěží celostátních. Finále Mladé písně – tak se jmenovala soutěž, ve které jsem roku 1971 vyhrála okres i kraj – byla v Jihlavě. Jenže tam mě vyhodili už v předkole. Ale nedala jsem se – další rok jsem se přihlásila znovu: byla jsem nakonec druhá a dostala jsem Stříbrný řetěz. A potom jsem podepsala smlouvu do Semaforu. Jihlava, kde jsem v roce 1972 nastoupila na profesionální dráhu, je pro mě takovým zásadním mezníkem v životě,“ vzpomínala před lety v rozhovoru pro MF DNES.
V Semaforu jsem dostala neskutečně velký dril od velikánů české scény! Chtěli vše dělat profesionálně – nic nenechávali náhodě. Sedřeli ze mě málem kůži, protože tušili, že ve mně něco je.
Petra Janů
Koncem sedmdesátých let zpívala v poprockové skupině Pro-rock, s níž natočila první album Motorest. V osmdesátých letech vydala například album 12 Famous And Awarded Movie Songs s filmovými písněmi oceněnými Oscarem. Během kariéry natočila dvě desítky alb a účinkovala ve třinácti muzikálech.
Ráda vzpomíná na spolupráci s hudebními skladateli Otou Petřinou či Karlem Svobodou a textaři Zdeňkem Rytířem, Pavlem Vrbou nebo Eduardem Krečmarem. Za roli Královny ve Třech mušketýrech uváděných Divadlem Broadway byla nominována na cenu Thálie 2004.
„Všechna přání, která jsem měla ve dvaceti letech, se mi splnila. Dokonce přeplnila. Dnes beru jako bonus, že i po padesáti letech na mě chodí lidi, poslouchají moje písničky a je jim se mnou dobře. Já jim za to děkuju, protože to předávání energií, které probíhá mezi hledištěm a jevištěm, se nedá popsat,“ dodává spokojeně Petra Janů.
