Říká se, že do stejné řeky se nemá vstupovat dvakrát. Vy jste teď ale po 52 letech vstoupil podruhé do pohádky Zlatovláska. Proč?
Já ale nevstupuji do stejné řeky, protože ten scénář je jiný. Druhá věc je, že samozřejmě nehraji mladého Jiříka, kterého jsem hrál v původní Zlatovlásce, ale hraji krále, tatínka Zlatovlásky. A kromě některých situací, které jsou stejné, jako třeba komunikace se zvířátky, je scénář jiný, přizpůsobený dnešní době. Moje role je role táty, který chce svoji jedinou milovanou dcerku dobře, ale opravdu dobře provdat.
Když vám tuto roli nabídli, nepřišla nějaká nostalgie, že po tak dlouhé době hrajete opět v něčem, co se během let stalo kultovním?
A víte, že ani ne? Já koukám dopředu, nežiji z toho, co jsem natočil. To je za mnou. Dostal jsem nabídku na tuto roli a přišlo mi to jako dobrý nápad, a to i z hlediska marketingu. Jsem vlastně takové pojítko mezi první Zlatovláskou a tou dnešní, novou.
Petr Štěpánek při natáčení moderní verze Zlatovlásky, která bude mít premiéru v roce 2025.
Jak se vám líbí scénář té dnešní?
Moc se mi líbí, že scenáristka Lucie Konášová napsala scénář mile a laskavě. Mrzí mne, že některé dnešní pohádky jsou často kruté. Pohádka by měla přitom pohladit, a to i tehdy, když jsou tam nepříjemné věci.
Předáváte během natáčení své životní zkušenosti mladým?
To nejde, na to není čas. Dříve nebývala natáčení tak hektická, poseděli jsme, více jsme si povídali. Doba byla pomalejší, ale vztahy byly hlubší. Dnes přijedete na plac, odehrajete a odjedete. Své zkušenosti si každý musí sesbírat sám. Je to i o tom, že mladý herec, pokud je vnímavý a není zahleděný jen do sebe, může od starších a zkušenějších kolegů leccos odkoukat, učit se takzvaně za pochodu.
V současné Zlatovlásce vystupují i živá zvířátka, v té vaší to byly loutky, nepletu se?
V té době, před padesáti lety, to nebylo možné. Animace nebyla na takové úrovni, jako je dnes, aby třeba kolem nás lítala moucha. Takže je tam vidět, jak byla ta zvířátka přivázaná na nitích. Dneska jde všechno, zvířátka jsou živá a některé věci se potom jen dodělají v postprodukci. Tohle se prostě nedá srovnávat. Ale určitě to bude vypadat dokonaleji.
Petr Štěpánek a Jorga Kotrbová v televizní pohádce Vlasty Janečkové Zlatovláska (1973)
První Zlatovlásku jste natáčel se svojí druhou ženou, která ji režírovala. Tahle pohádka z vás udělala manžele?
S mojí ženou jsem točil strašně moc věcí už před tím, my jsme byli výborný tandem. Ale přiznám se, že jsme v té době netušili, že se tahle pohádka stane kultovní. Prostě jsme si každý dělal svoji práci. Byl to televizní film, točený Barrandovem. To, že jsme de facto objevili Červenou Lhotu a lidé se tam dodnes jezdí koukat na filmové lokace, je také úsměvné. Trošku jsme ten zámek zpopularizovali.
Zlatovláska se stala kultovní a vy jste se stal sexy idolem, děvčata vás naháněla…
Přiznám se, že takhle jsem to vůbec nevnímal. Ta doba byla jiná, my jsme prostě hlavně pracovali. Dnes, kdy jede všechno přes sociální sítě, bych asi naháněným idolem byl… Pokud tehdy měl nějaký film úspěch, tak vás maximálně lidé pozdravili na ulici nebo se na vás přišli podívat do divadla. A hotovo. Jestli na mě byl nějaký hon, tak já o něm nevím. Bulvár tehdy u nás neexistoval, takže jsem žil svobodně jako normální kluk se vším všudy.
Každopádně tahle pohádka z vás udělala klaďase a představitele nejrůznějších princů…
A víte kolik jsem já přitom natočil záporáků? Ale lidé vám jednou dají punc a už se toho nezbavíte. Možná je to tím, že já se ani v civilu na svět nemračím. Proč bych měl být nepříjemný, jsme na tom světě chvilku, úsměv je zadarmo a na světě je přes všechno pořád krásně. Když vidím některé lidi, jak se pořád mračí a nadávají, říkám si: Proč si ten život tak kazí? Takže nevadí mi hrát kladné role.
Vaše písničky z původní Zlatovlásky taky zlidověly, zpíváte i tentokrát?
Já ne, tam mají prostor jiní a tak to je správné. A vůbec mi to nevadí. Jsem spíš zpívající herec. Nejsem zpěvák. Ale vždycky jsem rád zpíval a jako Jiřík jsem si zazpíval s chutí. To natáčení navíc proběhlo v takové pohodě, že i zvukaři byli v šoku. Nic jsme nekorepetovali.
A co třeba pořad Tvoje tvář má známý hlas? Do něčeho takového byste šel?
Tak to ne. Říkám pořád – ševče, drž se tvého kopyta. S Ondrou Sokolem, který to moderuje, jsme přátelé, mám ho rád, režíruje všechna představení ve Studiu Dva, kde hraji. Ale kdyby mi zavolal s touhle nabídkou, dlouho bych se musel smát a pak ho odmítnout. To už není pro mě. A to i přesto, že Ondřeje považuji za jednoho z nejlepších současných režisérů. Před rokem mě například zvali do StarDance, ale říkal jsem si: Proč? Mám rád svoji práci a kvůli tomuhle musíte na půl roku ze všeho vyskočit a věnovat se jenom tanci. Všechny moje kolegyně, které tím prošly, jsem viděl, jak mají věčně zatejpovaná ramena, kolena... Ve výsledku je to krásné, ale ta dřina kolem už mi za to nestojí.
I tak jste pořád v jednom kole, hrajete v divadle, natáčíte seriály, filmy…
Teď mám taková dvě pěkná představení… Jedno se jmenuje Bez roucha, a tam se lidi obrovsky baví. Je to o divadelní společnosti, první jednání je o tom, že druhý den má být premiéra a nic není v pořádku. Ve druhém jednání se dekorace otočí a vy se díváte na celou hru zezadu vidíte zákulisí divadla a všechna úskalí představení. V posledním jednání se rozsype skoro všechno, je to taková destrukce toho představení. Je to pro diváky velmi zajímavé a navíc i velmi vtipné. A to hlavně díky Ondrovi Sokolovi, který to režíroval, upravil a přinesl skutečně vynikající nápady. A mám moc rád i druhé představení, které režíroval: Misery, podle románu Stevena Kinga, kde moje Zlata hraje psychopatku Annie a já spisovatele Paula Sheldona.
Před sebou máte taky představení Noc na Karlštejně. To už je pro vás taky stejná řeka, že?
Přesně tak. Kolegyně Kateřina Brožová vykoupila z Karlínského divadla představení Noc na Karlštejně a budeme s ním cestovat. Já hraji opět krále Karla IV. Na to se moc těším.
Zlata Adamovská a Petr Štěpánek
Když se podíváte na celou svoji hereckou kariéru, jak byste ji zhodnotil?
Je to vlastně stále nekončící příběh, který se snažím žít tak, abych se za sebe nemusel stydět. Jednou jsem nahoře, potom zase dole, ale pořád si žiji tu svoji pohádku. Začínal jsem jako mladý kluk, hrával jsem prince, pak jsem dělal ty středňáky, tatínky, a dnes hraji role králů a dědečků. A tak je to správně. Každý věk mi dal určité role, a to jak v životě, tak v divadle, u filmu a v televizi. Koukám dopředu, život běží a já se přizpůsobuji tomu, co přichází. Držím se hesla „Užít si života, co to jde.“
A jak to má vaše žena Zlata Adamovská?
Jsme oba ve věku, kdy bychom si už mohli sednout doma na zápraží a jenom koukat jak ten čas letí, ale nás aktivní život pořád baví, takže se snažíme si ho užívat naplno. Pracujeme, společně hrajeme v divadle, točíme spolu i Ordinaci, hodně cestujeme, snažíme se dohnat to, o co nás čtyřicet let života v komunismu ochudilo. Víte, my jsme se se Zlatou vlastně potkali v pravou chvíli, já tvrdím, že to musel být někdo tam nahoře, že nás tak sestrčil k sobě, protože my už jsme se znali léta. A hlavně jsme spolu šťastní.
Co vlastně musí splňovat vaše ideální žena?
Musí být taková, že s ní chci trávit každou volnou chvilku, že se mi po ní stýská, když nejsme spolu. A taky to musí být ženská do nepohody a musí s ní být legrace. A to Zlata splňuje ve všech ohledech.
Zakončím naše povídání opět Zlatovláskou – hrál jste v první, ve druhé, doma máte Zlatu…
Vidíte, mě to provází celý život, ty ZLATOvlásky. (smích)
26. dubna 2022 |
