Vaše láska k létání je všeobecně známá. Prožíváte při turbulencích v letadle to samé, co každý smrtelník?
Právě že ne. Když letím normálním dopravním letadlem a něco takového začne, mám radost, že se konečně něco děje. Jinak totiž ani pořádně nepoznám, že letím. Podobné je to, i když pilotuji sám. Vím totiž, že jde jen o obyčejnou termiku, která se děje hlavně okolo poledne, a náležitě si ty hupance užívám. (smích) Ono to není zase tak jednoduché, aby letadlo jen tak spadlo, dokonce i když mu chcípne motor.
Proč se podle vás tolik lidí bojí létání?
Možná je to pocit nekomfortu, přeci jen nejsme ptáci a vzdušný prostor není pro lidi přirozený, stejně jako nejsou mořské hlubiny. Navíc jakákoli letecká katastrofa je obrovsky medializovaná hlavně z toho důvodu, že při ní často zahyne velký počet lidí najednou. Kdyby média měla takto informovat o každé dopravní nehodě na silnici, nepsala by zřejmě o ničem jiném. Lidé se bojí lecčeho, do katastrofických scénářů jsou schopní projektovat si hlavně to, co mají uložené hluboko v sobě. Každý takový člověk by měl spíš pracovat na tom, aby svůj primární strach odboural. Přestat se bát je velká úleva.
Čeho se bojíte vy?
Rozhodně ne pádu letadla. Navíc věřím v to, že co se má stát, se stane. Takže i kdybych strachy nevycházel pomalu z domu, aby mě nepotkalo neštěstí, může se klidně stát, že mi letadlo prostě spadne na ten dům. Ale teď vážně, můj strach se týká mých dcer. Tento rozměr jsem do té doby neznal, strach z emocionální bolesti, ze ztráty svých nejbližších.
Vaše dcery mají pro strach uděláno, v letadle se s vámi evidentně nebojí.
Přeci jen je statisticky dokázáno, že je to nejbezpečnější způsob dopravy. Když jsem starší Rozárku bral do letadla poprvé, bylo zrovna kolem poledne, kdy je největší pravděpodobnost turbulencí. Dal jsem si docela velkou práci s přípravou, vše jsem jí pečlivě vysvětlil, aby ji ve vzduchu nic nepřekvapilo, na což ona jen kývla, že „dobře“.
Když to s námi pak při letu začalo lehce házet, byla naprosto v klidu a já viděl, že se vůbec nebojí. Došlo mi, že to malé děti mají jinak než dospělí. Strach z tragédie v nich ještě není zasetý a oni prostě žádný katastrofický scénář nevnímají. Jednou jsem jí dokonce na chvíli do ručiček půjčil knipl a nádherný byl její úžas, když s ním lehce otočila a sama viděla, jak na její pohyb letadlo hned reaguje.
Na co nejčastěji myslíte, když jste v oblacích?
Vesměs na nic. Tam nahoře panuje obrovský klid a doslovný nadhled nad vším, co se děje dole. Jako bych toto nějak vždy do sebe nasál, což pak vnímám při návratu domů, kdy dám v autě převodovku na automat a jedu si jen tak lážo plážo, žádný spěch. Když má moje manželka pocit, že už jezdím na silnici moc rychle, vždycky mi říká, ať se jdu proletět, protože ví, jak mě to obrovsky zklidní.
Máte nějaký svůj letecký sen?
Tím je pro mne letecká akrobacie. Rád bych se tímto směrem někdy posunul už i proto, že bych se stal lepším pilotem. Zvládat akrobacii znamená umět letadlo hodně dobře ovládat. Díky mé manželce a jejímu narozeninovému dárku jsem měl možnost proletět se s Martinem Šonkou v jeho letadle, samozřejmě se všemi kousky, které umí, což pro mne byl neskutečný zážitek. Nevím, jestli se mi tento můj sen někdy splní, letecká akrobacie je totiž hodně drahý sport i koníček. Musel bych kvůli němu natočit ještě hodně seriálů a ideálně v zahraničních produkcích. (smích)
Máte se zahraničími produkcemi dobrou zkušenost?
Měl jsem možnost pracovat pro americkou produkci, dokonce díky tomu, že jsem měl ve scénáři pár vět, dostal jsem vlastní karavan i člověka, který se o mě staral, což mě neskutečně pobavilo. Dokonce jsem na plac nemusel dřív než na ostré klapky, zasvícení za mě podstupoval takzvaný „standin“, což je u nás něco nevídaného.
Chcete říct, že český herec musí u nás na place oddřít všechno sám?
Samozřejmě. Úloha českého herce je čekat až nastane chvíle, kdy bude moct zahrát to své a doufat, že mu všechny okolnosti budou nakloněné natolik, že bude třeba chvilka času na zopakování. O tom, že by se jedna scéna točila třeba celý den, jako jsem zažil s Američany, si můžeme u nás nechat jen zdát.
Jak se má vůbec váš poručík Sedláček ze seriálu Modrava?
Poručík Sedláček je teď u ledu a čeká, až se dopíše další série, která by se snad měla točit příští rok. Ale to je pro mne hodně daleká budoucnost. Kdoví, co do té doby bude.
Momentálně natáčíte pro Primu seriál Slunečná. Jak se vám líbí vaše postava?
Můj Roman Maxa je takový bezcharakterní floutek, představitel zlaté mládeže, prostě klasický záporák, které, jak známo, my herci přímo milujeme hrát.
Co nějaká historka z natáčení?
Teď jsem se pobavil! (smích) Obecně všechny kolegy, kteří nějaké ty historky z natáčení sypou z rukávu, podezřívám, že si je vymýšlejí. Já při natáčení nezažívám nic mimořádného ani vtipného.
Tak zkuste nějakou historku ze studií, nebo vzpomínku na Radovana Lukavského.
S ním jsem seděl v jedné šatně, když jsem ještě coby student konzervatoře hostoval v Národním divadle. Naše diskuse se týkaly hlavně herecké metody podle Stanislavského, jejíž byl pan Lukavský velkým zastáncem, dokonce byl i autorem knihy o Stanislavském. Zrovna v té době jsme totiž onu metodu na škole probírali. Jiné téma jsme moc neměli, přeci jen nás od sebe dělilo několik generací.
Vrátil jste se od té doby ještě někdy do Národního divadla?
Jako herec už ne, možná jen jako divák, kdysi. Moderní pojetí klasických her, které teď Národní divadlo často produkuje, není můj šálek kávy. V tomto jsem asi staromilec. Shakespeara bych rád viděl v dobových kostýmech i kulisách. Někdy mám pocit, že se extravagantní výpravou jen odvádí pozornost od kvality práce. Jakoby se tím chtěla zakrýt jakási nejistota, ať už režisérova, nebo dalších zúčastněných tvůrců.
Filip Tomsa
Co je váš oblíbený divadelní žánr?
Jezdím zájezdová představení s divadlem Háta, což jsou komedie, takže by se dalo říct, že se živím hlavně komedií. Rád mám ale všechny žánry, pokud se ctí tradiční forma i originální text. Nemůžu však úplně soudit jiné divadelní produkce. Mám hodně práce, a když už je volný čas, chci ho trávit s rodinou, takže coby divák se do divadel moc nedostanu.
To už spíš doma sleduji zahraniční televizní seriály, jako třeba momentálně Narcos na Netflixu, což je pro mne neskutečná podívaná. Každý jeden díl tohoto seriálu je po všech stránkách lepší než jakýkoli celovečerní film současné české produkce, který jsem v poslední době viděl. Tedy přiznávám, neviděl jsem všechno, ale ten propastný rozdíl mezi tvorbou u nás a v Americe mi připadá hodně smutný.
Máte nějaké životní motto nebo krédo?
Věřím, že co zaseji, to také sklidím. Takže se podle toho snažím žít.
