co napadá Jana Špátu filmového dokumentaristu

Vzpomínám na vtip, kdy kámoš vypráví druhému o svém blbém zaměstnání, v kterém třídí pomeranče na velké a malé. »A co je na tom blbýho, kámo?« »To rozhodování, vole!« Demokracie nám přináší dar (či prokletí?) svobodné volby takřka ve všech oblastech našeho konání. Oproti relativně chudému životu za socialismu můžeme rozhodnout, na co se budeme dívat v televizi, kam pojedeme na dovolenou, co budeme jíst, které noviny číst. Dokonce si můžeme beztrestně zvolit, budeme-li pracovat, či nikoliv. Zvolíme-li práci, můžeme volit jakou i rozhodnout, kam s ušetřenými penězi, jak o ně eventuálně přijít, nebo co za ně nakoupit. Každý den nás čekají četná, často bolavá rozhodnutí. Někdy s nostalgií vzpomínám na doby, kdy za nás často rozhodovala strana a vláda, říkala nám, co dělat můžeme, a zbavovala nás nerozhodnosti tím, že nám mnohé zakázala. Vyhnuli jsme se nutnosti volby a obtížného sebeovládání v supermarketech, při koupi televizoru či automobilu. V televizi běžel F. L. Věk a druhý den ho celý národ v práci komentoval. Děti se dívaly na Pojarovy medvídky a my byli ušetřeni úzkosti, jaké nesmysly jim televize bude dnes cpát do hlavy. Rozhodování je bolavé a stojí strašnou spoustu sil. Zdá se mi, že mnozí z nás dnes raději volí zjednodušení na černé a bílé. Vydáváme se na cestu menší námahy, větší rozkoše a rychlejšího zisku. Svobodně se přejídáme, nehýbeme, nečteme a nepřemýšlíme. Tloustneme a blbneme ovšem na základě svého svobodného rozhodnutí! Celý život jsem obdivoval a do svých filmů natáčel lidi, kteří o svém životě přemýšleli a jeho chod pomocí mozku usměrňovali. Připadalo mi, že je to jedna z výsad člověka, a kdo ji nevyužívá, přibližuje se často k živočichům, jejichž jména tady raději neuvádím. Lidská bytost vyprodukuje spoustu energie. V nesvobodných a v chudých oblastech světa člověku asi stačí méně energie na ovlivňování kvality svého každodenního života, protože totalita a bída jeho běh určují. Ale podobně jako moderní elektrárna spotřebuje ohromné množství elektřiny na svůj provoz, měl by i člověk dneška věnovat velkou část svých energetických zdrojů na řízení vlastního života, na oddělování plevele od zrna a rozhodování mezi ano a ne. Na umění žít nebylo paradoxně nikdy potřeba věnovat tolik sil jako v dnešní době neomezených možností.