Kdo zažil devadesátky, ten ví, o čem mluvím. Tehdy se přes všechny zhovadilosti prostor svobody rozšiřoval. Každý z nás vyběhl ven a jakoby volal - podívejte co se dá ještě udělat, postavit, zasadit.
Čechy, Morava a Slezsko se otevřely světu a byly šťastné. Dnes je tomu obráceně.
Myslel jsem na to, když trenérka úspěšné kobylky z Velké pardubické prohlásila, že cizí koně si mají běhat u sebe doma, u nás pak mají na dostizích závodit jen naše koně. Úvaha to byla ekonomicky motivovaná. Dámě vadí, že mastné vítězné prémie plynou do zahraničí, místo do našich stájí. Je to hloupost. Ale hlavně to nefunguje ani ekonomicky ani marketingově.
Trenérce nedochází, že závod je zábava pro diváky. Čím více diváků, tím větší zájem sponzorů. Čím větší zájem sponzorů, tím větší hodnota značky, v tomto případě závodu. Čím větší hodnota značky, tím vyšší prémie pro vítěze. To celé samozřejmě platí i v opačném směru. Čím menší zájem diváků, tím menší zájem sponzorů, tím nižší hodnota značky, tím méně peněz pro jezdce na bedně.
Jestli chytré české hlavy přenesou heslo Čechy Čechům i do ekonomiky, odsoudí nás do role čtvrté ligy. Já vím, ono je těžké soutěžit s těmi nejlepšími. Je jednodušší těm lepším jednoduše zakázat vstup do soutěže, nebo nějak jinak zvýhodnit domácí. Mimochodem všimli jste si, jak se ve veřejném prostoru rozšířil názor, že řešením na problém je něco zakázat? Ale zpět k marketingu. Nebudeme-li budovat značky – a je jedno zda se jedná o soutěž s mezinárodní účastí, pivo nebo film – s cílem uspět ve světě, rozhodně nezbohatneme. Nikoho nebude zajímat vítěz závodu mezi místními v jedné malé evropské zemi.
Naše hodnota není v množství, ale kvalitě. Vzdáme-li se té kvality, zůstane nám to malé a špatné. Jestli tohle někomu nedochází, pak není možné apelovat na jeho rozum, protože mu nebyl dopřán. Strach z neúspěchu je přirozený a zažili jsme ho všichni. Ničit dobré jméno brandu je ale zločin. Snad si to ti, kteří mají na starost image Velké pardubické uvědomují. A nejen oni.
