Češi se rádi chlubí svým ateismem, který se ale ve zdejším pojetí někdy projevuje spíš jako nenávist k věřícím. Necítíte se někdy jako cizinec ve vlastní zemi?
Musím říct, že v období kolem církevních restitucí, kdy média a politici hodně neobjektivně masírovali veřejnost, jsem si vyslechl i hodně hnusných nadávek. Takže toto člověk zažívá. Myslím však, že je to často z nevědomosti. Filozof Jan Sokol o tom říká, že mimo jiné i kvůli komunismu je u nás znalost duchovních věcí na takové infantilní, dětské úrovni. Lidé mají o náboženství někdy až směšné představy.
Přispívají k tomu bohužel i někteří věřící, kteří prezentují takové sektářské pojetí víry. Vystupují tak, že i já bych se za to styděl. Je to spíš takový náboženský fanatismus, který ovšem přitahuje média, takže se pak píše spíše o takových úchylkách. Ale věřící jsou celkem normální lidé. Představy některých lidí o věřících jsou mnohdy opravdu až úsměvné. Myslí si třeba, že věříme, že na obloze létá nějaký dědeček na obláčku. Nebo že víra znamená, že se pomodlím a Pán Bůh mi všechno zařídí. To jsou takové dětské představy. V takového Pána Boha já nevěřím.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Řekl byste, že sám máte více společného s ateistou, nebo s člověkem zcela jiného vyznání, než je vaše, třeba s muslimem?
Na to se paušálně odpovědět nedá. Za prvé si myslím, že absolutní ateista neexistuje. Každý člověk něčemu věří, byť třeba jen sám sobě. Kdyby nevěřil vůbec ničemu, tak nic nemá smysl. O Češích se sice říká, že jsme nejateističtější národ, ale někdy se člověk až diví, v co všechno lidé věří. Často věří i ve věci, které bych já považoval za pověrečné, ať už jde horoskopy, vykládání karet nebo v různá spiknutí. U těchto věcí mě překvapuje, kde všude se vlastně určitým způsobem projevuje náboženskost. Nicméně někteří lidé, kteří se považují za ateisty, jsou mi blízcí. Ale obávám se, že u většiny lidí u nás je ateismus spíš nepromýšlený, neprožitý, a tudíž pro mě nevěrohodný. Spíš než ateismus je to takový ten trochu lhostejný postoj: „Ať si každý dělá, co chce.“
Není nenávist části české společnosti vůči muslimům daná nevraživostí vůči náboženstvím obecně?
Nevím. Myslím, že velký podíl na tom má i to, že od poválečných dob jsme velice jednolitá, jednoetnická společnost. Němci byli vysídleni a zůstali jsme jednobarevní. I pro mě bylo překvapení, když jsem před sedmi lety nějaký čas strávil v Londýně a viděl jsem tam tu lidskou pestrobarevnost. Myslím, že tu stále působí zažité stereotypy.
Třeba při kampani před volbou prezidenta mě až překvapilo to strašení Němci. Lidé na strašení nejednou slyší a nepromýšlejí věci do větší hloubky. Neříkám, že žádná nebezpečí neexistují. Islám mi není úplně blízký, protože má jiné pojetí víry, které je v některých zemích dokonce propojené se zákonem. Já věřím, že člověka není možné změnit nějakým násilím nebo restrikcí, tím, že mu něco zakážu. I v křesťanství jistě existují přikázání, ale rozumím jim především jako směrovkám pro orientaci a je důležité, aby k nim člověk vnitřně přitakal.
Stává se, že někteří vaši farníci víru před svým okolím nepřiznávají právě proto, aby se nedostávali do konfrontací, nebo aby je lidé nepomluvili?
Myslím, že toto spíš bylo za doby komunismu, kdy někteří věřící třeba jezdili do kostela jinam než v místě bydliště. Po revoluci za mnou například přišel pán znovu se přihlásit do církve. V minulosti z ní vystoupil, aby mohl pracovat jako učitel. Nijak to nezakrýval, neomlouval to. To mi přišlo férové.
V čem spočívá práce evangelického faráře? Jaký je váš denní program?
Každý týden připravuji nedělní bohoslužby. V týdnu pak vyučuji děti a dospívající. S dospělými probírám biblické texty. Dělám také rozhovory s lidmi, třeba před pohřbem nebo jako součást přípravy dvojice na manželství. Nebo v situacích, kdy má jednoduše někdo nějakou těžkost, problém a potřebuje se svěřit. K mým povinnostem ovšem patří i běžné věci, jako je spravování fary. Dneska jsem třeba čistil chodník.
Většinou pak má farář ke sborové práci ještě další povinnosti, které nesouvisí přímo se sborem, ale třeba s povšechnou církví. Já sám jsem například předseda Komise pro vikariát. Ta má na starosti roční období, které absolvent teologické fakulty musí absolvovat, aby se mohl stát farářem či farářkou. Organizuji pro budoucí faráře například semináře, je to v podstatě taková manažersko-moderátorská práce. Počty nových farářů se v jednotlivých letech různí, ale průměr je v posledních letech tak kolem sedmi. U nás v církvi je také poměrně dost žen - farářek, řekl bych, že tak čtvrtina, možná třetina. Kromě zmíněných povinností také hodně času trávím v kanceláři u počítače, kde si různá kázání a promluvy připravuji a načítám si k nim podklady.
Co křty, svatby a pohřby?
Křest dětí mám nejraději, i když naše církev křtí i dospělé. Beru to jako jakési předznamenání, že je to něco, co je na mě nezávislé, na co se můžu od malička spolehnout. Křty bývají tady v modlitebně. Pohřby bývají také buď zde nebo v krematoriu nebo i přímo na hřbitově. Nejpestřejší jsou svatby. Ty někdy bývají tady v kostele nebo v jiných kostelech po Praze, ale i mimo Prahu a na venkově. Hodně se také svatby konají v přírodě. V letadle nebo pod vodou jsem ještě neoddával. Naše církev totiž může oddávat i lidi, kteří nejsou přímo jejími členy, ale civilní obřad čistě jakožto právní akt je pro ně málo - rádi by ještě hlubší zakotvení s duchovním rozměrem.
Co je na vaši práci nejobtížnější?
Asi to, když jednám s lidmi v mezních situacích. Nedávno jsem například pohřbíval člověka, který spáchal sebevraždu. Nebo když se rozpadá manželství. Ale náročné je i připravovat stále z neděle na neděli nová kázání.
Zvonimír ŠormNarodil se roku 1961 v Praze. Vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V roce 1986 nastoupil jako seniorátní vikář Českobratrské církve evangelické s umístěním v Trutnově. V rámci seniorátu poté přešel do sboru v Šonově. Od roku 1993 působí jako farář v pražských Modřanech a byl zvolen za kazatele sboru. Má čtyři děti a šest vnoučat. |
Daří se vám vymýšlet stále originální témata? Inspirujete se třeba i aktuálním společenským či politickým děním?
Vycházím především z Bible, to je velká pomoc. Ale velmi důležité pro mne je, abych kázání propojil s životem, který lidé skutečně žijí. Aby to nebylo jen něco, co se neuchopitelně vznáší někde nahoře, ale něco, co vnáší víru, lásku a naději do toho, co lidé žijí a prožívají. Takže samozřejmě reaguji i na současná témata, v poslední době občas zmíním například otázku uprchlictví. Připomínám, jak na to hledí Bible. Podstatný a častý výrok v Bibli je: „Nebojte se“. Člověk se mnohdy zbytečně bojí neznámého, navíc když mu někdo nakuká, že je to něco strašného.
Vaše církev plánuje aktivně pomáhat těmto lidem?
Českobratrská církev evangelická má synod, což je jakýsi náš parlament. Ten ustanovil faráře pro menšiny, Mikuláše Vymětala, který organizuje různé akce nejen pro uprchlíky, ale třeba pro Romy a další menšiny. Například před Vánocemi probíhá akce „krabice od bot“, kdy děti společně s rodiči připraví pro nějaké dítě ze sociálně vyloučené lokality balíček. Další věc je v rámci pražského seniorátu vaření polévky pro bezdomovce každou středu na hlavním nádraží v Praze.
Proč jste se rozhodl stát se duchovním?
Původně jsem nechtěl být farářem, chtěl jsem vyučovat dějepis a češtinu. Mého tatínka ale ze školy v roce 1948 při závěrečných státnicích komunisté vyhodili, protože byl národní socialista a ještě k tomu byl v církvi. Měl jsem tedy příklad, že by to u mě asi dopadlo stejně, tím pádem jsem o tom přestal uvažovat. V době dospívání jsem poznal plno mladých farářů a viděl jsem, že farářina se dá dělat i jiným způsobem.
Hodně se věnovali mládeži a byli činní i na politické úrovni, někteří jako chartisté. Mě to nejprve nenapadlo, ale pak mi jeden z bohoslovců přímo řekl, jestli bych nechtěl dělat faráře. V devatenácti letech jsem se nakonec s bratrem a dalšími kamarády přihlásili na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, která tehdy spadala pod ministerstvo kultury. Tituly nám ovšem přidělili až po revoluci, když se fakulta vrátila pod Univerzitu Karlovu.
Byl jste ve víře vychováván?
Dědeček z maminčiny strany byl evangelík, maminka byla ale jako úplně malá katolička. Tatínek byl v Československé církvi husitské. Poté, co si vzal mámu, oba vstoupili do Českobratrské církve evangelické. Do kostela jsme chodili, to bylo úplně samozřejmé. Každou neděli jsme šli asi pět kilometrů do kostela, do cukrárny a pak zase zpátky. V evangelické církvi jsem tedy vyrůstal a byla mi blízká.
Čím?
Jednak rozmanitostí, ale také intelektuální náročností. O věcech se hodně diskutuje, promýšlí se. Poznal jsem tam plno dobrých lidí. Je ale pravda, že Českobratrská církev evangelická se někdy i dost liší v jednotlivých krajích. Jiné sbory jsou v Čechách, kde je silnější prostředí ateismu, a něco jiného je na Moravě, kde je prostředí přece jen tradičnější.
Kolik máte farníků?
Těch, kteří jsou zapsáni, je asi 250. A těch, kteří chodí alespoň jednou za rok do kostela je asi 150, což je poměrně dost. Někteří chodí víceméně pravidelně. Ale liší se to podle období. Teď v létě tady v Praze někdy přijde i jen dvacet lidí. Když se začne kazit počasí a lidé nevyjíždějí na víkendy, tak lidí postupně přibývá. Průměr v neděli je kolem padesáti osob plus děti. Na Vánoce pak přijde i 130. Jsou tu ovšem i takoví přátelé sboru, kteří nejsou přímo členy, nejsou ani pokřtění, ale do kostela chodí. Pořádají se i různé společné akce mimo kostel, třeba zahradní party nebo výlety, kam právě třeba přijdou i ti, kdo do kostela běžně nechodí.
Jak často přichází nové tváře?
To je různé. Jsou lidé, kteří chodí od malička stále. Pak jsou lidé, kteří se vytratili, přestali chodit, ale pak k víře zase našli cestu. Myslím, že sbor má být otevřený a průchozí. My evangeličtí faráři tím, že máme rodiny, tak chápeme, že člověk v různých obdobích života má různě času. Těžko například můžete večer přijít na „biblickou“, když máte doma tři malé děti. U nás ve sboru je hodně zastoupena právě střední generace, která má teď děti, a tak je hodně vytížená. Ale zase je tu dost dětí. Přicházejí však i zcela nový lidé, všech věkových kategorií. Čas od času tak křtím i dospělé.
Může se stát, že je někdo pro církevní společenství „škodlivý“ a může být vyobcován?
Tato možnost existuje, ale já jsem jí zatím nezažil. Asi by to musel být skutečně někdo, kdo by víru přímo popíral, kdo by ji zcela záměrně znevažoval. Jinak si to nedovedu představit. Do kostela chodí různí lidé s různou minulostí. Stane se, že k nám naleznou cestu i lidé, kteří stáli za minulého režimu na druhé straně. K církvi také přichází i lidé, kteří mají drogovou či alkoholickou minulost. To ale není žádná diskvalifikace. To, že člověk třeba z blbosti zbabrá část svého života, není důvod, aby to s ním šlo od té doby jenom z kopce. Naopak potřebuje podepřít v dobrém, smysl je, aby se mu pomohlo vrátit na dobrou cestu. Na faru ovšem chodí i lidé, kteří církev zneužívají. Zvoní, vymýšlejí si srdceryvné příběhy, ale pak se ukáže, že jim jde jen o peníze. Člověk musí být v tomto obezřetný.
Hřešíte?
Určitě. Ani věřící nejsou bez hříchu. Někdy člověk může hřešit i nevědomky tím, že někoho urazí, poníží nebo je na něco pyšný. Bezchybný ani dokonalý rozhodně nejsem.
Co duchovní a alkohol?
Piji normálně, mám rád víno. Myslím, že to je vždycky o míře. Nakonec v Bibli žádný striktní zákaz alkoholu není. Problém je, když to člověk přežene a zabíjí tím svoje svědomí nebo svojí vůli. Z toho pak vznikají tragédie. Rozhodně se ale například nedá říct, že nekuřák je víc věřící než kuřák. Já jsem také býval kuřák. Přestal jsem však, když kdysi onemocněl Václav Havel a musel proto přestat kouřit. Tehdy jsem si řekl, že s ním budu solidární, že to je příležitost, že prostě přestanu taky. A povedlo se. On to však pochopitelně nevěděl.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Máte někdy o víře pochybnosti? Co vám v takovém okamžiku pomůže?
Určitě jsem v minulosti měl mnoho pochybností a i dnes si myslím, že i pochybnosti svým způsobem k víře patří. Člověk se ptá: „Je tohle ta víra? Je to skutečně Boží vůle? Nebo je to jen nějaká moje smyšlenka?“ Myslím, že to právě víru prohlubuje. Lidé se někdy ptají: „Proč, Bože, nezasáhneš? Jak to, že se tohle děje?“ To je nejsložitější v tragických situacích, třeba při úmrtí dítěte. Víra podle mě nedává odpověď na to, proč se to či ono stalo, ale může být pomocí, může podepřít - i když nerozumím a nemám odpověď.
Nechybí evangelíkům institut zpovědi?
Nechybí. Máme ho, ale jiný než v katolické praxi. U nás je také zpovědní tajemství. To, co je mi sděleno, nesmím nikam dál říkat, ani své manželce. To si musím nést v sobě. Zpovědníkem ovšem nemusí být jen farář, ale třeba i někdo další ve sboru, který má důvěru lidí. „Zpověď“ u nás asi probíhá v mnohem osobnější rovině než třeba v katolické zpovědnici.
Myslíte si, že vaše práce v těchto ohledech někdy supluje práci psychologa?
To asi ne. Ty sféry jsou trochu jiné, i když v některých věcech se prolínají. Je určitě dobré, když farář něco z psychologie zná. Je důležité vědět, jak s druhým mluvit, jak reagovat. Farář by neměl ale psychologa suplovat.
Věřící se na mě obrací i s krizemi v manželství. V těchto případech se snažím hlavně je vyslechnout a pak pokládat otázky, aby si sami našli řešení, protože já přímo ty věci neprožívám, oni je prožívají jinak. Můžu je nějakým způsobem nasměrovat, připomenout některá biblická slova, ale nemohu jim vnutit nějaké řešení, to si musí najít sami.
Setkáváte se i s lidmi, kteří už dostali tolik ran, že pochybují o smyslu života? Uvažují třeba i o sebevraždě?
Setkal jsem se s takovými. Je důležité dát prostor i takovým rozhovorům a nevyhýbat se mluvit i o takovýchto věcech. Farář si ovšem musí dávat pozor na laciné odpovědi v situacích, kdy se člověku děje něco, co sám nezažil. Někdy ostatně není nutné hned odpovídat, stačí člověka jen vyslechnout.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám v Česku žije? |
Jaký je vztah mezi katolickými a evangelickými duchovními? Setkáváte se? Vedete polemiky?
To se velmi proměňuje. V současnosti tu máme velmi dobré vztahy. Dokonce jsem nedávno na Točné zahajoval katolickou pouť evangelickou bohoslužbou. Myslím, že to hodně záleží na konkrétních farářích. V rámci Husova výročí byli představitelé protestantských církví pozváni k papeži Františkovi. Zpětně to pak viděli velice pozitivně, myslím, že on je skutečně otevřený. Ale samozřejmě v katolické církvi jsou i bojovnější, vyhraněnější lidé. V současnosti ale probíhá určité přiblížení a vzájemné rozhovory se rozhodně vedou. Nedá se to srovnat se situací třeba před sto lety.
Jak pohlížíte na homosexuální partnerství?
Náš Spolek evangelických kazatelů podpořil registrované partnerství. I když trochu to rozbouřilo hladinu, ne všichni v tom byli v církvi zajedno. Já v zásadě podporuji pevné vztahy. V různých jednotlivostech bych pak o tom diskutoval. Některé projevy třeba při Prague Pride mi nejsou úplně blízké, přijdou mi trochu agresivní. Na druhou stranu se je snažím chápat, protože ti lidé jsou dlouhodobě pod tlakem a najednou mají možnost se projevit, tak to možná trochu i přeženou. Vždycky se ptám, co za vztahem je. Jestli je za tím láska, blízkost, ochota být spolu, věrnost. V rámci našeho sboru v Kobylisích funguje sdružení Logos, což je sdružení homosexuálních křesťanů. Myslím, že důležité je uvědomit si, že oni si svou orientaci nevybrali.
Nezávidíte někdy katolíkům celibát?
To nezávidím. I když v určitých drobnostech si člověk říká, že by to měl snazší. Farářské povolání je zvláštní v tom, že nemáte žádné víkendy. Často bývá práce v týdnu také odpoledne a k večeru, tedy v době, kdy manželka akorát přichází z práce. V tom to samozřejmě trochu zasahuje do rodiny.
Pracujete jako farář a přitom prožíváte všechno to, co se v rodinách prožívá: nemoci, děti, výchovu. Je to samozřejmě nápor. Celibát má své výhody, že se člověk může nerušeně věnovat svému povolání. Ale na druhou stranu mít zkušenost vlastního manželství, dětí a péče o ně, je rozhodně pro práci faráře výhodné. Ale i u nás v církvi jsou určití faráři a farářky, kteří třeba zůstali svobodní.
Máte už dospělé děti. Daly se některé z nich na dráhu duchovního?
Mám dvě dcery a dva syny. Tři z nich jsou přiženěné, s manželkou jsme se brali, když byly malé. Děti jsem k náboženství nenutil. Snažil jsem se však, aby věděly, o čem se rozhodují. Jedna dcera se rozhodla nechat se pokřtít a druhá ne, ta pak ale zase studovala teologii. Víra musí být víra. Nemůže to být něco, k čemu jsem přinucen. Moje manželka je anestezioložka. Kdysi byla pokřtěna jako katolička, ale v její rodině se víra nepraktikovala. Když jsme se brali, měla od církve dokonce značný odstup. Nikdy jsem jí nenutil, ale postupně to přijala za své a stala se členkou evangelické církve.
Důležitá část bohoslužby je zpěv. Co když farář neumí zpívat?
To je problém. Já sám zrovna nejsem příliš hudebně nadán. Hraji na kytaru, ale jako laik. Důležité pak je, aby ve sboru byl někdo, kdo tuto funkci může plnit. Když farář umí zpívat, je to veliká výhoda. Ale pokud to neumí, není to zase naprostá překážka k výkonu tohoto povolání.
Modlitebna, kde vedete bohoslužby, je hodně jednoduše zařízena. Nedávno jste ji rekonstruovali. Proč jste zvolili tento styl?
Evangelíci se kdysi dávno distancovali od římsko-katolické zdobnosti. Zdůrazňovali, že základem víry je slyšení slova a vše navíc kolem v tom může člověka rozptylovat. Na druhou stranu může být někdy prostředí až tak strohé a potemnělé, že to může až odrazovat. Náš záměr tady v modlitebně byl dát tam prvek radostnosti. Aby tu byla duchovnost, ale zároveň, aby to nebylo pochmurné - proto tam jsou barvy. Vždyť evangelium je radost.
Má farář někdy dovolenou?
Ano, má nárok na dovolenou jako každý jiný zaměstnanec, tedy čtyři až pět týdnů ročně. Většinou si ji beru o prázdninách, kdy není tolik aktivit. Těžko si ji však může vzít o Vánocích nebo Velikonocích. Mým koníčkem a odreagováním je stavařina, všemožná řemesla. Věnuji se tomu rád, ale zároveň je to i nutnost, abych se měl na důchod kam s rodinou přestěhovat. Takže si už nějaký čas za Prahou stavím domeček. Tomu věnuji i část dovolené. Kromě toho jsem rád na chalupě, s manželkou chodím na výlety a jezdím na kole. Rád čtu.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
