Z kojeneckého ústavu si malého Ladislava Samka spolu s dalšími čtyřmi dětmi vzala do péče pěstounská rodina. „Vzali si nás pět. To, co jsem zažil v pěstounské péči, jsem nezažil ve všech ústavech, kterými jsem prošel, dohromady,“ popisuje. Noví rodiče se o ně nestarali, těžili pouze z peněz, které za děti dostávali.
Z rodiny na své přání přešel do dětského domova. Nebyl nikdo, na koho by se tehdy mohl obrátit, protože vlastní rodinu nikdy neměl. Nejtěžší byla podle něj v tu chvíli především bezmoc.
Pocity má z domovů smíšené, v každém zařízení to vypadalo a fungovalo úplně jinak. „Vzpomínám na to tak, že to byla součást mého dětství. Bohužel i bohudík. Psychologové nám říkali, ať to hodíme za hlavu, že máme myslet na to, co můžeme pro sebe udělat tady a teď. Ta minulost člověka ale stále dobíhá,“ přiznává.
Dětských domovů vystřídal hned několik. Bylo to kvůli tomu, že se při ubytovávání sourozenců dává přednost tomu, aby byli spolu. Pokud už nebyla volná místa, musel se Samek přemístit jinam a místo jim uvolnit.
V patnácti letech začal chodit do azylového domu pro matky s dětmi jako dobrovolník, aby celé dny netrávil pouze v domově s ostatními dětmi.
Dětské domovy však nebyly jediné, které vystřídal. Dostal se také do výchovného ústavu, protože v jednom domově nahlas komentoval jeho chod i chování zaměstnanců. „Napsali mi tak šílený posudek, že jsem se nestačil divit,“ vypráví dvaadvacetiletý Samek.
Po měsíci ve výchovném ústavu však bylo vychovatelům jasné, že tam nepatří. Mohl dojíždět na brigády, měl delší vycházky, v ničem mu nebránili. „V děcáku nás hodně strašili. Říkali, že jde o dětský kriminál, že tam bude deset kluků na jednom pokoji a že nás zbijou, když se jim něco nebude líbit. Já tam ale na rozdíl od dětského domova fyzický konflikt nikdy nezažil. Vztahy jsem měl s vychovateli nadstandardní,“ dodává s pokrčenými rameny. Ve výchovném ústavu byl do osmnáctých narozenin.
Dětské domovy jsou na pokraji sil. Zachraňují je studenti na praxích |
Své rodiče se nikdy najít nesnažil. „V šesti ústavech jsem měl možnost poznat stovky dětí. Uvědomil jsem si, že rodiče vlastně znát nepotřebuju. Myslím, že by bylo i odvážné je nazývat rodiči, je to statut pro někoho úplně jiného,“ doplňuje.
Poslední dva roky výchovného ústavu pracoval o letních prázdninách v hotelu jako číšník. Z našetřených peněz si předplatil první měsíce nájmu v Pardubicích.
Později pro místní basketbalový klub natáčel videa a dělal rozhovory s hráči. Podotýká, že start v běžném životě nebyl těžký. Snažil se vždy přijít slušně a jednat na rovinu.
Děti v akciOrganizace, která pomáhá dětem z dětských domovů. Podporuje je v koníčcích, organizuje pro ně výlety i soutěže. Cílem je podporovat děti v jejich osobním rozvoji, ale také je připravit na reálný život za zdmi dětského domova. |
V devatenácti letech založil organizaci Děti v akci/Společně pro dětské domovy. Jezdí s dětmi na víkendové pobyty, organizuje celorepublikové soutěže a pomáhá vedení domovů či přímo dětem. Dnes už v organizaci Samek pracuje na hlavní pracovní poměr.
S dětmi z dětských domovů je v kontaktu nepřetržitě. Týdně se mu jich ozve dvacet až pětadvacet. Nejčastěji je trápí psychické problémy, pocity méněcennosti či úzkostné stavy.
Připadají si, že jsou na všechno samy. „Je tam citelná absence rodiny,“ přikyvuje a s vážností v hlase dodává, že denně dostává hned několik fotografií od dětí, které se poškozují. Děti mu věří, protože ví, že si sám dětskými domovy před pár lety prošel.
V současné době má Samkova organizace zapojených pětadvacet dětských domovů. S povzdechem přiznává, že je to někdy práce enormně vyčerpávající, především psychicky. Nadšení a radost z práce z něj i přes to vyzařuje na několik metrů.
Státu jsou děti šumafuk
Jelikož Samek prošel výchovným ústavem i dětskými domovy, bojuje dnes za zlepšení situace v obou typech zařízení. „Jsme podrobeni nesmyslným opatřením, která jsou někdy i protiprávní. Jde mi to proti srsti, protože děti nemají sebemenší šanci se bránit. A státu to je šumafuk,“ podotýká. Snaží se proto komunikovat s řediteli i odborníky, kteří by mohli situaci změnit.
Na mladé dospělé z dětských domovů se zapomíná. Chybí jim „pomocná ruka“ |
Pandemie se zařízeních podle jeho slov dotkla fatálně. Obracejí se na něj děti, které nebyly půl roku doma s rodinou. To je podle jeho slov do nebe volající. Je rád, když se podaří zařídit alespoň návštěvu rodičů přímo v zařízení. To však koronavirus dlouhou dobu neumožňoval a biologická rodina tak v některých případech na vzájemné vztahy s dítětem rezignovala úplně.
Vychovatelé přesto dělají maximum, někdy i na úkor vlastních rodin. Nemohou se sbalit a odejít, musí být v karanténě. Na dvacet dětí v jednu chvíli připadal i jen jeden vychovatel. Problémem je také to, že kvůli koronaviru přibylo dětí s psychiatrickými problémy. Léčebny však další děti kvůli lůžkovým kapacitám nepřijímají.
Stát ústavy odřezává od společnosti
Drtivá většina výchovných a dětských domovů se nachází na úplném konci obcí. Jsou odříznuté, aby nebyly vůbec vidět. Stát k tomu i tak podle Samka přistupuje, izoluje je od společnosti. Pokud lidi pozitivní přístup sami nevyvinou, mít ho nebudou.
Když se o tématu zmíní před studenty ve školách, většina ani netuší, co to ty dětské a výchovné ústavy vlastně jsou. V zahraničí jsou na tom tato zařízení podle Samka mnohem lépe.
Výchovné ústavy by rozhodně nezpřísňoval. „Jsme ve stavu, kdy 30-40 procent dětí ve výchovných ústav nemá vůbec co dělat. Potvrzuje to fakt, že soudy s tímto tématem neumí pracovat,“ dodává.
Soudy mají povinnost umisťovat děti co nejblíže biologické rodině. Už se však setkal i s tím, že sociálně slabá maminka byla překvapená, že má dceru 230 kilometrů daleko.
Souhlasí, že jsou výchovné ústavy přeplněné. Pandemie dopadne na sociálně slabší rodiny, kterým kvůli penězům děti odeberou. Mělo by se podle něj zapracovat na transformaci některých zařízení, na vytvoření komplexnější sítě, vybudování městských bytů či prohloubení spolupráce s Domy na půli cesty. Ze slov i tónu hlasu je zřetelné, že je Samkovi téma velmi blízké.
Předsudky společnosti jsou stále silné
„Píšou nám lidé, jestli děti v dětských domovech dostávají najíst. Ptají se také, jestli nespí za trest ve sklepě,“ přiznává nevěřícně. Předsudky jsou tu stále.
Po odchodu z ústavní výchovy pomáhá dětem s uplatněním. „Dítě nebylo například přijaté na brigádu, protože se prokeclo, že odešlo z ústavu. Řekli mu, že příště už na pohovor chodit nemusí,“ podotýká.
Jednou objednával pro děti letní kemp. Majitelka však po přečtení faktury prohlásila, že dětský domov u sebe v životě neubytuje.
Děti už reálně nejde na odchod připravit
Výchovný ústavZařízení, které je pro děti od 15 do 18 let. Je určené těm, kterým byla kvůli problému v chování nařízena ochranná či ústavní výchova. Mezi důvody patří užívání návykových látek, nerespektování výchovné autority rodičů, kriminalita či záškoláctví. Mezi nejčastější důvody však patří problémy v rodině a traumata z dětství, které mnohdy poruchu chování spustí. |
Samek zdůrazňuje, že děti jsou do ústavů umístěné kvůli nějakému problému. Cílem je ho zmírnit, pracovat na něm. Děti prožívají traumata, řeší, kdy budou moct jet domů, volá jim sociální pracovnice, v kalendáři mají několik termínů u soudu. Výjimkou není ani sebepoškozování. Mají toho tolik, že některé věci musí jít do pozadí.
Ze zákona je na jednoho vychovatele osm dětí. Samek vše shrnuje na příkladu, že když má vychovatel ve skupině čtrnáctiletého, tříletého i handicapovaného, není v lidských silách se všem věnovat individuálně.
S experty a odborníky, kteří se tématu věnují, došli k názoru, že v Česku je větší pravděpodobnost, že se do společnosti začlení člověk po výkonu trestu ve vězení, než ten, kdo prošel ústavní výchovou. To komentuje jako „největší absurditu“.
Nyní studuje sociální správní činnost. V plánu má i speciální pedagogiku v kombinaci se sociální prací či etopedií. Jednou by moc rád pracoval jako ředitel dětského domova. „Je to pozice, ze které se dají věci opravdu měnit,“ říká.
