Čtyřiadvacetiletý Michal Pospíšil přišel do dětského domova, když mu bylo čtrnáct let. Pochází z devíti sourozenců a situace doma nebyla ideální. Pospíšila i některého jeho sourozence proto rodičům odebral orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
Když dosáhl plnoletosti, ujal se ho dobrovolník, který působí v projektu Patron. Ten přiděluje mladým mužům, kteří odchází z dětského domova, takzvanou „doprovázející osobu“. Ta jim pomáhá začlenit se do společnosti a navyknout životu mimo ústavní výchovu.
„Byli jsme kamarádi, hodně mi pomohl a podporoval mne. Pak mi nabídl práci a dnes je to můj šéf,“ říká Pospíšil.
Odchod z „děcáku“ a zákonyZástupci neziskových organizací i další účastníci průzkumu volají především po dvou legislativních změnách. Jednou z nich je zákonné zakotvení pomoci všem mladým dospělým, kteří opouštějí dětský domov, a to v podobě kurátora či patrona. Dále neziskové organizace upozorňují i na překážky, kvůli kterým mají mladí lidé z ústavní výchovy problém dosáhnout na sociální bydlení. „Narážím zejména na problém, kdy byť měla městská část snahu vyjít mladému dospělému vstříc, jejich nastavení podmínek umožnilo dát sociální bydlení jen tomu, kdo má v dané městské části trvalé bydliště,“ popsala poslankyně Monika Červíčková, která se problematice dlouhodobě věnuje. To je podle ní problém, protože děti z ústavní výchovy běžně vyrůstají jinde, než kde mají trvalé bydliště. |
Takové štěstí ale většina dětí odcházejících z ústavní péče nemá. V České republice jich je nyní asi osm tisíc, každoročně se osamostatní asi tři sta dalších. Podle výkonné ředitelky NF Krok domů Kláry Chábové se tyto děti nemají na koho obrátit, jsou proto bez podpory a pomoci.
Své tvrzení dokládá průzkumem, který si nadační fond nechal zpracovat a který mapuje cestu nově dospělých k samostatnému životu. Z něj vychází třeba to, že mladí dospělí opouští dětské domovy příliš brzy. I po dosažení plnoletosti v nich mohou zůstat takzvaně „na smlouvu“.
„Ředitelé dětských domovů se shodli na tom, že optimální věk na odchod z pobytového zařízení je 25 let. Většinou je to ale tak, že děti se chtějí osamostatnit a z pobytového zařízení ‚utíkají‘, jakmile dostudují, či dosáhnou plnoletosti,“ popsala Chábová. Doplnila ale, že počet dětí, které v domově zůstanou a dodělají si například maturitu, se v posledních letech zvyšuje.
Ani delší pobyt v dětském domově ale nezaručuje, že bude mladý dospělý připravený na odchod. Sami ředitelé totiž přiznávají, že v zařízeních není kapacita na intenzivnější přípravu dětí na samostatný život, neexistují navíc žádné metodiky ani doporučení, jak by taková příprava měla vypadat.
„Ze strany vychovatelů tam je snaha s dětmi pracovat a nějak je připravovat na život. Musí ale vyplňovat spoustu papírů, plnit plány, řešit i takové věci jako účtenky z autobusů. S dětmi se musí taky třeba učit a když je jich na jednoho pracovníka osm, prostě se to nestíhá,“ popsal Pospíšil.
„Přišli za námi, dali sladkost a odjeli“
S dětmi by tak měli pracovat i lidé z OSPODu. I oni jsou však přetížení. Na jednoho sociálního pracovníka sice podle průzkumu připadá méně než deset dětí, ty jsou ale rozptýlené různě po republice. „Děti jsou přidělené sociálním pracovníkům podle trvalého bydliště. Mnohdy je ale různě přemisťují, prakticky bydlí jinde,“ popsala jedno z úskalí Chábová. Není tak podle ní výjimkou, že pracovníci jezdí za „svými“ dětmi i čtyři sta kilometrů.
I proto se tyto návštěvy sociálních pracovníků konají jen jednou za čtvrt roku. To je přitom málo i podle samotných pracovníků OSPODu, kteří tak odpovídali v rámci průzkumu.
Poradili mi až v domově seniorů, líčí boj s covidem ředitel dětského domova |
Téměř polovina z nich si myslí, že s dětmi by se měli scházet alespoň jednou do měsíce, reálně tak však činí jen sedmnáct procent z nich. „Člověk se pořád hrabe v papírech, vyhodnoceních a nemá tak čas dítě pořádně navštívit a probrat s ním důležité věci,“ míní třeba jeden z respondentů.
„Přijeli jednou za tři měsíce, většinou ve dvou. Přišli za námi, bylo nás osm, poptali se, jak je, co ve škole, každému dali sladkost a zase odjeli,“ popsal Pospíšil.
Sociální pracovníci by tak podle průzkumu uvítali třeba možnost spojit se s dětmi i přes internet. Tuto potřebu přitom zdůraznila i epidemie koronaviru, kdy se mnohé dětské domovy uzavřely pro veřejnost.
V osmnácti konec
A i tyto občasné návštěvy končí většinou s dosažením plnoletosti. Podle samotných sociálních pracovníků by přitom bylo vhodné, aby s dětmi dál spolupracovali i nějakou dobu po opuštění domova.
„Když dítě dovrší osmnácti let věku, pracovník OSPOD zavírá složku a tím to pro něj končí,“ uvedla projektová manažerka NF Krok domů Andrea Šafařík. Někteří z nich proto ‚překračují‘ zákony a s dítětem dál spolupracují třeba ve svém volném čase.
Na co nezbyde časPodle průzkumu nestíhají sociální pracovníci probrat s dospívajícími dětmi celou řadu oblastí. Jde třeba o to, jak komunikovat s úřady, základy finanční gramotnosti, rozvoj osobnosti, úzkost spojená s momentem osamostatnění, duševní zdraví či péče o domácnost. |
Mladým dospělým tak podle průzkumu chybí řada věcí, od jakéhosi zázemí, do kterého by se mohli vrátit, přes dostatečné vzdělávání,co se týče třeba finanční gramotnosti či duševního zdraví, až po znalosti o vlastní minulosti.
Zástupkyně neziskové organizace upozornily třeba na to, že ač se to může zdát banální, těmto lidem chybí i třeba fotografie z vlastního dětství.
„Když si vzpomenu na vlastní dospívání, byl to několikaletý proces, kdy jsem nebyla schopná dokončit dvě vysoké školy, kdy jsem se několikrát vrátila k rodičům. Ale měla jsme bezpečnou síť a rodinu, která mě byla několikrát schopná a ochotná přijmout zpátky. Mladí dospělí, kteří odchází z dětských domovů, mají stejné potřeby, ale tu síť nemají,“ míní Šafařík.
Právě něčí podpora přitom může znamenat rozdíl v tom, jestli daný člověk postavení se na vlastní nohy zvládne, nebo nezvládne. Například při získání bydlení. „Já jsem měl štěstí. Jsem z Tábora, který docela spolupracuje s dětskými domovy. Takže když jsem odcházel, přimluvil se za mě, že se mnou nebyly posledních deset let problémy, slovo za mě utrousil i OSPOD,“ popsal Pospíšil.
Přesto na sociální byt čekal půl roku, dva měsíce z toho strávil u rodičů své přítelkyně. „Já si myslím, že jsem měl odchod poměrně dobrý, věděl jsem, co chci dělat, měl jsem to srovnané. Hodně lidí to ale takhle neřeší. O spoustě dětí pak vychovatelé ani neví, jak skončily, maximálně se občas něco dozví od jiného dítěte,“ uzavřel Pospíšil.
