Když byla Jana malá, bydlela s rodiči na statku, ke kterému patřilo velké hospodářství. Otec se staral jen o práci, tři dny za sebou ani netušil, že je jeho dcera pryč. Ta začala po nějaké době od rodiny utíkat k někomu, kdo by jí tu lásku dával.
„Před námi si rodiče nikdy nedali pusu, nikdy se ani nevzali za ruku. Když si vzpomenu na dětství, vidím vařečku, proutek, krvavé šrámy i hadici,“ popisuje, ale po chvíli nad tím mávne rukou. „Matka měla dvě až tři práce, no a do toho to zemědělství. Hrozně to v ní vřelo a nevěděla, jak své emoce řešit. Byli jsme řezaní každý den. Pamatuju si jen řev a samé bití,“ dodává dnes pětadvacetiletá Jana.
Chodila také k psychologovi a psychiatrovi. V sedmé třídě se pokusila poprvé zabít spolykáním prášků, v patnácti se o to pokusila znovu. Když umřu, bude matce líp, říkala si tenkrát. Cítila se na světě zbytečně.
S psychikou jí pomohl až výchovný ústav, do kterého se kvůli svým útěkům z domova dostala. Zpětně ho označuje za „nejlepší dovolenou v životě“. S lidmi, kteří tam s ní byli, se baví dodnes, stále si mají co říct. „V pasťáku může vzniknout to nejlepší i nejpevnější přátelství,“ podotýká.
Výchovný ústavje zařízení, které je pro děti od 15 do 18 let. Je určené pro ty, kterým byla kvůli problému v chování nařízena ochranná či ústavní výchova. Mezi důvody nařízení patří užívání návykových látek, nerespektování výchovné autority rodičů, kriminalita či záškoláctví. Mezi nejčastější důvody však patří problémy v rodině a traumata z dětství, které mnohdy poruchu chování spustí. |
Ve výchovném ústavu podle jejích slov dělali maximum nad rámec svých povinností. Chodili do přírody, jezdili na rafty i na různé soutěže. Bála se, že půjde do kriminálu s betonovými zdmi, ale když přijela, vzaly ji místní holky k sobě a pozvaly ji hned na kafe.
„Lidi si představí kriminál, kde se ‚dýlujou‘ cigarety a tak. Ale já ani nikdy nic neukradla. Nebyla jsem vychovaná špatně, jen mi chyběla ta láska, kterou jsem si musela hledat jinde,“ popisuje.
Právě rodinné prostředí ústavu, odborný dohled i kolektiv dívek s podobnými problémy jí pomohly pochopit mezilidské vztahy a dívat se na své dětství s větším odstupem. To byl jeden z důvodů, proč se v osmnácti letech po odchodu z ústavu rozhodla vrátit zpět k matce. Chtěla dát rodině znovu šanci.
Rodiče byli v té době už rozvedení a otec bydlel příliš daleko na to, aby se k němu nastěhovala. „Mamka si ode mě nechala zaplatit uhlí, chtěla po mně peníze i za blbý gauč. Platila jsem jí dvojnásobek nájmu. No a pak mě vyhodila z domu,“ vypráví. Nějakou dobu žila na ulici. Nakonec kvůli penězům skončila i se školou.
Když se jednou zastavila u kamaráda, nabídl ji drogy. „Řekl mi, ať přijdu, že sežene pervitin. Když jsem dorazila, uviděla jsem na stole narýsované čáry. Tak jsem do toho spadla,“ popisuje.
Přítel ji mlátil i okrádal
Našla si přítele, který ji začal bít. „Furt se ztrácel. Nechal mě i čtrnáct dní samotnou a bez jídla, často mě i okrádal. Neměla jsem kam jinam jít, pro matku jsem byla feťačka,“ přiznává. Bití jí připadalo normální, protože ho v dětství zažívala dennodenně.
I její nynější manžel v té době bral drogy. Když se poznali, okamžitě s nimi přestali. Zní to až neuvěřitelně. Dodává však, že je extrémně těžké se z drogového kolotoče dostat ven. „Člověk musí mít kuráž i pevnou vůli. Když se pro změnu člověk jednou rozhodne, musí vytrvat, jinak se ven nikdy nedostane,“ líčí. Velkou motivací jí také bylo to, že s manželem čekali miminko.
Rodina ji týrala, mlátila i znásilnila. Nyní pomáhá a zachraňuje ostatní |
Když se za manželem přestěhovala do Klatov, hned začala na internetu hledat všemožné kurzy. Nedokázala by jen nečinně sedět. Už ve výchovném ústavu snila o tom, že bude dělat sekretářku na policejní stanici. Plány se jí však změnily v okamžiku, kdy potkala dívku s autistickým synem. Uvědomila si, že by chtěla pracovat s lidmi a pomáhat jim.
Když si po mateřské dovolené našla práci v Alzheimer centru, zjistila, že jí namáhavá práce pomáhá zahnat špatné vzpomínky z minulosti.
„V práci máme vše od Alzheimera přes Parkinsona a demence, až po lidi na dožití. Každý den se setkávám s různými druhy psychických i fyzických poruch. Někdy je to extrémně fyzicky náročné, ale práce mě naplňuje, jsem naprosto spokojená a šťastná,“ popisuje Jana s úsměvem na rtech.
Matka ji nutila žebrat i krást, Romové ji prodávali. Dnes má práci snů i rodinu |
S matkou i otcem je v kontaktu. Nějakou dobu se o nemocnou matku starala, protože měla rakovinu. „Půl roku jsem se k ní přestěhovala, abych jí pomohla. Jako máma stála za prd, ale babička je luxusní,“ říká a dodává, že spolu mají nyní hezký vztah.
Nedávno si s manželem pořídili psa, procházky jsou pro ni nejlepší formou odreagování. S manželem se vzali v balonu. „Aby mi neutekl od oltáře,“ směje se a nadšeně ukazuje na fotografie na zdi. Zkrátka by na ni dnes už nikdo nepoznal, že byla kdysi ve výchovném ústavu, a že bojovala s drogami.
Výchovný ústav jí dal tenkrát odbornou pomoc, zázemí, přátele i rodinu. Uchránil ji před drogami? Ne. Ale podle Jany byly vzpomínky na ústav jednou z motivací, aby se na správnou cestu opět vrátila. S překonáváním překážek jí pomohla nová rodina, kterou na cestě potkala.
