V práci s mladistvými vidí Klára smysl. Přijde jí, že nejčastěji u nich problémy v chování vznikají kvůli nefunkční rodině. To byl také její případ.
Její rodiče ji často kritizovali. „Kritika furt, samé zákazy, pochvala žádná. Cítila jsem neustálé tlaky na úspěch i výkon. Byla jsem i často fyzicky trestaná,“ vypráví dnes třiatřicetiletá Klára.
Na druhém stupni se začlenila do romské party. Romové ji fascinovali a zajímali, získala u nich sebedůvěru.
Romové pro ni byli autentičtí, bezprostřední a zkrátka sví za jakékoli situace. S matkou se kvůli tomu často hádala. „Byla jsem naivní a hloupá, z původní party jsem se dostala mezi problémové Romy. S těmi jsem se svezla celkem rychle, roli tam hrál toluen, drogy, prostituce, agresivita vůči okolí, chlast i gambling,“ vysvětluje.
Ve čtrnácti spala ve křoví nebo za Tescem
Tehdy necítila, že by bylo něco špatně. Měla pro ně význam, někam patřila. „Naučili mě hulit. Utíkala jsem z domu, dokonce jsem doma i kradla. To mě zpětně mrzí snad nejvíc,“ říká a na chvíli sklopí oči.
Nedokázala si bez nich představit život. Když neměla kde spát, nevadilo to. Vyspala se ve křoví nebo za Tescem. Tou dobou jí bylo čtrnáct let.
„Utíkala jsem od rodičů. K tomu se přidalo samozřejmě záškoláctví. Když mě čapli policisté, řekla jsem jim, že mi je jedno, jestli mě dají do děcáku nebo do výchovného ústavu. Chtěla jsem odejít,“ přiznává a tichým hlasem dodává, že po letech ze spisů z ústavu zjistila, že se v této chvíli rodiče úplně vzdali práv i veškeré péče.
Výchovný ústavZařízení, které je pro děti od 15 do 18 let. Je určené pro ty, kterým byla kvůli problému v chování nařízena ochranná či ústavní výchova. Mezi důvody nařízení patří užívání návykových látek, nerespektování výchovné autority rodičů, kriminalita či záškoláctví. Mezi nejčastější důvody však patří problémy v rodině a traumata z dětství, které mnohdy poruchu chování spustí. |
Zpětně je však ráda, že vše během svého dospívání zažila. Ano, Romové ji naučili intrikám, přetvářkám i manipulacím, ale to si uvědomuje až teď zpětně. Doma neznala, že by při sobě příbuzní stáli, nebo že by spolu trávili čas.
Ústavy se od jejího pobytu razantně změnily. „V prvním ústavu mi tenkrát sebrali oblečení, šperky i hygienu. Vychovatelka po mě hodila tričko s kačenkou, bačkory, růžové tepláky a nazdar. Od normální společnosti by nás zkrátka každý rozeznal. Byl tam přísný režim, za všechno jsme byli trestaní,“ vzpomíná.
V Brandýse nad Orlicí, kam později po dokončení povinné školní docházky přešla, byla podle jejích slov rodinná atmosféra. „Vedla se tam diskuse, našli jste tam pochopení. Jasně, tresty byly, ale nikdo po nás nešlapal,“ podotýká Klára.
Bylo to o pocitu přijetí
O prázdninách jezdil celý ústav na rafty či na pobyty do hor. Holky si samy vařily večeře, chodily také do běžných škol. Nikdo ji tenkrát nesoudil ani nekritizoval. Kolektiv byl skvělý, s některými je v kontaktu dodnes. Byla tam i spousta drogově závislých holek. Tvrdé drogy šly mimo ni, měla z nich vždy respekt.
Sama o sobě říká, že byla „chronický útěkář“, často se vracela zpět do romské komunity. Postupem času začala sekat latinu a rozhodla se přesvědčit sebe i vychovatele o tom, že chce změnu. Uvědomila si totiž, že takový život žít nechce.
„Po odchodu z ústavu jsem se vrátila k rodičům, neměla jsem kam jinam jít. Přišla jsem do prostředí, kde jsem musela vše budovat od začátku. Dva roky jsem základní lidi kolem sebe přesvědčovala o tom, že mi mohou důvěřovat. To bylo hodně těžký,“ vzpomíná. Svá slova při vyprávění volí velmi pečlivě.
Samek prošel ústavní péčí už od miminka. Nejhorší je dětská bezmoc, říká |
Pokud věc nebyla na svém místě, padla vina ihned na ni. „Když vám nevěří rodina, která vám má být nejblíž, myslíte si, že vám nemůže věřit už nikdo,“ vysvětluje. Pro rodinu byla rychlým terčem. Také si musela najít nové přátele. Věděla, že si peníze už nemůže vydělávat krádežemi ani sexem.
Za pár měsíců si našla přítele a otěhotněla. Vztah jim nevydržel, a tak se dnes o postiženého syna stará sama. Po několika letech si udělala kurz asistentky pedagoga i pracovnice v sociálních službách. Lektorky obou kurzů jí přesvědčovaly, ať jde studovat, že má navíc. Jednou se probudila a bez přemýšlení se na vysokou školu doopravdy přihlásila. Cesta to podle ní je trnitá, ale vyplatí se.
Obor zvolila kvůli zkušenosti s kurátorkou
Při volbě oboru měla jasno. Vzpomněla si na svou špatnou zkušenost s kurátorkou. „Neměla pochopení. Měla jsem pocit, že mi naopak dělá naschvál, nebyla schopná se mnou komunikovat. Tehdy jsem si usmyslela, že jednou to budu dělat já a lépe,“ směje se.
Dívkám ve výchovném ústavu na praxi říká, že sice studuje vysokou školu, ale vychází z pozice, ve které jsou ony dnes. Když mohla ona, proč by nemohly taky? Přiznává však, že je to bude stát mnohem více dříny než děti, které vyrůstaly v běžné společnosti.
Rodina ji týrala, mlátila i znásilnila. Nyní pomáhá a zachraňuje ostatní |
Návrat do ústavu, kterým kdysi prošla, nebyl tak jednoduchý, jak si původně myslela. Otevřely se jí rány z dětství, které považovala za dávno zahojené. Vrátily se jí také vzpomínky, které ani nevěděla, že v hlavě nosila.
I přes to pokračuje s vysokou školou i praxí dál. Ví, že dokáže spoustě dívkám pomoci. Často totiž prožívají podobné příběhy.
Lidé podle ní nechtějí dát výchovným ústavům šanci. „Já o tom mluvím otevřeně, ústavy mají smysl. Dítěti vštěpují myšlenky, které v rodině nikdy nedostalo. Až v běžném životě dítě narazí na problém, vzpomene si. A třeba si řekne, že to zkusí udělat přesně tak, jak mu tenkrát radili v ústavu,“ vysvětluje Klára a při vzpomínce zvedne koutky do mírného úsměvu.
