Už dlouho jsem zamýšlel napsat před velikonočními svátky glosu nikoliv o české politice, ale o Velké Británii. Před deseti lety (8. dubna 2013) totiž zemřela legendární britská premiérka Margaret Thatcherová. Tím teď ale bohužel začínat nemohu. V pondělí 3. dubna 2023 zemřel její ministr financí, další z nezapomenutelných tváří britské novodobé politiky, Nigel Lawson. Zůstává po nich strašlivá mezera, těžko někým vyplnitelná.
Oba jsem dobře znal, s oběma si rozuměl a troufám si říci, že si rozuměli i oni se mnou. Margaret Thatcherová mne na počátku devadesátých let považovala za svého nejlepšího „žáka“, s Nigelem Lawsonem jsem se více setkával až v posledních dvou desetiletích v souvislosti se dvěma klíčovými střety poslední doby, v nichž jsme oba stáli na stejné straně barikády – prvním byla Evropská unie, druhým globální oteplování.
Nigel byl známým kritikem Evropské unie a velkým příznivcem Brexitu. Nikdy nezapomenu na naše společné vystoupení na konferenci na téma „Je představitelná jiná Evropa?“ v Monte Carlu v roce 2016, kdy jsme společně – troufám si říci jedním hlasem – čelili zejména francouzským obhájcům evropské unifikace. Nigel Lawson zemřel ve věku 91 let, byl skoro o desetiletí starší než já, už tehdy se mi tam zdál být v „křehkém“ zdravotním stavu. Bydlel na jihu Francie, ale létal pravidelně na zasedání House of Lords britského parlamentu.
KOMENTÁŘ: Jen straší klimatickými změnami a šíří paniku, říká exprezident Klaus |
Druhé takové téma bylo tzv. lidmi způsobené globální oteplování. Založil si dokonce think tank, který měl název „The Global Warming Policy Foundation“. V roce 2010 mne pozval, abych tam jako první cizinec pronesl „annual lecture“. Kdysi jsem napsal předmluvu k jeho i u nás vydané knize o tomto tématu (“Vraťme se k rozumu – O globálním oteplování střízlivě a bez emocí“, Nakladatelství Dokořán, Praha, 2009) a napsal jsem tam, že kdybych četl jeho knihu dříve, než jsem začal psát tu svou, mohl bych svoji knihu s pomocí jeho argumentů napsat lépe.
Dokonce jsem se spolu s ním jednou – už v roce 2014 – zúčastnil slyšení ve Sněmovně lordů na téma situace na Ukrajině. Znovu opakuji datum – nebylo to v roce 2022, ale v roce 2014. Už tehdy jsme to oba viděli trochu složitěji, než jak je to dnes prezentováno.
Tím ale poněkud opomíjím to, že byl po rozhodující dobu šesti let 1983-1989 klíčovým ministrem financí vlády Margaret Thatcherové a že byl hlavním tvůrcem jejích ekonomických reforem. To už je ale skoro prehistorie.
V sobotu 8. dubna to bude deset let od chvíle, kdy zemřela Margaret Thatcherová. Snad ji a její revoluční éru nemusím připomínat – ani její roli pro renesanci kapitalismu ve Velké Británii, ani její zásluhu o naši sametovou revoluci.
KOMENTÁŘ: Ideový střet s přímou volbou prezidenta nezmizel, píše Václav Klaus |
I v souvislosti s ní bych mohl připomínat řadu detailů – vybavuje se mi např. společné odhalování sochy Winstona Churchilla na náměstí před budovou VŠE 17. listopadu 1999 (vypadá to tak, že byla tato socha v minulých dnech znesvěcena demonstrací aktivistických studentů proti děkanu Ševčíkovi), vybavuje se mi naše společné setkání ve Washingtonu u příležitosti pohřbu prezidenta Reagana v červnu 2004 (kde sice se mnou den předtím diskutovala svůj připravovaný projev na tomto pohřbu, ale její zdravotní stav vedl k tomu, že ho nakonec ve washingtonské katedrále nečetla, ale pouze pozdravila shromážděné formou video zdravice), nemohu zapomenout ani na její pohřeb ve Westminsterské katedrále v dubnu 2013, na nějž předem pečlivě připravila přesný zasedací pořádek, alespoň do první řady, atd., atd.
Začal jsem tím, že po této dvojici vznikla velká mezera. Přečetl jsem si však, že dnešní britský předseda vlády Sunak řekl: „jednou z prvních věcí, které jsem jako ministr financí udělal, bylo to, že jsem pověsil portrét Nigela Lawsona nad svůj psací stůl“. Můžeme si jen přát, aby se duch Margaret Thatcherové a Nigela Lawsona opravdu vznášel v pracovně dnešního britského premiéra.
