Proč jste založily platformu Tři učitelky, co je vaším cílem?
Kateřina: Jedním z našich cílů je, abychom nějakým způsobem změnily vnímání pedagogů v očích veřejnosti. Byly bychom hrozně rády, kdyby se učitel začal brát jako informovaný profesionál, někdo, kdo se neustále dál vzdělává, zajímá se o nejnovější poznatky z vědy a ty aplikuje do své práce.
Tady se na učitele hledí jako na flákače, v poledne padla a v létě dva měsíce prázdnin. Je na čase tenhle názor změnit, a to je jeden z důvodů, proč děláme to, co děláme.
Kateřina Švermová Kateřina Švermová
|
Eva: Zároveň se vytváří velké tlaky na učitele a na jejich čas a různá srovnávání. My se snažíme podporovat kolegy právě v tom, že je v pořádku soustředit se na jednu věc a další nedělat, zaměřit se na to, kde se chtějí posunout. Důležité je, aby si byli vědomi, jak učí, proč učí a co učí. A také toho, kolik času to zabírá a jestli je to vlastně v pořádku sladitelné třeba s osobním životem.
Aneta: Vnímám, že ve veřejném prostoru je obraz učitele rozmělněný v tom, jak společnost učitele vnímá. Je tu ta skupina učitelů, kteří se nechtějí posouvat, a když se jim třeba ve výuce něco nedaří, tak tvrdí, že je to kvůli dětem, které jsou neukázněné, nevychované.
Ale pak tady roste skupina učitelů, se kterou se my už potkáváme velmi často – a to jsou ti, kteří se neustále vzdělávají. Do noci chystají nové přípravy, s dětmi se snaží o respektující vztahy, chtějí vyjít vstříc kolegům, vedení školy, rodičům, často pracují i třeba 10 hodin denně a leckdy nevynechají ani víkendy. A celé to dělají, protože učitelství je pro ně poslání. Jim bychom chtěly zprostředkovat zprávu, že je OK mít hranice.
Co právě vás tři svedlo dohromady?
Aneta: My jsme se potkali při přípravě na učitelské povolání Učiteli naživo a byli jsme spolužačky v jedné třídě. Bylo nám spolu dobře, podporovaly jsme se a tohle jsme si chtěly udržet i po skončení výcviku.
Eva Matějková Eva Matějková
|
Eva: Začaly jsme si poskytovat podporu i po ukončení studia a v začátku našeho samostatného učitelství jsme se hodně bavily o různých tématech, která jsme do našich setkání přinášely. Z počátku to bylo hlavně o prvních hodinách v nové třídě, jak jsme šly do nových kolektivů, jak se k tomu postavíme, o náročnéých situacích s dětmi, ale i o tom, jak nastavit pravidla, jak moc zapojovat děti a podobně.
Kateřina: Zásadním tématem byla určitě i pandemie, protože celé tohle úvodní setkávání probíhalo během covidu. V tom pro všechny extrémně frustrujícím období byla podpora hodně důležitá.
Aneta: Já jsem do učitelství přišla ze soukromé sféry, vedla jsem firmu, a když jsme první rok rozbíhaly Tři učitelky, bylo to hodně náročné i proto, že jsem každá z jiné části Česka. Dokázaly jsme tu naši činnost i platformu rozběhnout online s minimálním setkáváním se tváří tvář. To je i z kontextu podnikatelského prostředí velmi unikátní.
Kdy tedy přišlo rozhodnutí posunout podporu mezi další učitele, kdy se z vás staly Tři učitelky?
Kateřina: Jenom samy pro sebe jsme se scházely dva roky. Občas jsme si říkaly, že témata, která řešíme, by mohla zajímat i ostatní učitele a že bychom mohly nějakým způsobem zúročit ten unikátní mix, který my jako trojice nabízíme.
Aneta Gáborová Aneta Gáborová
|
Jednak máme zkušenost s výukou napříč všemi stupni nejmenších dětí až po dospěláky a zároveň i s výchovou napříč všemi věkovými skupinami, protože dohromady máme šest dětí, od batolete až po dospělého. Založily jsme blog, sociální sítě a pak jsme si řekli, že zkusíme i podcast.
Váš podcast má už přes třicet dílů, kde nacházíte inspiraci?
Eva: Nás to společně baví, pořád se hodně obohacujeme a provázíme se navzájem naším učitelským i rodinným životem. Přijde nám, že se pořád kolem nás něco děje, co nám přijde inspirující, ať už jsou to věci z praxe, které se zažíváme, nebo které se kolem nás točí, které řeší obecně školství.
Taky se snažíme vzdělávat samy sebe a posouvat se pořád dál, a to taky přináší spoustu zajímavých témat, o kterých můžeme diskutovat a přemýšlet a potom je případně pouštět ještě dál do učitelského světa.
Přichází témata i z venku? Máte podpůrnou skupinu pro učitele EduMind, objevují se náměty třeba i tam?
Kateřina: Je to víc z nás, ale pamatuji si třeba předloni v listopadu, kdy přišel boom Chatu GPT. Generativní umělá inteligence bylo velké téma, tehdy jsme dostaly podnět z venku, že by to mohlo být zajímavé se na to podívat učitelskýma očima.
Aneta: Často se stane, že jedna z nás řeší něco ve třídě, přinese téma na EduMind, kam učitelé přichází s vlastními tématy, a ty problémy se setkají. Sledujeme diskuze, zapojujeme se v učitelských skupinách na Facebooku a díky tomu se nám daří zachytit témata, která rezonují celou komunitou.
Příkladem mohou být třeba výsledky šetření Pisa, ze kterého vyplynulo, že ukazatel kvality vztahů mezi učiteli a dětmi v českých školách je nejhorší ze všech testovaných zemí. To je naše velké téma, na základě výsledků jsme nahrály podcast, který měl velký ohlas ze strany učitelů.
Jak si tak špatný výsledek vysvětlujete?
Eva: Při učení je třeba pořád myslet jak na děti, tak na sebe a snažit se pracovat vzájemně v nějakém bezpečném a přívětivém prostředí. Ty vztahy mohou být tak narušené právě tím, že ani učitelé, ani ředitelé, ani děti nemají dostatečnou míru podpory v tom, aby se mohli cítit spokojeně. A pak je hrozně těžké najít sílu vztah budovat a stavět na něm.
Kateřina: Jeden z hlavních impulsů začít s EduMindem pro nás bylo to, že psychická pohoda učitelů v Česku nehraje dostatečnou roli. Mnou hodně rezonuje myšlenka, že učitel, pokud učí, je neustále obklopený svými žáky, ale v samotné profesi je hrozně osamělý. Nestačí vyměnit si dvě tři věty ve sborovně u kafe, je třeba se setkávat, řešit svoje problémy, vzájemně se inspirovat, opečovat svoje mentální zdraví.
Jaké téma hýbe učitelskou komunitou právě teď?
Aneta: Teď jsme vypustily téma skupinové práce. Jde o to, že v dnešní době se v komunitě mluví o tom, že skupinová práce je ten vrchol, učitelské mistrovství, to, kam bychom měli všichni ve své výuce směřovat. A my jsme se zamýšlely nad tím, že dělat skupinovou práci dobře je hodně náročné a taky není úplně ve všech případech smysluplná.
Jako další nás čeká třeba téma takzvaného učitelského toolboxu, pomyslného kufříku, kde má učitel nástroje, o které se ve své výuce může opřít. Každá z nás tří v něm máme něco jiného, máme jiný styl výuky, učíme jiné děti a pro učitele je důležité, aby si uvědomili, v čem jsou dobří, co jsou jejich silné stránky.
Učitelská bublina je plná hodně aktivních lidí, kteří se vzdělávají, chtějí se posouvat a proměňovat svoji výuku a někdy to jde až vlastně do extrému, kdy pro ně i pro jejich žáky může být užitečnější zastavit se, podívat se do toho kufříku a říci – tohle jsou věci, na kterých můžu stavět, a nemusím neustále něco měnit.
Co považujete za dosud největší úspěch Tří učitelek?
Eva: Účastníci EduMindu získávají jistotu a klid. Už několikrát jsme zažily, že se učitelé přihlásí do více běhů skupiny za sebou, třeba dvě pololetí. Po tom prvním půlroce se setkají s novými účastníky, kteří jsou ve stresu a vidí o kolik se posunuli.
Dodává to učitelům sebedůvěru a pocit, že bude vždycky líp. Vidíte na nich, že už mají nástroje a že už mají schopnosti, jak se s různými situacemi poprat a že vědí, že to zvládnou a že jejich učitelský život je klidnější, organizovanější a vlastně mají ho mnohem víc pod kontrolou.
Kateřina: Já vidím velký úspěch v tom, že účastníci získají důvěru a sílu založit nějakou podobnou podpůrnou skupinu u sebe ve škole. To mi přijde jako nesmírně cenné, opravdu se scházet v rámci sborovny nad rámec provozních porad, ale opravdu jít do hloubky. Říct si jací chceme my jako učitelé být, jaké metody chceme používat. Vzájemná podpora kolegů je nesmírně důležitá.
