Barbora Markéta Eliášová přišla na svět jako nemanželské dítě 2. listopadu 1874 v Jiříkovicích u Brna. Kromě toho, že se rodiče nikdy nesezdali, jí v mladém věku zemřela matka Apolenie a krátce poté i otec. V pouhých čtyřech letech se tak stala sirotkem bez dědického majetku.
V průběhu let se o Barboru starali střídavě různí kmotři, sousedé a chvíli žila jen na náklady obce. „Mívám dojem, že jsem vůbec neměla rodičů, vzpomínky na ně ztrácejí se mi v dalekých mlhách,“ vzpomínala na dětství v rukopise Na vlnách osudu.
Eliášová musela už od dětství tvrdě pracovat a ne vždy se dostala k pěstounům, kteří jí projevili mateřskou lásku nebo alespoň úctu. „V mém dětství byli pak jen cizí lidé, kteří pro mě měli jen tvrdé pěsti a zlá slova,“ dodala. Jediný, kdo to s Barborou myslel dobře, byl místní učitel Jan Hudeček.
Mladou Barboru zasypával knihami a poprvé se díky němu začala zajímat o život „tam venku“. Po nemilých setkáních s kmotry se Barbora i díky učiteli Hudečkovi dostala do péče bezdětného páru v Brně, kde přes den pracovala v továrně a večer se ponořila do knih a učila se německý jazyk.
Díky znalosti jazyku se dostala do služeb dvou německých dam. Německá herečka a její dcera byly se službou Eliášové tak spokojeny, že se jí nechtěly vzdát, ani když se vracely zpět do rodné země. Německé dámy daly mladé životní příležitost se poprvé podívat za hranice. Barbora zde začala navštěvovat kurzy cizích jazyků, které zaplatily Němky. Naučila se anglicky či francouzsky a díky širokému rozhledu to Barboře o trochu více otevřelo dveře do světa.
Univerzitní studia zakončila státní zkouškou a poté mohla sama vyučovat mladé studenty. K práci profesorky se však dostala až po evropských cestách. Poprvé učila poté, co se vrátila z prvních cest, v Praze vyučovala na dívčí škole a dávala soukromé hodiny.
K velké cestě jí chyběly už jen finance. Po rodičích žádné bohatství nezbylo a práce v továrně na parkety, kde v té době vyřizovala korespondenci, tolik peněz nevynášela. Kromě jazykové znalosti se však na univerzitě dočkala osudového setkání. Na univerzitě se spřátelila s profesorem angličtiny Václavem Emanuelem Mourkem, který se se svou anglickou ženou stal Barbořiným mecenášem a zafinancoval její první velkou cestu do Anglie, Francie, Německa a Švýcarska.
Zármutek ze smrti léčila cestováním
Rok 1911 byl pro Barboru zlomový. Po několika letech manželství jí opustil milovaný snoubenec kvůli otravě krve. Pro Barboru Eliášovou to byla velká rána. Rozhodla se tedy vzít si na rok neplacenou dovolenou a vydat se na cestu do Země vcházejícího slunce, do Japonska.
Barbora byla roli v učitelky šetřivá a tak si mohla dovolit celou výpravu zaplatit. Cesta byla dlouhá, ale ani to a vysoké náklady jí neodradily. Jela vlakem přes celé Rusko a potom z Vladivostoku pokračovala na třídenní cestu parníkem na největší japonský ostrov Honšú Cílem bylo město Karuizawa severovýchodně od Tokia.
V horském městečku se potkala se známými manželů Mourkových, kteří Barboře poskytli přístřeší i práci. Pan Lawrence, anglický profesor z Tokijské univerzity, Barboře nabídl práci vychovatelky svých dětí a ona místo s nadšením přijala. S rodinou Lawrencových procestovala buddhistické chrámy v okolí. Eliášová zde poprvé poznala, jak Japonci žijí a jaké jsou jejich tradice.
První Evropanka, která umí ikebanu
Cestovatelku tamní kultura pohltila. Údajně se jako první Evropanka naučila aranžování květin japonským způsobem neboli ikebanu. Ale nezůstala pouze u květin. Barvila tkaniny, pěstovala bonsaje nebo se účastnila čajového obřadu.
Po parném létu, kdy Japonci utíkají do chladnějších hor, se Lawrencovi vrátili zpět do Tokia. Barbora se s rodinou rozloučila a ubytovala se v tradičním japonském rodinném hotelu v hlavním městě. Peněz měla málo a tak vyučovala angličtinu tamní pošťáky. Japonské tradiční kultury se nevzdala, nosila tradiční oblek kimono, japonský účes a jedla zásadně hůlkami.
Vějíř ógi, který ze svých cest do Japonska přivezla Barbora Markéta Eliášová.
Do Japonska se podívala ještě několikrát. Když se po první světové válce vrátila poprvé, rozhodla se tentokrát zůstat déle. Už uměla lépe japonsky a zapojila se tak do vzdělávání tamních dětí. Vyprávěla jim o Československu a přispívala také do japonských časopisů. Po čase se přesunula pracovat na československou ambasádu, kde vydržela necelé dva roky, než musela odejít. Nezvládala neustále intriky a neshody, které na pracovišti panovaly.
Třetí návštěva byla pro Barboru málem poslední. Při cestě přes Itálii, Egypt či Jemen se opět ocitla na známém místě. První zářijový den ovšem oblast Jokohamy, kde se zrovna nacházela, zasáhlo silné zemětřesení. Vyžádalo si 150 tisíc obětí. „A pojednou, zcela náhle a bez výstrahy přišlo to nevylíčitelně hrozné: prudký vítr zaburácel kolem okna, pod zemí se ozvalo strašlivé dunění, země se začala prudce otřásat,“ popsala sekundy před katastrofou Eliášová.
Leták zvoucí na přednášku B. M. Eliášové o jejím pobytu v Japonsku v roce 1923
Barbora jako zázrakem přežila. Přišla sice o veškeré věci, ale to nejdůležitější – svůj život – zachránila. Jen v oblečení, které měla zrovna na sobě, se vydala na československou ambasádu, kde dostala náhradní pas i šaty od sekretářky a díky pomoci se mohla vrátit zpět domů. Jela přes Vancouver a New York. Při cestě vlakem ji však čekala další zkouška osudu. Vlak, ve kterém seděla, se srazil s jiným. Barbora z nehody opět vyvázla bez újmy.
Kroky Eliášové však nevedly jen do Japonska. Po cestě se vždy snažila objevit co nejvíce nových míst. Několikrát se dokonce vydala na úspěšnou cestu kolem světa. V Africe navštívila Kapské Město, které je podle ní jedno nejhezčí na světě. V Indonésii se podívala na Jávu a v Americe ji dokonce obvinili ze špionáže. Poslední cestu absolvovala v roce 1929. Tentokrát poprvé navštívila Koreu, milované Japonsko však nevynechala.
Po letech cestování se usadila v rodném Československu. Koupila si menší dům v Roztokách u Prahy a účastnila se různých cestovatelských přednášek, kde popisovala, jak žijí Japonci a její vzpomínky na Japonsko. Měla také svůj pořad v rozhlase. Aby si připomněla Japonsko, vysadila v Praze v Jungmanově ulici růžové sakury.
Cestovatelka i spisovatelka
Celoživotní roli učitelky a cestovatelky střídala také role spisovatelky. První knihu vydala v roce 1915, v níž přiblížila tradice a zvyky japonské kultury. V knihách se ale mimo to zabývala také postavením žen v japonské společnosti a změnami, které v průběhu dějin v tomto ohledu nastaly. Její cestopisy a dobrodružné příběhy měly společné především silné dívčí hrdinky.
Kromě cestopisů psala také literaturu pro děti a mládež. V období, kdy působila jako profesorka, napsala i učebnice anglického jazyka. Díky znalosti hned několika jazyků se zabývala překladem knih z francouzštiny nebo angličtiny. V Japonsku přispívala i do tamních periodik. A cizí jazyk Barbora uplatnila i na ministerstvu zahraničních věcí, kde se věnovala překladu.
Když se rozpoutala druhá světová válka, okamžitě se zapojila do domácího protifašistického odboje. V protektorátu Čechy a Morava množila hlavně letáky s protinacistickou tématikou.
Barbora Markéta Eliášová s Eugenií Plíhalovou, která se o ni v závěru života starala.
Po válce trávila život samotářsky. Byla upoutaná na invalidní vozík a jediný kdo se o ní na sklonku života staral byla její bývalá studentka Eugenie Plíhalová. Barbora Markéta Eliášová zemřela v roce 1957 v Roztokách u Prahy. Zásluhy jí byly uznány až několik let po její smrti. Celou sbírku knižní práce odkázali Náprstkovu muzeu v Praze a ve Šlapanicích u Brna.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Zdroje:
Vzpomínky na Eliášovou in: PAULÍK, Josef. 2003
Barbora Markéta Eliášová (1874-1957). Dokument Českého rozhlasu.
