Není takový stav přinejmenším zvláštní?
To způsobilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které kauzu rozseklo na několik dílů. Obviněné rozdělilo na ty, na které se vztahuje takzvaná indemnita (beztrestnost – pozn. red.), a na ty, na které se nevztahuje. Může to působit zvláštním dojmem. Na někoho možná i tak, že u nás existují lidé, na něž se trestní zákoník vztahuje v plném rozsahu, zatímco někdo jiný může být jaksi nedotknutelný. Ale s tím nic neuděláme. Je to tak rozhodnuto Nejvyšším soudem.
Dává rozhodnutí Nejvyššího soudu prostor, aby mohlo být stíhání tří exposlanců někdy v budoucnu znovu zahájeno?
Osobně se domnívám, že tam určitý prostor je. Nejvyšší soud podle mého názoru nevymezil, co to je projev poslance. Já z toho odůvodnění vůbec nevím, jestli to Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na teritorium, na budovy Poslanecké sněmovny, nebo zda vzal jiný výklad. Je bez diskuse, že vzdání se mandátu je projevem poslance. Ale ty dohody, které mezi účastníky případu probíhaly, tam je na dozorovém státním zástupci, aby se případně pokusil nějak přeformulovat popis skutku a potom se znovu dotázal Nejvyššího soudu.
Uvedl jste, že žalobci převzali za vedení kauzy plnou odpovědnost. Kdo z nich a za co bude skládat účty? A kdy?
Možná se trochu míjíme ve vnímání pojmu odpovědnost. Neberu ji primárně tak, že odpovědnost rovná se trest. Vraťme se k původnímu vnímání odpovědnosti. Že si musíme být vědomi důsledků u všeho, co děláme.
Postupují státní zástupci v této kauze zodpovědně?
Myslím, že toto vnímání odpovědnosti je každému státnímu zástupci vlastní. Samozřejmě, že je to zpochybňováno. Je však nutné rozlišovat mezi věcnou kritikou a osobními výpady.
Osobních výpadů jsme slyšeli dost. Jak vám je, když bývalý premiér veřejně označuje státní zástupce za prokurátory a používá na jejich adresu vulgarismy?
Především jsem rád, že nikdo z mých kolegů se nenechal strhnout, aby na tyto útoky odpovídal stejnou mincí. Já chápu, že někdo nemusí být nadšen z konání pana doktora Ištvana, ale pan Ištvan je pořád druhý nejvýše postavený státní zástupce v zemi. Každý, kdo takový útok vede, si musí uvědomit, že tím snižuje význam instituce, která výrazným způsobem participuje na zachovávání spravedlnosti v každém státě. Je to dost nebezpečné do budoucna.
Kritici zase považují za nebezpečné, že si žalobci a policisté vykračují po Úřadu vlády a po Sněmovně, tedy výsostném území pro politické dohody...
Tento případ kromě jiného ukázal, že nikdo není nedotknutelný. Že spravedlnost funguje pro každého stejně. To bylo na začátku, teď jsme u trošku jiného výkladu, ale já bych tento pohled neopouštěl. Je to pouze o tom, jak se určitá část lidí dokáže vypořádat s tím, že orgány zasáhly na místech, kde po uplynulých dvacet let nebývaly.
