Proč komunistický režim v prosinci opoziční demonstrace povolil a v lednu zakázal?
Prosincové události byly lakmusovým papírkem komunistických elit v čele s náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem StB generálem Alojzem Lorencem, který inicioval nápad jednou demonstraci povolit a uvidíme, co se stane. Pak se ukázalo, že tohle nebude cesta, protože všechna veřejná vystoupení, která se odehrávají v centru Prahy, jsou pro režim kontraproduktivní. Scházejí se na nich novináři, vidí je turisté, jsou tam zástupci ambasád.
Proto přišla změna?
Následovalo rozhodnutí, že demonstrace povolovány nebudou a že se to bude řešit represí, zákazy, zavíráním organizátorů. Ale síla symboliky dvaceti let od upálení studenta Jana Palacha byla tak silná, že se lidé z disentu, ale hlavně mladší příslušníci řady nezávislých sdružení, jako byly České děti či Nezávislé mírové sdružení, nedali zastrašit a novou energií tak doplnili a obohatili dosavadní aktivity například chartistů.
Chartisté nebyli pro demonstrace?
Pro ně bylo využívání demonstrací ve veřejném prostoru relativně novým prostředkem, se kterým začali díky částečnému uvolnění tlaku režimu pracovat až v roce 1987. A pak v tom i díky osmičkovým výročím pokračovali.
Jak se tehdy lidé na demonstrace svolávali? Nebyly sociální sítě a telefon neměl každý.
Kdo měl telefon, byl ceněný jako svolavatel, ale z pohledu bezpečnosti zase představoval vítaný cíl. Šlo o jinou dobu, co se týká komunikace, tiskly se letáky, psaly se nápisy, informace se předávaly ústně a koneckonců jedno z hesel Palachova týdne bylo „Zítra zase tady“. Proti tomu neexistuje represivní informační obrana.
Pavel MückeHistorik Pavel Mücke (40) je zástupcem ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Zaměřuje se na novodobé a soudobé dějiny, dějiny a pamět, orální historii. V roce 2017 se habilitoval na FSV UK – obor Moderní dějiny. Je autorem či spoluautorem řady publikací a odborných článků.  |
Kolik lidí na ně tehdy chodilo?
V tom se liší údaje organizátorů, nezávislých pozorovatelů a policejních složek. Začíná to v roce 1987 na tisíci, dvou tisících lidech, v lednu 1989 jich už mohlo být pět, možná i deset tisíc. Vzhledem k místu, kde se demonstrace konaly, je těžké rozlišit účastníky a kolemjdoucí. Na Václavském náměstí v té době vrcholil běžný provoz, lidi chodili z práce, za kulturou, na nákupy, pohybovali se zde turisté. Přesně se to asi nepodaří nikdy spočítat. Ale jádro demonstrantů mělo určitě tři až pět tisíc lidí.
Kdo byli organizátoři protestů?
Demonstrace byly do značné míry spontánní. Režim však za podněcovatele označil a posléze i odsoudil za Chartu 77 Václava Havla, Danu a Davida Němcovy či Sašu Vondru, za Nezávislé mírové sdružení třeba Janu Petrovou Marcovou, dále Otu Veverku či Stanislava Pence z Mírového klubu Johna Lennona či Petra Placáka z Českých dětí. Pak jsou zde mnozí „obyčejní“ lidé, zejména mladších ročníků, včetně řady postav budoucího listopadového studentského hnutí, kteří poprvé přicházejí na demonstraci pokojně uctít památku Jana Palacha a kteří třeba poprvé doslova „dostanou pendrekem“.
Měli organizátoři piety za Palacha nějaký plán?
Organizátoři plánovali, že se pietně položí květiny k pomníku svatého Václava. Měla to být malá akce, na kterou v průběhu týdne navazovaly další – pieta na pražských Olšanech a ve Všetatech, Palachově faktickém rodišti.
To se úplně nepovedlo.
Řada lidí včetně Václava Havla na nedělní demonstraci vzpomínala jako na původně „legrační přetlačovačku“ mezi policisty, kteří obstoupili pomník, a lidmi z disentu, kteří tam chtěli položit květiny. A do toho přicházeli lidé, co šli zrovna okolo. Najednou vznikla zničehonic demonstrace.
Proč byly zásahy proti protestujícím tak brutální?
Mělo to lidi zastrašit, aby se odtrhli od jádra organizátorů, ale pak se ukázalo, že je to kontraproduktivní. Následující týdny a měsíce ukázaly, že právě ti, kteří v této době dostali poprvé obuškem či byli spláchnuti vodním dělem, pak bez skrupulí přišli na další demonstrace. Získali demonstrantskou zkušenost a často na to i po letech vzpomínají jako na důležitý životní okamžik.
Pevnost Václavák. Palachův týden před 30 lety odstartoval cestu ke svobodě |
Jak to vnímala společnost, ti lidé, co chodili kolem?
Reakce svědků zásahu nebyly moc pozitivní vůči režimu, byla to od něj velká chyba, že do toho zatáhl spoustu lidí, kteří by se vůči němu nevymezovali. Policisté často zasáhli i proti náhodným kolemjdoucím.
Co na to média?
Oficiální československá média jednoznačně informovala, že jsou to „protistátní živly“ a že se od nich mají pracující držet stranou. A varovala před účastí na jakýchkoliv demonstracích.
Fungovala tahle propaganda?
Řekl bych, že stále méně. Dovolím si rodinnou vzpomínku, mého otce jako dálkového studenta Vysoké školy ekonomické tehdy na studijním varovali, aby se vyhnul Václavskému náměstí, že se tam prý něco děje. On do té doby netušil, že se demonstruje, a pak se vyrazil podívat. Většinou se akce odehrávaly v Praze, spousta lidí z regionů, pokud neposlouchali zahraniční rozhlas nebo neměli jiné zdroje, tak netušila, co se v Praze děje, a to se začalo právě díky Palachovu týdnu měnit.
Přístup režimu k demonstrantům se během týdne měnil, proč?
Byly tam rozdíly, jeden den, ve čtvrtek 18. ledna, se to obešlo bez policejního zásahu, naopak v závěru týdne se násilí zase vrátilo. Režim měnil taktiku.
Demonstrovalo se jen v Praze?
Organizátoři počítali s výpravou do Všetat a pietní akcí na tamním hřbitově, kde je Palach pohřben. Po zásahu StB tam řada lidí ani nedojela, byla odchycena doma, po cestě, na nádraží. Mimo Prahu se represivním složkám dařilo pacifikovat protest snáz než v Praze.
Mělo to ohlas i v zahraničí?
Západní zahraničí ho odsoudilo, informovala o tom média, vedení KSČ a našeho státu to diskreditovalo.
Jak na protesty reagoval režim?
Byla přijata mimořádná opatření, Federální shromáždění zpřísnilo tresty za účast na demonstracích. Účastníkům hrozily velké pokuty nebo vězení v řádu několika měsíců.
Kolik procesů proběhlo?
Nejznámější jsou procesy s Václavem Havlem, Janou Petrovou či Otou Veverkou. Petrová byla odsouzena na devět měsíců nepodmíněně, Veverka dokonce na dvanáct, Havel byl nakonec odsouzen na osm měsíců. Lidé z okruhu „iniciátorů“ demonstrací dostali několikaměsíční tresty, další tresty čekaly na řadové demonstranty, kteří dostali podmínky. Celkem bylo při Palachově týdnu „zkontrolováno“ přes 1 400 lidí a zhruba tři sta jich bylo zadrženo a někteří z nich byli odsouzeni. Další tresty čekaly na lidi v zaměstnání či na studenty vysokých škol, které si volali na děkanát a vyhodili je. Byla jich pestrá škála.
Co bylo dál?
Začaly týdny sebereflexe, jak u režimu, tak u opozice. Režim zpřísnil tresty, vyhodnocoval zásah. Zjistilo se, že zásah v centru města je komplikovaný a pak byla snaha vytlačit akce z centra a třeba je i povolit někde na okraji.
Fotit události v roce 1989 mělo příchuť zakázaného ovoce, říká fotograf |
A opozice?
Od té doby se iniciativám dostalo nových impulzů, byly aktivnější, vznikla řada zahraničních i domácích petic, třeba za propuštění odsouzených, přidávali se lidé, od kterých se to nečekalo – z kultury, novináři. Rozjíždí se spirála akcí, které jsou vůči režimu troufalejší. A i uvnitř režimu se rozjíždí osobní politické iniciativy lidí typu premiéra Ladislava Adamce, generála Lorence, mocného člena aparátu ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta či tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána, kteří rozehrávají svou autonomní politickou linku, protože vidí, že takhle to dál nepůjde a že je potřeba reagovat – buď z pohledu konzervativců vše „utnout“, nebo naopak z pohledu perestrojkových progresivistů režim zliberalizovat.
Změnilo to i komunisty, řadové členy strany?
Na střední a nižší úrovni se začalo diskutovat o tom, co vedení chce. Podle vzpomínek funkcionářů bylo vedení bezradné a komunisté nevěděli, co se děje, co mají od svých lidí chtít. Strana jako celek postupně trochu rezignuje na aktivní politiku a už se to naštěstí nikdy nedostalo třeba do mezí čínského scénáře represí. Tedy potlačit protesty třeba armádou.
