„Tehdy jsem s focením začínal. Pracoval jsem v zemědělském výzkumném ústavu, kde byla nevyužitá fotokomora. A na focení jsem měl zapůjčený aparát EXA,“ vzpomíná na bouřlivá léta David Kurc.
Fotograf David Kurc
První známky toho, že se v republice něco mění, dorazily do Mariánských Lázní podle něj několik dnů po 17. listopadu. A pak se i poprvé demonstrovalo.
„To pro mne mělo takovou zvláštní příchuť. Byla euforická doba a měl jsem pocit, že musím všechno vidět a vyfotit. Na druhou stranu jsem pak měl takové zvláštní šimrání v žaludku. Fotit něco podobného totiž mělo příchuť zakázaného ovoce,“ vysvětluje tehdejší atmosféru.
Vysloveně strach z focení a případných následků neměl, spíše se potýkal s vlastní ostýchavostí. „Když to tak vezmu, víc se bojím dneska při focení nějaké demonstrace extrémistů.“ Lidé podle něj tehdy byli přes všechny problémy slušnější a ohleduplnější.
„Na co se ale nedá zapomenout, byla generální stávka. Ta byla velkolepá, vypadalo to, že celé Mariánky byly v ulicích,“ zdůrazňuje. Konala se v pondělí 27. listopadu a zúčastnily se jí statisíce lidí.
Po stávce panovala podle Davida Kurce všude uvolněná atmosféra a nadšení. „Vzpomínám, jak jsem si vybudoval okruh známých, kteří mne informovali o tom, co se děje. Schůzky se domlouvaly po pevných linkách a termíny vždycky platily. Ještě jsme nevěděli o tom, že budou existovat mobilní telefony. Na akce jsem jezdil stopem,“ popisuje Kurc své tehdejší zkušenosti.
Uvolněná atmosféra se týkala i nejvyšších představitelů. Při první oficiální návštěvě prezidenta Václava Havla v Mariánských Lázních v březnu 1990 se při focení dostal až k němu, když se na jaře stejného roku odhaloval pomník americké armádě, stál na krok od velvyslankyně Shirley Temple-Black.
„V tom se naše doba strašně změnila. Na všechno potřebujete akreditaci a povolení. Tehdy stačila jen trocha fotografické drzosti a krásný snímek byl na světě. Dneska je to úplně jinde, někdy mám pocit, že my tady v Čechách jsme papežštější než papež, či spíše evropštější než samotná EU,“ dodává Kurc s úsměvem.
A těch změn je podle něj víc. Například ta technologická. V dobách analogových fotoaparátů ho lidé zastavovali a nadšení amatérští fotografové se dávali do rozhovoru o vývojkách a ustalovačích. Tehdy byli fotografové omezeni počtem políček kinofilmu a expozici každého snímku pečlivě připravovali.
„Snažil jsem se o co nejlepší fotografie, které jsem pak prodával, abych si přivydělal. Dnešní mladí fotografové raději nacvakají stovky obrázků, ze kterých pak vyberou pár povedených,“ krčí Kurc rameny.
V těch dobách se mu ale nestávalo, aby po něm lidé chtěli fotografie smazat nebo si nechat za vyfocení zaplatit. Při prohlížení archivu pak naráží na další věc, která už dnes vypadá neuvěřitelně. „Mariánské Lázně, a nejen ony, se proměnily. Vím, že řada fotek je černobílých, ale přesto je na nich vidět, jak byly domy omšelé a oprýskané, obchody poloprázdné a také neútulné. Dneska je to úplně jinak,“ dodává.
