Vánoce jsou pro některé radostné období, pro další ale i velký zdroj stresu a i úzkostí. Jakým způsobem lze minimalizovat vánoční stres a zároveň si udržet dobré rodinné vztahy během náročného období?
Pro začátek bych se zamyslel nad tím, jaká máme od Vánoc očekávání. Jako společnost jsme tyto svátky přeplnili věcmi. V naší kultuře už totiž většinou nejde o křesťanské Vánoce. Ty pozbyly svůj původní smysl. Jsou hezké, všichni je nějak chápeme, ale protože jsme vyprázdnili původní obsah, tak jsme je začali naplňovat jinými věcmi.
Uznáváme konzumeristickou teorii a myslíme si, že čím víc toho do Vánoc narveme, tím více z nich budeme mít. Takže uklízíme, musíme udržet všechny tradice, mít dárky a stromečky. Nic z toho samozřejmě ale není nutné. Pokud mají lidé děti ve věku mezi třemi a patnácti lety, tak je pochopitelné, že jim dávají dárky. Dobrý prožitek z Vánoc ale nezaručí to, jestli budeme mít kapra nebo stromeček. To jsou jen liché představy.
Jak setřást obavy a úzkost. Mysl je potřeba vyburcovat, říká psycholog Špok |
Z čeho tyto představy a následný stres vznikají?
Představujeme si Vánoce jako z romantických filmů. Myslíme si, že když budeme mít luxus a prostřený stůl, stejně jako lidé v televizi, tak budeme mít vánoční pohodu. Realita taková není a já si myslím, že mnoho lidí taková falešná očekávání má. Toto je možné si vytvořit v různých oblastech.
Pokud se bavíme o vztazích, tak když se lidé celý rok nebaví se svojí rodinou, nepěstují si společné vztahy, tak potom řeší, jak to na Vánoce udělat, aby se nepohádali.
Takže je podle Vás zásadní nemít přehnaná očekávání?
Já neříkám, že někdo nemůže mít doma dvanáct druhů cukroví. Může, ale pak nemůže dělat dalších padesát tradic. Člověk už nemá prostor v duši na klid. Když do tlaku, který už i tak zažíváme v běžném životě, něco ještě navíc přidáme, tak přeci nejde mít klid.
Pokud si přejeme klidné Vánoce, tak je musíme naplnit pouze tím, co pro nás opravdu má smysl. Přibližně 95 procent toho, co během Vánoc děláme, děláme zvykově, protože si myslíme, že by to bez nich nešlo. Zvyky ale nezaručí, že s sebou přinesou radost.
Čím Vánoce tedy naplnit, aby přinesly radost?
U dospělých to přeci víme, protože nezačínáme žít letos. Už máme něco za sebou a můžeme se podívat do historie svých Vánoc.
Tradičně jsou Vánoce křesťanskou spirituální oslavou. Pokud k tomu nemáme vztah, tak si je můžeme samozřejmě udělat podle sebe a přenést si hloubku Vánoc na něco jiného. Kdo ale hledá hloubku, musí počítat s tím, že v dárcích a vánočních pohádkách, jak nám většinou říká společnost, ji nenajde.
Původní význam Vánoc není o rodině
Zmiňoval jste, že se lidé při setkání s širší rodinou, kterou vídají opravdu jen jednou v roce během vánočních svátků, diví, že tato setkání neprobíhají úplně hladce. Zjišťují, že si nemají o čem povídat nebo se hádají. Existují nějaké strategie, jak v takových případech společné konverzace zvládnout a předejít konfliktům?
Strategie z článku nikomu nepomohou. Upřímně si myslím, že o vztahy buďto dlouhodobě pečujeme a díky tomu se učíme komunikovat a učíme se zvládat situace, i když jsou nepříjemné, nebo to neumíme.
Zastavil bych se spíš nad tím, jestli se snažíme komunikovat i mimo Vánoce. Pokud je setkání s příbuznými pravdu stresující, nepříjemná až traumatizující záležitost, tak bych se ptal, proč je to potřeba.
To, že si myslíme, že se rodina o Vánocích musí setkávat, je jen umělá kulturní konstrukce. Původní křesťanský význam Vánoc není o rodině, takže jde opět jen o společenské tlaky.
Vánoce jsou pro mnohé období stresu a lidé si chtějí hlavně odpočinout. Proč se v tom případě setkávat s rodinou? Proč se nemůžeme setkat o měsíc později, nebo v létě, kdy toho stresu není tolik?
Psycholog: Odpočinek si naplánujte, nečekejte, až bude čas a nálada |
Zaměřil bych se na to, v čem vidím opravdu smysl. Pokud bych zjistil, že jsem z rodinných setkání naprosto nervní, tak bych na ně třeba ani nešel a návštěvy zrušil, než abych vymýšlel nějaké strategie. Ptal bych se, proč je setkání potřeba, zda vůbec a na jak dlouho se případně setkat.
Takže chápu správně, že pokud už se s někým během Vánoc chceme setkat, tak je třeba pečovat o naše vztahy celoročně. Jinak je předpoklad, že společná konverzace bude výborná jen přehnané očekávání?
To je přeci absurdní. Je to jako předpokládat, že když jednou za rok uklidíme, tak budeme mít celoročně pořádek. Nebudeme. Přeci s lidmi, které máme rádi, se setkáváme celoročně nebo nějak pravidelněji. To, že je nějaké konkrétní datum, například 26. prosince, přece neznamená, že se musíme setkat. To není setkání z lásky, ale nutnost.
Pro některé lidi je společenský tlak nebo tlak nukleární rodiny na společná setkání natolik silný, že je pro ně těžké říct otevřeně, že se s některým ze členů rodiny setkat nechtějí. Jak někomu z rodiny říct, že na „povinnou“ návštěvu během Vánoc nepřijedete?
Myslím si, že tady může dobře fungovat takzvaná milosrdná lež. Zkrátka se vymluvit – nemám čas, jedu na dovolenou nebo na chalupu. Můžete dodat, že k někomu z příbuzných, například tetě, dorazíte někdy jindy.
V čem tkví úspěch. Splněný životní cíl byl jen špatně nastavený, míní psycholog |
Já nevidím důvod být v kontaktu s člověkem, se kterým si nemám co říct a se kterým je mi nepříjemné se setkávat. Neseme si v sobě něco ze socialismu. Tehdy byl kladen důraz na to, že rodina je to nejdůležitější. To je takové kmenové myšlení, tak fungovala společnost ještě před moderní civilizací, když lidé žili v klanech.
Za totality to bylo podobně – pro komunisty bylo klíčové, abychom se příliš nestarali o veřejné věci, a proto heslo doby bylo: starat se hlavně o rodinu, krást pro rodinu a tak dále. Z toho vznikla taková domněnka, že jako rodina musíme za každou cenu držet pohromadě, a to i přestože se v některých vztazích objevují konflikty, násilí nebo jiné vyloženě nemorální situace.
Proti rasistům v rodině je dobré se vymezit
Žijeme v hodně informačně nabité době a mezi našimi příbuznými může být i někdo, kdo má velmi odlišné názory, nebo dokonce věří dezinformacím. Jak reagovat na to, když máme v rodině někoho, kdo takhle smýšlí a má názory, které se zakládají nepravdách?
To je hodně individuální. Důležité je přemýšlet i nad tím, jaký je potenciál daného člověka. Pokud je příbuzný například internetově omezený a plno informací neví, tak je třeba se k němu stavět jinak, než k někomu, kdo se rozhodl, že určitým informacím bude věřit.
Je důležité koukat i na to, jak někdo informaci nejenom věří, ale jak je i ochoten podle toho konat. Některým dezinformacím věříme v určité míře všichni. Každý z nás něčemu věří a přijímá v některé oblasti iracionální tvrzení.
Dezinformace dělí Česko na pět proudů. Nejlépe odolávají proukrajinští demokraté |
Pokud se o něčem bavit nechci, řeknu – hele nebavme se o tom. Otočím se, nebo dám nezájem jinak najevo. Existují lidé, kteří jsou otevření se bavit i o alternativním vysvětlení své pravdy a člověk jim může věci vhodnou formou vysvětlit. Důležité je lidi neshazovat a zvážit, jestli to bude fungovat.
Další možností je, že rodinný příslušník nebo blízký člověk překročí určitou míru. Často máme tendenci lakovat si věci na růžovo a tvrdit, že náš strýček nebo bratranec není rasista. On jen trochu nesnáší Romy, Ukrajince, Araby nebo Židy. V momentě ale, kdy vám tvrdí, že by všechny Romy vyhubil, nebo je poslali do koncentráku, tak to přeci je rasismus, a velký!
U někoho jiného se zase může jednat o silný projev závisti nebo je extrémně nenávistnou osobou. Tam začíná i otázka, zda já, pokud s takovým člověkem udržuji kontakt, jeho činy a hodnoty do jisté míry schvaluji. Tím totiž legitimizuji jeho pozici, protože mu nedávám najevo, že je jeho pozice šílená, falešná, negativní nebo odporná.
Jsou hranice, za které nemůžeme jít, pokud chceme zůstat etičtí. V opačném případě můžeme s tím člověkem sice udržovat formální kontakt, ale říct mu ne – nebudeme kamarádi, nebudu s tebou chodit na kafe, ze svého života tě ale nevylučuji.
Záleží tedy na míře krajnosti názorů a také na nastavení osobních hranic?
Ano, záleží na míře. Je hranice, od které nemůžeme rasistického člověka podporovat tím, že ho přijímám do svého života a nevyjádřím se k jeho názorům.
Jak jednat s lidmi, kteří nás zastrašují? Zkuste být pevní, radí psycholog |
Takže na rozdíl od prvního případu, kdy jste doporučoval milosrdnou lež, tak pokud by byl někdo z příbuzných rasistický nebo za hranou, tak byste radil ho konfrontovat?
V těchto případě bych to dělal jinak, než s tetičkou, se kterou si nemám co říct. Nevymlouval bych se. Klidně bych takovému příbuznému řekl, ať se nezlobí, ale že toto chování nebo tyto názory jsou pro mě už za hranou, a nebudeme se tedy spolu stýkat.
Někdy je nejlepší setkání krátké setkání
V poslední době se na sociálních sítích mluví o takzvaných toxických vztazích nebo toxických lidech. Co si pod touto toxicitou představit?
To samozřejmě není psychologický pojem. Pro lidovou psychologii je celkem běžné, že si vezme pojem, který je trendy, a začne ho obsazovat svými významy. Tím pádem také samotný pojem ztrácí svou preciznost.
Myslím si, že lidé používají tento termín pro vztahy, které je ničí nebo jsou jim z nějakého důvodu nepříjemné. Tím, že teď pojem hodně nabobtnal, tak do jisté míry začíná zahrnovat všechno, co lidem jen trochu vadí. Tím se stává ale nefunkční, protože toxické tím pádem může být úplně všechno.
Termín může obsahovat hodně problematické vztahy, vztahy s lidmi, kteří jsou nějak extrémní ve svých názorech. Dále ale i vztahy s duševně narušenými lidmi, kteří mají třeba lehkou poruchu osobnosti, nebo s psychopaty.
Termín jste vysvětlil jako velmi široký, který lze interpretovat různě. Jak s „toxickými“ členy rodiny vycházet, když jde o pestrou skupinu lidí a vztahů?
Žijeme v přesvědčení, že naše společnost je hodně založena na komunikaci. Máme sdělovací prostředky a všechno je komunikace. Jsme přesvědčení, že je klíčová, ale je to jenom jeden faktor toho, jak s někým dobře vycházet.
Se strachem se dá výborně manipulovat. Apatie je živná půda, říká psycholog Kříž |
V komunikaci s někým pro mě toxickým můžu vycházet ze zkušenosti, kterou s tím člověkem mám. Také si po setkání s ním můžu večer sednout a zapsat si, co mi v pobývání s ním dělá nebo nedělá dobře, co to setkání ve mě vyvolává a co se osvědčilo, že funguje, nebo naopak situaci zhoršuje. Můžu si setkání zhodnotit a říct si, že se s tím člověkem nebudu setkávat sám, protože se pak cítím oslaben.
Můžu si říct, že příště setkání zkrátíme a uvidíme se jen půl hodiny. Někdy je nejlepší setkání krátké setkání. Je dobré si tyto své zkušenosti připomínat a analyzovat. Nebál bych se omezit kvantitu vztahu a zaměřit se na jeho kvalitu - je přece běžná zkušenost většiny z nás, že když se vidíme méně, máme více důležitějších témat k projednání, a neřešíme zbytečnosti.
Co pro sebe každý může udělat, aby se během Vánoc cítil ve větší psychické pohodě?
Absolutně se vykašlat na to, co se má dělat. Lidé si myslí, že tradice, uklízení, cukroví a dárky musí automaticky přinášet obrovské štěstí a radost. Přitom všechny tyto věci stojí spoustu úsilí a efekt se ne vždy dostaví.
To znamená zanalyzovat si a zkusit se podívat na to, co mi skutečně přináší hlubokou radost. Není to o tom, dělat něco víc, ale spíš ubrat z obrovské přehlcenosti. Představa, že když do Vánoc něco přidám, tak všechno bude lepší, je absurdní.
Naordinujte si pohodu. Máme deset tipů na klidný advent |
Argumenty proti znám. Vždycky někdo řekne, že má doma maminku nebo tetičku, která chce všechny tradice a vánoční tabuli. A najednou jsme otroci nějakých tetiček. Je to obrovská výmluva a spíše se jedná o to, že nemáme odvahu si trošku prosadit své.
Mnohem lepší je investovat do prožitků. Může to být procházka, dobrá kniha, čas na hlubší konverzace, společný výlet s rodinou nebo desková hra. Každý má spoustu prožitkových aktivit, kterého ho regenerují a které mu přináší radost.
