ČTĚTE TAKÉ:
Samostříl na chatě vysloužil důchodci vinu, ale ne trest
To je bezpochyby pokrok. Stát se odvolal k vyšší instanci, protože důchodcův samostříl mohl ublížit i člověku, který by na pozemek vnikl bez úmyslu loupit. To je krok zpět.
Před časem v jiné chatě poranila lupiče nastražená nálož. (více zde) Soud už dvakrát stíhání majitele chaty zastavil. Stát na stíhání už dvakrát trval. Soudy akcentují právo občanů bránit se zločincům, zatímco stát před tímto právem preferuje bezpečí pachatelů.
Občan smí použít proti zločincům jen "nutnou obranu". Její vymezení není pro občana snadné - i soudy ji v klidu kanceláří řeší často nepříjemně dlouho. Občana, který se v pochopení "nutné obrany" spletl a zvolil proti zločinu obranu víc než nutnou, stavějí žalobci na stejnou úroveň jako zločince: měli vědět, co se smí.
Oběti zločinu chodí k soudům, k odvoláním, trpí. Věc se vleče a občana mučí, jako by byl pachatel. V posledním případě i soudkyně trefně řekla, že tvůrce samostřílu byl potrestán už tím, že musel absolvovat soudní líčení.
Stát je ovšem nedůtklivý: kdo se brání sám, bere podle něj spravedlnost do vlastních rukou. Soudy jsou rozumnější, chápou, že občany často k této samoobsluze dohání zoufalství nad neschopností a nečinností policie. Pokud ta nezlepší svůj výkon, budeme občanskou sebeochranu vídat stále častěji.
Stát nemůže věřit, že tam, kde nedokáže dostatečně ochránit bezpečí občanů, nepoužijí postižení vlastní síly a nestanoví své vlastní právo, které zní: nelez do cizí chaty, nebo ti ustřelím nohu. Pokud se toto lidsky pochopitelné, přesto ale příliš středověké právo prosadí, bude to vina policie, ne občanů.
