Dbal na to však málokdo. "Lidé z ostatních měst měli uši přilepené na rádiu, Praha byla v ulicích. Zažívali jsme tiché zoufalství," popisuje téměř osmdesátiletý pamětník Miroslav Rychtera, který o okupaci stejně jako většina ostatních slyšel poprvé právě z rozhlasu.
Česko-Slovenský rozhlas byl totiž v té době jediným médiem, ze kterého se občané mohli dozvědět nejnovější informace. Protože tehdy vysílal do obou republik, Slovenské i České, Češi si také mohli vyslechnout poselství, které svým lidem hlásal z Bratislavy náčelník Hlinkových gard Karol Murgaš: "Otvorili sa brány slobody pre slovenský národ!"
Pamětníci na ty chvíle neradi vzpomínají. "Bylo to hrozné, věděli jsme, že nás zradil nejen západní svět, ale i Slováci. Byli jsme najednou sami, vydáni napospas Němcům," vzpomíná Rychtera.
Hned s příjezdem německé armády se začínaly projevovat první snahy o cenzuru a odlišnou prezentaci skutečnosti. Němečtí redaktoři odvysílali reportáž o příchodu wehrmachtu na Václavské náměstí, která byla už tehdy značně zkreslená: "Dolní část náměstí se zaplnila masami lidí, zpívajících nesrozumitelnou píseň, ale jak slyšíme, je to píseň prýštící z nadšení, neboť německé oddíly právě teď vstoupily na Václavské náměstí. Všude letí ruce vzhůru, vzhůru k Hitlerovu pozdravu."
Byl to samozřejmě nesmysl, nikdo nejásal, všichni jsme tiše trpěli, říkají dnes ti, kdo si 15. březen před šedesáti lety ještě pamatují.
"Po všech těch zprávách bylo pro nás velmi důležité slyšet slova někoho, komu jsme věřili. Promluvu bývalého ministra sociální péče Jaromíra Nečase si nechal uniknout málokdo," popisuje krušné chvíle pamětník Rychtera.
Nečas nijak nezastíral hluboké zoufalství, ale dodával lidu potřebnou naději. "Změna hluboká, do základů našeho státu jdoucí, ponořila nás všechny dnes do nejhlubšího přemýšlení o budoucnosti našeho národa. Ale první podmínka naší sebezáchrany je sebedůvěra. Neztrácejme víru v sebe, ve své bratry a sestry a v mravní cíl svého lidu," nabádal Nečas.
Následujícího dne se osamostatnila slovenská redakce a Česko-Slovenský rozhlas se vrátil ke své původní organizaci pod názvem Radiojournal. Okupanti si však vytvořili novou strukturu Českého rozhlasu, do jejíhož čela byl postaven sedmičlenný jednatelský sbor, v němž si protektorátní vláda zajistila většinu čtyř míst. Z rozhlasu pak byli propuštěni všichni zaměstnanci neárijského původu a redaktoři, u nichž byl prokazatelný židovský původ.
Česko-Slovenský rozhlas byl totiž v té době jediným médiem, ze kterého se občané mohli dozvědět nejnovější informace. Protože tehdy vysílal do obou republik, Slovenské i České, Češi si také mohli vyslechnout poselství, které svým lidem hlásal z Bratislavy náčelník Hlinkových gard Karol Murgaš: "Otvorili sa brány slobody pre slovenský národ!"
Pamětníci na ty chvíle neradi vzpomínají. "Bylo to hrozné, věděli jsme, že nás zradil nejen západní svět, ale i Slováci. Byli jsme najednou sami, vydáni napospas Němcům," vzpomíná Rychtera.
Hned s příjezdem německé armády se začínaly projevovat první snahy o cenzuru a odlišnou prezentaci skutečnosti. Němečtí redaktoři odvysílali reportáž o příchodu wehrmachtu na Václavské náměstí, která byla už tehdy značně zkreslená: "Dolní část náměstí se zaplnila masami lidí, zpívajících nesrozumitelnou píseň, ale jak slyšíme, je to píseň prýštící z nadšení, neboť německé oddíly právě teď vstoupily na Václavské náměstí. Všude letí ruce vzhůru, vzhůru k Hitlerovu pozdravu."
Byl to samozřejmě nesmysl, nikdo nejásal, všichni jsme tiše trpěli, říkají dnes ti, kdo si 15. březen před šedesáti lety ještě pamatují.
"Po všech těch zprávách bylo pro nás velmi důležité slyšet slova někoho, komu jsme věřili. Promluvu bývalého ministra sociální péče Jaromíra Nečase si nechal uniknout málokdo," popisuje krušné chvíle pamětník Rychtera.
Nečas nijak nezastíral hluboké zoufalství, ale dodával lidu potřebnou naději. "Změna hluboká, do základů našeho státu jdoucí, ponořila nás všechny dnes do nejhlubšího přemýšlení o budoucnosti našeho národa. Ale první podmínka naší sebezáchrany je sebedůvěra. Neztrácejme víru v sebe, ve své bratry a sestry a v mravní cíl svého lidu," nabádal Nečas.
Následujícího dne se osamostatnila slovenská redakce a Česko-Slovenský rozhlas se vrátil ke své původní organizaci pod názvem Radiojournal. Okupanti si však vytvořili novou strukturu Českého rozhlasu, do jejíhož čela byl postaven sedmičlenný jednatelský sbor, v němž si protektorátní vláda zajistila většinu čtyř míst. Z rozhlasu pak byli propuštěni všichni zaměstnanci neárijského původu a redaktoři, u nichž byl prokazatelný židovský původ.
