Sedmdesát procent voličů by mohlo Paroubkovi říci: komunisty nech, kde jsou teď, nešťastníku. Paroubek může z těch třiceti procent odhadnout, kolik asi socialistů je pro jeho rudorůžovou koalici. Asi půlka.
Komunistů je málo na to, aby byli nebezpeční, dost však na to, aby se bez nich levé vlády špatně sestavovaly.
Ale vládnout s nimi? Marx-stalinismus jim čouhá z bot příliš okatě na to, aby každý, kdo si s nimi zadá, nenačichl.
Politická scéna se nevyvíjí pěkně. Voliči mají dvě možnosti: buďto ODS s lidovci, nebo ČSSD s komunisty. To je pro levicového voliče katastrofální. Existuje i možnost třetí: lidovci opět přeplachtí.
V takto komunistickou stranou zablokované situaci stoupá jejich cena za pobyt ve vládě nepřiměřeně: zažil to Klaus, zná to i Paroubek.
Ještě katastrofálnější je existence KSČM. Patnáct až dvacet procent voličů si myslí, že po čtyřicetiletém vládním neúspěchu by komunisti měli znovu dostat šanci.
Tato podpora se dá vysvětlit i jinak: dvacet procent občanů není spokojeno s demokracií a pro své buřičství vidí v jediné nevládnoucí straně šikovnou útulnu. Úprk příznivců by KSČM zažila brzy po příchodu k moci.
Naivní lidé vidí řešení ve změně názvu KSČM a ve změkčení jejího revolučního marxismu. Takovou operací by dravec jen navlékl beránčí kabát. Místo čtyř druhů extremistů máme před očima jedny komunisty. To je zvláštnost, kterou musí politická scéna inteligentně vyřešit.
Paroubkovo spojenectví s komunisty takovým řešením není. Umožňuje něco jiného: společným hlasovánim KSČM a ČSSD lze prosadit komunismus málem válečný. Viz úterní restituční tečka ve Sněmovně. Lidé, kterým stát včas nevrátil, co vrátit měl, jsou tou tečkou opět oloupeni.
