Už za sebou máme takřka druhý rok prožitý ve stínu koronaviru. Jak se podepsal na psychice lidí?
Je to dlouhá a pro mnohé hodně těžká zkouška: omezování pohybu a setkávání, které jsme snad ještě nezažili. Rodiny zavřené v těsných prostorách bytů se někdy cítí jako v ponorce. Mnoho z nich postihla izolace, karanténa, rozdělení. I častější setkání se smrtí. Rodiče byli často odkázáni sami na sebe v otázkách školní výuky a domácí přípravy. Lidská pospolitost se mnohdy drolí z vnějších důvodů i v postojích k opatřením. Máme se očkovat, očkovat děti, zavírat školy, omezovat společenský a kulturní život? Do jaké míry? Na jak dlouho? Jsou to situace pro nás mnohdy nové, které jsme nezažili. Ani odborníci nejsou zajedno. Jak se v tom mají vyznat obyčejní lidé?
Dojde-li k neshodám v rodině, jsme jako její členové povoláni k tomu, začínat stále znovu, smiřovat se a odpouštět si.
