Uznávaný psycholog původem z Chlumce nad Cidlinou se zabýval studiem podmínek vývoje dětí v ústavech se zaměřením na psychické strádání a deprivaci. Byl inspirací i oporou vzniku Sdružení pěstounských rodin, u jehož zrodu stál také psycholog Miloslav Kotek.
„S panem profesorem jsme velmi intenzivně spolupracovali. Mnoho jeho myšlenek se podařilo vetknout do rodícího se nového systému náhradní rodinné péče,“ prohlásil Kotek.
Aby nám naše děti odpustily
Sdružení pěstounských rodin letos v říjnu k příležitosti stého výročí narozenin psychologa Matějčka uspořádalo konferenci. Dodnes ctí jeho inspirativní myšlenky, které vyzdvihují vyrůstání v rodině.
Je to právě rodina a její jedinečnost, říkával profesor, která dítěti umožňuje zažívat, co je to doma, jak pestré mohou být mezilidské vztahy, co je důvěra a spolupráce, zodpovědnost za druhého, ale také blízkost a bezpodmínečné přijetí a pravé hodnoty v životě.
„Často říkal, že nejvíce vychováváme, když nevychováváme. Také věřil, že ke svým dětem bychom se měli chovat tak, aby nám jednou byly schopné odpustit,“ připomněla jeho vnučka Alžběta Candia Munoz.
Sám domů z internátu moc nejezdil
Zdeněk Matějček se v dětství potýkal s potížemi s kyčlí a musel podstoupit operaci. Pak nastoupil do internátní školy a domů často nejezdil.
„Domnívám se, že zkušenost, jak se cítí dítě bez rodiny, mohl mít děda právě z internátní školy a z toho pramenila jeho potřeba věnovat se dětem, které nemají šanci se obhájit, jsou někde opuštěné a je jim smutno,“ poznamenala Candia Munoz.
Odborník na dětskou duši se zabýval především náhradní rodinnou péčí. Za svého působení v sociodiagnostickém ústavu nejdříve zkoumal děti z dětských domovů a děti vyrůstající v méně příznivém sociálním prostředí. Hledal způsoby, jak jim poskytnout pomoc.
V roce 1950 v tehdejším Československu byla z ideologických důvodů zrušena pěstounská péče a všechny ohrožené děti se dostávaly do dětských domovů a do zařízení kolektivní výchovy.
„Profesor Matějček se proto začal věnovat dětem vyrůstajícím v těchto zařízeních a už na začátku šedesátých let sledoval přes 600 dětí z tohoto prostředí,“ uvedla Julija Prejsová ze Sdružení pěstounských rodin, která osobnosti Zdeňka Matějčka věnovala jeden z dílů podcastové série Náhradka.
Srozumitelný popularizátor
Matějčkův odkaz žije dodnes. Do příštího roku by měl vzniknout zákon o rodině i náhradní rodinné péči a do roku 2024 by u nás mělo skončit umisťování dětí do tří let v kojeneckých ústavech. Mnozí v této souvislosti zdůrazňují jeho myšlenky, že je to právě rodina, která vytváří ideální prostředí, kde může dítě vyrůstat a lidsky dozrát.
Zdeněk Matějček spolupracoval i s profesorem Josefem Langmeierem, se kterým publikoval několik děl, jimiž definoval nový pojem psychická deprivace.
„Byl to člověk mimořádně laskavý, pozorný a citlivý k druhým, nikdy své názory nevnucoval, ale dovedl je říct velmi jasně a obyčejnými slovy tak, aby jim mohl rozumět každý. Byl velmi sofistikovaný vědec i srozumitelný popularizátor,“ ocenil Matějčka psycholog Kotek.
Zdeněk Matějček zemřel v roce 2004 ve věku 82 let. Jeho práce ovlivnila i režiséra Kurta Goldbergera, který s ním spolupracoval na filmu Děti bez lásky z roku 1963. Snímek byl alarmující zprávou o citové deprivaci dětí vyrůstajících v jeslích a dalších kolektivních zařízeních. Dokument byl uveden na bienále v Benátkách, kde získal tři ceny.
35 tisíc vyšetření
Mezinárodní odezvy se dostalo i knize Psychická deprivace v dětství. S kolegou Langmeierem v ní shrnuli výsledky desetiletého výzkumu. Vyšla v Austrálii a v USA, a v roce 1983 dokonce i v tehdejším Sovětském svazu.
„To byl největší úspěch našeho života – prorazit v zemi, kde kolektivní výchova byla takřka po sedmdesát let součástí státní ideologie,“ vzpomínal Matějček. Když po 35 letech klinické praxe bilancoval, napočítal 35 tisíc vyšetření, která sám vykonal a zapsal.
Matějček byl u zrodu koncepce psychických potřeb dítěte, které nelze uspokojit v ústavním zařízení. Těmi potřebami jsou náležitý přívod podnětů, styčnost, životní jistota, pozitivní identita a otevřená budoucnost. V posledních letech za ním docházely děti s mentálním postižením.
„Chtěl bych zařídit, aby jim bylo v životě dobře. To je těžký úkol a já ho stále nezvládám. Ani po padesáti letech praxe se mi nemohl stát rutinou,“ svěřil se v roce 2003.
