Děti vypátraly příběh židovského lékaře, kterému profese zachránila život

Do pátrání po osudech Židů se pustili i žáci základní školy v Bzenci na jižní Moravě. Na místním úřadě dostali kontakt na ženu, která je přivedla k příběhu židovské rodiny, která skončila v koncentračním táboře. Přežil pouze otec, kterého zachránilo, že byl lékařem.

Rodina Blumkova

Žáci nejdříve oslovili městský úřad, aby se dozvěděli, jestli v Bzenci vůbec nějací pamětníci žijí.

"Dostali jsme kontakt na Věru Ženatovou, která se během druhé světové války přátelila s židovskou rodinou Blumků," upřesnila Lubomíra Tvrdoňová, která žákům s projektem Židovského muzea Zmizelí sousedé pomáhá.

Věra Ženatová studentům ukázala fotografie rodiny Blumků i dopisy od Alfréda Blumky, které posílal z koncentračního tábora v Osvětimi.

. Projekt Zmizelí sousedé

Věra Ženatová s žáky bzenecké základní školy

Žáci tak zjistili, že Alfréd Blumka se do Bzence přestěhoval po absolvování Lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze a zřídil si tu zubní ordinaci. Potom se oženil se Zdeňkou Steinerovou. Narodily se jim dvě děti, syn Jirka a dcera Evička.

V září 1935 byly přijaty norimberské rasové zákony. O pět let později byl Alfréd Blumka vyloučen z lékařské komory a už dále nemohl ordinovat.

S novými zákazy a nařízeními se jim žilo čím dál hůř. Ostatní obyvatelé se jich stranili, přišli o většinu přátel. Nakonec byli úplně izolováni a 27. ledna 1943 spolu s ostatními židovskými obyvateli odvezeni ze Bzence.

Odjeli do Uherského Brodu, tam zůstali tři dny. O pár dní později je transportovali do Terezína. Odtud byli odvezeni do Osvětimi. Při selekci byli od sebe odděleni, to se spolu viděli naposled.

Paní Zdeňka a její děti Jirka a Evička byli zemřeli v plynové komoře. Evička v den svých šestých narozenin. Jirkovi bylo 11 let a Zdeňce 32 let.

Alfréd Blumka prošel během války hned několika koncentračními tábory, život mu zachránilo jeho povolání lékaře. Na pokraji svých psychických i fyzických sil se po válce vrátil do Bzence.

Pokoušel se dát svůj život dohromady. Opravil dům, otevřel ordinaci, oženil se. Hrůzy koncentračního tábora, vzpomínky na ženu a děti ho ale provázely celý zbytek života.

. VÝPOVĚĎ alfréda BLUMKY

"Ten bol a to zoufalství, co jsem tenkrát prožil byl k neporovnání ke všem fyzickým útrapám, které jsem později prodělal.

První týdny v Osvětimi byli strašlivé, hlad, bití, těžká práce a zima.

Začátkem března přišli do lágru první cikáni. Tak jsem se stal lékařem v cikánském táboře. Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno a do jedenácti hodin v noci bylo zaměstnání. Nejhrubší práce. Mytí podlah, nošení těžkých kotlů s jídlem z půl kilometru vzdálené kuchyně, nošení beden s výkaly atd… To byly přídavky k pseudo-lékařskému zaměstnání.

Po krátkém působení u těch ubohých rodin, s obrovským počtem dětí jsme byli všichni židovští lékaři posláni do hlavního mužského tábora. Zde jsem působil jako blokový lékař pro příchozí z Řecka, většinou Židé ze Soluně.

Všichni tito mladí lidé onemocněli v tom studeném, vlhkém prostředí katary horních cest dýchacích. Když jsem se dozvěděl, že takto nemocný je odeslán do plynu pro podezření na skvrnitý tyf, snažil jsem se těmi primitivními léky, které jsem měl k dispozici, ty horečnaté stavy potřít.

Po uplynutí karanténní doby přišel hlavní táborový lékař, polský vězeň na kontrolu. Přestože vězni byli až na malé výjimky bez horečky, obvinil mě, že sabotuji nařízení a jsem vinen rozšířením skvrnitého tyfu. Nařídil mi, abych se večer dostavil do táborové nemocnice. Odtud jsem měl být převeden na blok č. 7, s příkazem k odeslání do plynu.

Než jsem ale mohl nastoupit přijel hlavní zubní lékař z Osvětimi Hauptstrumführer dr. Teubner a vyžádal si mě jako zubního lékaře do pracovního tábora, do Golešova u Těšína.

Přijel jsem tam 5. 5. 1943. Ve spolupráci s hlavním písařem jsme při selekcích zachraňovali mladé lidi. Falšovali jejich čísla a nastrčili mrtvé nebo umírající na místo již určených vězňů. V Golešově jsem působil až do 19. 1. 1945.

19. ledna 1945 začala další etapa našeho utrpení. Pěšky a v otevřených vagónech jsme byli transportováni přes Oranienburg do Flossenbürgu. 1050 nás bylo v Golešově, sotva 250 nás přišlo 6. února do Flossenbürgu.

Ve Flossenbürgu jsme byli 25. dubna 1945 osvobozeni. 23. května 1945 jsem se vrátil do osvobozené vlasti.

Alfréd Blumka zemřel v roce 1970. Pohřben je na bzeneckém židovském hřbitově.

S pátráním začali žáci na začátku školního roku
Žáci bzenecké Základní školy do projektu Židovského muzea Zmizelí sousedé zapojili loni v září. Cílem projektu je přiblížit dětem osudy Židů za druhé světové války. - čtěte Studenti hledají jména, tváře a příběhy zmizelých Židů

"Do projektu se nakonec zapojilo pět deváťáků," upřesnila Lubomíra Tvrdoňová.

. Bzenečtí zmizelí sousedé

Výsledek práce bzeneckých žáků je k vidění na webových stránkách věnovaných jejich pátrání. - webové stránky najdete zde

Kromě příběhu rodiny Blumků se žáci seznámili i s historií místní židovské náboženské obce, navštívili zdejší hřbitov, vzpomínali s pamětníky. Listovali Terezínskou pamětní knihou a shromažďovali vzpomínky, fotografie a dokumenty.

"Máme třeba i fotografie bzenecké synagogy, kterou v roce 1941 vypálili nacisté. Podařilo se nám získat také informace o bzeneckém hřbitově a o životě Židů ve Bzenci, kteří byli velmi dobří obchodníci a vlastnili většinu obchodů ve městě," popsala práci na projektu Tvrdoňová.

Projekt pražského Židovského muzea s názvem Zmizelí sousedé vybízí mladé lidi k pátrání po sousedech, kteří z jejich nejbližšího okolí zmizeli převážně v období 2. světové války. Do projektu už se zapojily desítky základních i středních škol. Více informací o projektu najdete ZDE.