Podle psycholožky Lucie Kotkové bude povinné nošení roušek při výuce mít dopad na děti velmi individuálně. „Podobně jako jsou děti, které se brání nošení přezůvek nebo zapisování domácích úkolů, mohou být děti, které to budou na učitele zkoušet s nošením, respektive nenošením roušky – zvláště děti, které doma od rodičů opakovaně slyší, že je toto opatření zbytečné,“ popisuje. „Učitelé si s tím jistě poradí stejně tak, jako zvládnou to nepřezouvání,“ dodává.
Faktem však zůstává, že roušky dětem znesnadní sociální kontakt, který je při mezilidské komunikaci i vzdělání klíčový. „U těch starších se dá něco vykládat, pokud sdělujete fakta nebo děláte přednášku. Při normální výuce ale zpětnou vazbu potřebujete,“ vysvětluje dětský psycholog Václav Mertin, podle kterého bude problém zejména s neporozuměním.
„Když budete podívat o nějakých nových, neznámých věcech, pomůže vidět na rty, na obličej. To zvyšuje porozumění. Když něco jen slyšíte, často nevíte, zda jste to slyšeli tak anebo jinak,“ přiblížil.
Ani v této nestandardní situaci není vyloučené, že některé děti budou roušky odmítat, podobně jako dospělí. Záviset to však bude hlavně na postoji rodičů. Jak podotýká Kotková, děti, a zejména ty mladší, právě názory a postoje dospělých často kopírují.
Rouška patří mezi pravidla
„Děti ale nejsou úplně pitomé, a pokud s nimi někdo normálně mluví a pokud jim rodiče nebo učitelé neútočně vysvětlí, že se rouška prostě nosit musí, podobně jako třeba bačkory uvnitř místnosti, přijmou to,“ vysvětlil Mertin.
Kotková pak dodává, že děti umí dobře „přepínat“ mezi názory jednotlivých autorit, a pokud je mezi těmito názory rozpor, přizpůsobí se v souladu s prostředím.
Praha je červená. Jen vysoké školy jdou do distanční výuky, opravil se Hřib |
Efektivita opatření bude hodně souviset s postoji rodičů i podle Paloušové, která připomíná, že ani v případě nošení roušek nelze úplně oddělit děti od dospělých. „Není třeba děti přehnaně ochraňovat, že by roušky nosit nemohly. Jak to budou děti snášet, není úplně relevantní otázka a psychologický problém. Děti, zvlášť na druhém stupni, musí také něco vydržet a akceptovat. Z tohoto hlediska bych je úplně nešetřila,“ míní.
Kotková pak dodává, že rodiče hrají zásadní roli také v postoji k onemocnění jako takovému a strachu z něj. „Děti, které jsou úzkostnější, pochopitelně mají větší strach, že by mohly onemocnět ony samy nebo jejich blízcí,“ uvedla.
Tresty za nenošení nejsou na místě
Děti podle Mertina moc dobře vnímají, že je výjimečný stav. „Zvlášť ty větší ví, že existují nějaká pravidla, konvence, proti kterým se nedá protestovat – jako třeba že jezdíme po pravé straně. Je nutné s nimi mluvit, podporovat je, ne jít rovnou do útoku. Musíme s nimi zkrátka pracovat. S některými vůbec ne, ale s některými hodně,“ řekl.
Podle odborníků určitě není vhodné dávat dítěti poznámku, když roušku zapomene, protože to se může stát každému. „Proto bych doporučila mít ve třídě k dispozici jednorázové roušky a dětem je v případě potřeby poskytnout. Pokud dítě bude zapomínat opakovaně, učitelé by měli poprosit rodiče o spolupráci, aby nošení roušek hlídali,“ konstatuje Kotková.
„Velmi bych apeloval na učitele, aby neřešili hlouposti. Někdy to jsou maličkosti, které vůbec nestojí za to, ale pedagogové jimi otravují sebe i děti. Myslím, že v téhle situaci by se měli soustředit na to podstatné – na pozitivní vztahy,“ doporučuje Mertin.
Když budou učitelé dávat dětem najevo, že je rádi vidí a rádi s nimi jsou, žáci to nenechají bez odezvy. „Nic speciálního bych nevymýšlel, je třeba jen podporovat a vytvářet pozitivní vztahy, v této situaci více než kdykoli jindy,“ uzavírá.
