Jak se z milovnice make-upu a módy stane dobrodružka a cestovatelka?
Módu miluji pořád, není to tak, že bych vyměnila jedno za druhé. Jen o ní už tolik nepíšu, nesleduji tolik módní trendy a nefotím si outfity. K módě prostě přibylo cestování a hory. To pro mě má větší hodnotu, a tak tvořím primárně cestovatelský obsah.
Kde vznikla láska k dobrodružství?
Vždycky tam byla, ale při škole jsem neměla tolik možností. Docházka byla striktní a nemohla jsem jen tak odjet na měsíc do Austrálie. A samozřejmě hrají roli i zkušenosti. Začínala jsem pomalu na českých horách, pak slovenských a čím otrkanější jsem byla, tím jsem mířila výš, až jsem skončila v nejvyšších evropských horách, kde se teď pohybuji nejčastěji.
Pocházím ze sportovně založené rodiny, takže jsem byla ke sportu vedená od malička. Ale hory jsem si takhle oblíbila až ve chvíli, kdy mě chytlo focení a dostala jsem od táty svůj první kompakt. Doma v pokoji toho člověk moc nevyfotí, takže to šlo ruku v ruce s tím cestováním.
Eliška Hudcová
|
A přitom jste v tom všem lezení a běhání po horách stále nesmírně ženská.
Ano, vždycky o sobě říkám, že jsem rozdvojená osobnost. Baví mě móda, takže se ve městě ráda oháknu a nahodím make-up. Jenže když se dostanu do přírody, kterou miluji nadevše, stává se ze mě divoženka, které nedělá problém spát pod stanem, nosit týden jedny ponožky a klidně se pár dní nemýt.
Studovala jste kromě Vysoké školy ekonomické (VŠE) i v Texasu. Co vám tato zkušenost dala?
V Texasu jsem studovala střední školu, něco málo přes rok. Byla to největší životní lekce, kterou jsem dodnes dostala. V tom pozitivním slova smyslu.
Odjela jsem úplně sama v puberťáckých 15 letech, moje angličtina nebyla žádná sláva, a najednou jsem stála v Austinu na letišti a nikomu nic nerozuměla. Texaský přízvuk bylo něco, na co jsem absolutně nebyla připravená (smích). Naučilo mě to hodně rychle se o sebe postarat, a taky díky tomu umím perfektně anglicky. Odjela jsem jako dítě, vrátila jsem se jako žena. Jsem za tuhle příležitost rodičům dodnes strašně vděčná a jestli někdy budu mít děti, určitě udělám to samé.
Žila jste i jinde v zahraničí?
Žila jsem ještě skoro půl roku v Mnichově – to bylo tehdy kvůli vztahu. Moc ráda bych se v budoucnu chtěla přestěhovat do ciziny, láká mě hlavně Skandinávie. Čím je ale člověk starší, tím je těžší vzdát se ze dne na den všeho, co má doma.
Méně hledat a víc objevovat
Založila jste aplikaci Placehunter, k čemu přesně slouží a pro koho je?
Placehunter je výletnická aplikace, která shromažďuje ta nejkrásnější místa na výlet. Začali jsme s Českem a dnes už máme v appce místa z Rakouska, Slovenska a Itálie. Za pár dní přibude ještě Slovinsko. Udělali jsme z toho takovou all-in-one appku, kde k výletům máme i ubytování od Amazing Places, kteří ve firmě drží desetiprocentní podíl, a gastro od Lukáše Hejlíka, se kterým spolupracujeme.
Aplikace je určená všem, kdo chtějí jezdit na výlety, ale nemají čas plánovat a hledat zajímavá místa. Proto i náš slogan „méně hledání, více objevování“.
Případ mladé rekordmanky, která procestovala celý svět, jitří emoce |
Jak vás to napadlo?
Nápad na výletnickou aplikaci vznikl kdesi v autě na Šumavě během covidu. Kvůli lockdownu jsme nemohli cestovat za hranice, a tak jsme o víkendech objevovali Českou republiku, kterou jsme do té doby hodně zanedbávali. Každý pátek jsem seděla hodiny u počítače a hledala zajímavá místa, kde jsme ještě nebyli a zároveň by nebyla tak provařená jako Karlštejn.
Doba strávená u počítače se s každým víkendem prodlužovala, a tak nás napadlo, že je škoda, že neexistuje žádný web nebo aplikace, který by tato zajímavá (a zároveň méně známá) místa shromažďoval. Tehdy tu bylo pár webů s tipy na výlety, ale žádný z nich se nám nepoužíval dobře. Většinou na nich bylo desítky až stovky tisíc zmatených výletů a fotky míst i zpracování celého webu bylo nekvalitní. Chybělo tu něco, co by bylo založené na kvalitě místo kvantitě.
Jak jste nápad uvedla v praxi?
Můj snoubenec má firmu na vývoj mobilních aplikací a já umím dělat obsah. Spojili jsme tedy to, co každý umí, a založili naší společnou firmu. Dodnes se já starám o fotky, obsah a naše content creatory a on a jeho vývojáři řeší technickou stránku aplikace.
Nejtěžší závod na světě
Jaká cestovatelská zkušenost vás nějak změnila nebo poučila...?
První facku jsem dostala při výstupu na Kilimandžáro. Tehdy jsem v pěti tisících metrech dostala ukrutnou vysokohorskou nemoc. Lezla jsem na vrchol na Štědrý den a potřebovala jsem ho zdolat za 5 dní místo 7. To se sice podařilo, ale hůř mi nikdy v životě nebylo. Nemohla jsem ani chodit a z nosu a uší mi tekla krev. Naučilo mě to mít respekt na horách a nesnažit se za každou cenu všechno urvat.
Nejsilnějším cestovatelským zážitkem byla ale jednoznačně aktivní sopka na Islandu. Stála jsem dva metry od lávové řeky, koukala na vybuchující kráter a brečela jsem dojetím snad deset minut. Byl to splněný sen a okamžik, na který budu dlouho vzpomínat.
Nejhezčí místa, která jste navštívila?
To je asi nejtěžší otázka, kterou můžu dostat. Nemůžu říct jedno místo, jsou jich stovky, ale všechny mají jedno společné – nádhernou přírodu. Byť jsem procestovala nejvzdálenější destinace, na vrchol paradoxně patří evropská místa.
Miluji italské Dolomity, to je asi moje nejnavštěvovanější destinace, před týdnem jsem se v nich dokonce vdávala. Miluji také Norsko, Faerské ostrovy a Island. Ze světových destinací mě uchvátil havajský ostrov Kauai, Zéland a moc ráda mám i přírodu amerického Utahu. Kultura se mi nejvíc líbila v Japonsku, Japonci jsou strašně galantní, ohleduplní, uvědomělí a tiší. A jejich jídlo je neskutečné.
A jsou i místa, kam byste už znovu nezavítala?
Čína. A arabské země taky nejsou mým šálkem kávy, nějak té kultuře nerozumím.
Jaký je váš nejšílenější cestovatelský zážitek?
Jednoznačně Eco-Challenge.
Ano, to mi přišlo neskutečné. Můžete popsat, o co šlo a jak jste se k takové výzvě dostala?
K vysoké škole jsem si přivydělávala jako trenérka ve fitku. Měla jsem celých šest let jednoho klienta, který byl napůl Američan a napůl Turek. Jednoho dne se mě na tréninku zeptal, jestli bych s ním nešla do adventure závodu, že potřebují do týmu holku. Kývla jsem na to, aniž bych věděla, do čeho jdu. O několik týdnů jsem zjistila, že má Eco-challenge v názvu dodatek „nejtěžší závod na světě“. A tak se stalo, že jsem se ocitla v tureckém týmu se čtyřmi padesátiletými Turky na nejtěžším závodě na světě, který se konal na Fiji.
Adventure racing je většinou kombinace disciplín a jinak tomu nebylo ani v případě Eco-Challenge. Měli jsme 12 dní na to, abychom překonali vzdálenost asi 650 kilometrů na kajacích, pěšky, na paddleboardech (často proti proudu řeky) a na kole. Součástí bylo i potápění, slaňování vodopádů, prosekávání se hustou džunglí nebo navigační práce s kompasem a mapou – i na oceánu. Trénovali jsme na to dlouhé měsíce a nakonec to byl naprosto neuvěřitelný zážitek.
Některé části závodu se navíc konaly na otevřeném oceánu, některé zase v husté džungli, do které se ani místní na celý život nedostanou. Poznali jsme Fiji z úplně jiného pohledu, než poznávají lidé na dovolené.
Co jste si ze závodu odnesla?
Strašně moc skvělých zážitků. A taky oddělané tělo (smích). Třeba halucinace byly kvůli nedostatku spánku na denním pořádku. Nohy jsme měli po závodě úplně zrasované a trvalo měsíce, než jsme je dali dohromady.
Co na něm bylo nejtěžší?
Nejtěžší asi bylo nespat. Protože závod trval 12 dní, tak bylo v našem zájmu spát co nejméně. Ke konci jsme byli všichni strašně unavení.
Měla jste strach?
Strach jsem měla jen z oceánu. Mám totiž fobii z otevřené vody, takže noční potopení se do 5 metrů uprostřed oceánu pro indicii byla moje noční můra.
Šlo vám někdy o život?
O život, respektive o amputaci, šlo jednomu členovi týmu, který dostal takzvaný jungle feet, protože se správně nestaral o své nohy. Celých 12 dní jsme byli v mokrých botách, takže hrozily infekce. Museli jsme je pravidelně sušit a nechat pár minut zapudrované, jenže ke konci závodu klesá morálka. Někde ve tří čtvrtinách závodu tento člen týmu sundat boty a my věděli, že je zle. Měl úplně do masa rozežraná chodidla a boty už si nemohl ani nandat zpátky, takže ho odvezl vrtulník.
Cestujte, vzkazuje ženám Hudcová
Jste žena mnoha tváří, hodně i fotíte... Co všechno vás ještě baví?
Jakýkoliv pohyb, jakékoliv cestování, focení. Dvakrát týdně chodím do fitka, dvakrát týdne hraji squash. Ale poslední dobou mám hodně práce, takže jdou všechny koníčky stranou.
Čím vším se vlastně živíte?
Primárně tvorbou obsahu – fotím a točím videa. Částečně mě živí i Placehunter, ale zatím je to taková ta práce, co vám zabere nejvíc času a vydělá nejméně peněz. Práce na appce mě ale baví nejvíc, protože je to můj vlastní projekt, takže tvořím pro sebe a ne pro klienta. Věnuji se hodně i sociálním sítím, takže navrhuji strategie a vizuály na sociální sítě pro firmy.
Kdo je vlastně Eliška Hudcová a kdo ji inspiruje?
Bude to asi znít jako klišé, ale nejvíc mě inspiruje můj snoubenec. Je to nejschopnější člověk, kterého znám – ať už po pracovní stránce, tak po té osobní. Mám i pár dalších lidí, jejichž příběhy ráda sleduji. Neuvěřitelnou ikonou je pro mě třeba Lenka Poláčková (dříve Vacvalová).
Čím inspirujete vy?
Skrz sociální sítě i Placehuntera se snažím inspirovat lidi k tomu, aby cestovali a hýbali se.
Kdybyste mohla vzkázat jednu věc všem ženám na světě, která by to byla?
Cestujte.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
