Při diskusi o zákazu zveřejnění odposlechů politici až příliš často zmiňují jediný případ, spis Krakatice o kontaktech mafiána Františka Mrázka s politiky. Jako byste se vy politici báli, co na vás příště vyjde v odposleších najevo.
Samozřejmě, že debata běží o dvou nebo o třech kauzách, víc jich totiž médii neproběhlo. Na příkladu Krakatice ukazuju, jak účelově média s odposlechy zacházejí.
Proč účelově? Informace zjištěné odposlechy ověřujeme z více zdrojů dřív, než je otiskneme.
Koukněte se třeba na Jiřího Paroubka. On se dostal do odposlechů tak, že nějací lidé okolo Mrázka, o kterém ani nevím, jestli je mafián, protože nebyl za nic odsouzen, řekli: Paroubka umíme. To je důvod, proč to pustit do médií? To je přece strašně nebezpečné. Tohle nemá s veřejným zájmem nic společného. Podobně se v odposleších vyskytlo jméno Petra Nečase.
Z textů MF DNES o úloze šéfa ČSSD Paroubka a ministra práce a sociálních věcí Nečase v kauze Mrázek naprosto jasně vyplývá, že oba politici se s Mrázkem nezapletli a nemohou za to, že se jejich jména v Krakatici vyskytla. Jak je takové články mohou poškodit?
Jakmile tam ty lidi zamícháte a podíváte se na titulek, je to strašně nebezpečné. Koukněte se, kolik čtenářů čte jenom titulky. Přece není legrace někoho skandalizovat v novinách, říct si, že hájím veřejný zájem a je to fuk. Pokud si někdo zaslouží trest, ať mu ho dá soud.
Šéfredaktoři navštívili kvůli zákonu o odposleších předsedu Senátu |
Žijeme přece v Česku, kde jsou mnohé kriminální kauzy na nátlak politiků zametány pod koberec, protože by je samé mohly kompromitovat. Policisté si stěžovali, že kvůli politickým tlakům nemohli vyšetřit ani vraždu Mrázka. Zveřejnění odposlechů se v těchto případech jeví jako jediná možnost, jak veřejnost o skandálním chování politiků informovat.
Nahrazujete právní stát soudcem lynčem. Problém se má řešit právně, a když něco neumím prošetřit, nemůžu to předhodit veřejnosti k posouzení.
Kdyby tu byl fungující právní stát, někteří lidé by už seděli ve vězení.
To nepochybně, bavme se o zlepšení právního státu. Na druhou stranu: v celých odposleších z Krakatice není žádný jasný důkaz o nějakých závažných trestných činech.
V kauze Mrázek byly kousky ke zveřejnění
Z odposlechů z Krakatice mimo jiné vyšlo najevo, že dnešní ministr vnitra Ivan Langer a poslanec Vlastimil Tlustý v roce 2000 lobbovali za obchodní zájmy hlavy podsvětí Mrázka, byť možná nevědomky. Tak závažné zjištění by přece měla veřejnost vědět, bez ohledu na to, že nedošlo k trestnému činu.
To jo. Souhlasím, že v kauze Mrázek jsou možná kousky, kde veřejný zájem na zveřejnění převažuje. Ale byly zveřejněny i části, které s veřejným zájmem neměly nic společného.
Ale podle vašeho návrhu bude novináři hrozit pětileté vězení i v případě, že zveřejní odposlech ve veřejném zájmu.
To není tak jednoduché. V případech, kdy půjde v odposleších o veřejný zájem, soudce uložit trest nemusí. Je to stejné, jako když vezete autem ženu do porodnice a máte v krvi jeden a půl promile. Formálně jste spáchali trestný čin, ale každý státní zástupce stíhání zastaví.
Problematické části novelyPrvními dvěma diskutabilními částmi novely jsou zákazy zveřejňování jmen pachatelů trestných činů před jejich odsouzením a obsahu policejních odposlechů. "Novela je pro svobodu médií nepřijatelná. Novinář pozbývá možnost informovat o věcech veřejného zájmu a plnit tak svou roli hlídače demokracie," uvedli zástupci novinářů a vydavatelů. |
Představme si situaci, že zveřejníme odposlech, na kterém si někdo objednává vraždu.
To by se k žádnému soudu nedostalo, protože byste chránili důležitější zájem.
Proč jste tedy do zákona jasně nenapsali, že v případech veřejného zájmu budou novináři osvobozeni?
Protože já nerad dávám do zákona pojem veřejný zájem. Je to strašně složitý termín, pod veřejný zájem schováte všechno a nic. Je to hrozně gumové ustanovení.
A není právě tohle zásadní omezení svobody slova? Vše bude záležet na názoru konkrétního soudce a reportér do poslední chvíle nebude vědět, jestli půjde do vězení, nebo ne. Nepovede to k tomu, že novinář, který má třeba rodinu, bude mít strach přijít i s odposlechem, jehož zveřejnění bude jasně ve veřejném zájmu?
Připouštím, že to má mít do jisté míry zastrašující účinek. Ale na přílišnou autocenzuru nevěřím. Noviny jsou dnes velké ekonomické fabriky. Mají velká právní oddělení, celé týmy. Když budou mít pocit, že ta věc je vysoce ožehavá, že by někdo mohl jít sedět, tak tam třeba nasadí někoho, kdo nemá rodinu... Fakt to nezjednodušujme. Chci dosáhnout toho, aby odposlechy nesloužily k šíření drbů a aby si noviny pořádně ověřily informace, než něco napíšou.
Noviny nesmí zveřejňovat drby
Sám uznáváte, že politici mají být pod přísnějším dohledem médií než běžní občané. Proč tedy ze zákazu zveřejnění odposlechů nevyjmout hovory veřejných činitelů?
S tím zásadně nesouhlasím. Noviny budou stejně vždycky psát o veřejných činitelích, ne o nějakém panu Nováčkovi. To bychom řekli, že na veřejné činitele můžeme zveřejnit všechno.
A nemůžeme?
Neměli bychom zveřejňovat drby, které si někdo říká v telefonu. Musíte přece ty informace potvrzovat i z jiných zdrojů, do telefonu se kecá ledacos. A víte, že to v očích veřejnosti funguje podle zásady: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.
Jak už jsem řekl, informace ověřujeme. Například Langer sám přiznává, že za zájmy Mrázkova společníka skutečně lobboval. Zopakuji otázku z úvodu: Neděláte si tímto zákonem alibi, aby média nesměla zveřejnit třeba hovory politiků lobbujících za pochybné byznysmeny?
Alibi... Je to možná vytváření určitého stupně ochrany. Ale není to jen ve vztahu k nám, jde o obecný zákaz. Odposlechy jsou až tím nejkrajnějším řešením, i sama policie by je měla nasazovat jen jako krajní prostředek při odhalování nejzávažnější trestné činnosti.
Vy osobně máte svědomí čisté?
Já osobně stoprocentně. Ale nemám nejmenší tušení, jestli si o mně nějací dva strejcové povídají do telefonu způsobem, který mě může skandalizovat. Tomu přece nemůžu jakkoli zabránit.
A můžete ručit za každého z vašich poslaneckých kolegů?
To asi ne.
Šéf Úřadu na ochranu osobních údajů Igor Němec nedávno řekl, že k policejním odposlechům se mohou dostat až tři tisíce zaměstnanců ministerstva vnitra. Proč se stát nejprve nebrání úniku informací?
Tři tisíce lidí? Tomu se mi nechce věřit.
Říká to expert na slovo vzatý.
Jestli tohle říká Igor Němec, je to na to, abychom se na to šli velmi přísně podívat.
A neměli jste se na to přísně podívat ještě předtím, než jste navrhli zákon?
Je tam jeden problém. Kritici mi radí, abychom si udělali pořádek ve státě, aby to neunikalo. Ale do trestního spisu mají od určité chvíle přístup nejen státní orgány, ale i advokáti. A úniky od advokátů nelze zregulovat. Stát přece nemůže nést plnou odpovědnost za to, že přepis unikne touto cestou.
Čeští neonacisté řeší zákaz tím, že rasistické texty zveřejňují na amerických internetových stránkách, na které se zákaz propagace nacismu nevztahuje. Nedopadne to s odposlechy stejně?
To se všechno může stát, nepochybuju o tom, že spoustu zákonů je možné obejít. Ale dopad toho, že se něco objeví na americkém serveru, je něco jiného, než když to vyjde v celostátních novinách.
