Pondělí 23. května 2022, svátek má Vladimír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 23. května 2022 Vladimír

Hrad lidi spojuje, ale nechci tu mít Disneyland, říká kastelán Lukova

  9:31
Před třiceti lety založil Jiří Holík Spolek přátel hradu Lukova, který postupně proměnil zpustošenou zříceninu v oblíbený turistický cíl. Hrad dnes patří mezi nejnavštěvovanější místa v kraji a má na kontě celorepubliková ocenění. MF DNES přinesla rozhovor o tom, jak Holík kouzlu hradu propadl.

Předseda Spolku přátel hradu Lukova Jiří Holík | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Zavolá na mě a zamává z prostor mezi rozvalinami horního hradu. Je jeden ze vzácných zimních dní, kdy je na lukovské zřícenině prázdno. Jiřího Holíka by ale bylo poznat, i kdyby tu byl nával.

Vypadá pokaždé stejně. Usměvavý chlapík v montérkách, který pokaždé něco kutí, opravuje, zdí, tahá kamení. Tentokrát nese na rameni dřevěný trám a míří do hradní věže.

„Chystáme tu novou expozici,“ vysvětluje o chvíli později. „Ukážeme lidem, jak se hrad Lukov za posledních třicet let proměnil.“

Od doby, kdy Holík založil Spolek přátel hradu Lukova, je to opravdu už přes třicet let. Zpočátku nadšenecké opravování pozapomenuté památky se mu časem stalo živobytím.

Mravenčí prací se podařilo hrad nejen zakonzervovat, aby se nezhroutil, ale také proměnit jej v atraktivní turistický cíl. „Dnes vlastně sloužíme tak trochu jako vzor pro všechny, kteří se do oprav historických objektů pouštějí,“ popisuje Holík.

Protože pocházíte z Lukova, musel jste hrad a jeho okolí znát už od dětství. Jaké jsou vaše první vzpomínky na toto místo?
Pamatuji si to dobře. Pro nás to byl cíl klukovských her, tajemné místo na kopci. Těžko se to vysvětluje, protože tehdy to tu vypadalo úplně jinak než dnes. Jako malí jsme chodili v tunelech metrových kopřiv a objevovali v nich zbytky hradeb. Mám odsud první fotografii, kdy mi bylo asi devět let, jak stojím a čistím nějaké střepy, které tu ležely po příkopech.

Ta fotka asi předznamenala, čemu se budete celý život věnovat…
Asi ano. Já jsem vlastně už od útlého dětství toužil být archeologem. Za komunistů to ale byl hodně výběrový obor. A já jsem si asi ani nevěřil natolik, abych se na něj po střední škole zkusil dostat. Nakonec jsem vystudoval nauku o kovech, takže jsem materiálový inženýr. I toto jsem ale pak na hradě zužitkoval. Ostatně jako všechno, čím jsem si prošel. Po škole jsem pracoval ve strojařině, dvakrát jsem stěhoval fabriku. Měl jsem možnost plánovat a vymýšlet rozmístění strojů a podobně, což se mi tu pak hodilo. Jedno období jsem zase dělal na obci místostarostu, tehdy se podařilo využít na opravu hradu evropských dotací.

To byl pro budoucnost asi zásadní moment, že?
Určitě ano. Z toho projektu se hrad elektrifikoval, postavilo se zázemí, vyvrtala studna, vybudovaly expozice, udělal informační systém ve vesnici. Lukovjani ale tehdy paradoxně nevnímali hrad jako něco zásadního. Myslím, že místní se tehdy těžko smiřovali s tím, že připluly miliony na hrad místo oprav chodníků nebo hřišť pro děti.

Dnes už je to jiný příběh. Zlínský kraj Lukov prezentuje jako top návštěvnický cíl i centrum kultury. To už musí lidé oceňovat, ne?
Teď už je to jiný level. Změna v tom, jak nás veřejnost vnímá, je obrovská. Vidím to i na sobě. Když jsem v začátcích chodil žádat úřady či instituce o pomoc, byl jsem nesmírně pokorný, nejistý. Dnes někam přijdu, řeknu „Já su Holík z Lukova“ a všichni už vědí. Myslím, že už i většina místních je na hrad pyšná. Hrad dělá obec zajímavou – tady bývalo centrum panství, tady se odehrály všechny velké příběhy.

Těch je s hradem spjatých opravdu hodně. Nejen ze třicetileté války, ale například to, že v podhradí žila vdova po Bedřichu Smetanovi nebo že se tu konaly první lyžařské závody v zemi… Jak jste se ke všem těm střípkům a zajímavostem dostali?
Za většinu toho, co se o Lukově ví, vděčíme Rudolfu Matoušovi. To byl zdejší řídící učitel, který shromáždil obrovský archiv o hradu a obci. Je taky autorem úžasných pověstí, které se nám podařilo vydat knižně. Shromáždil všechny ty perličky, které se hradu a okolí týkají. Osobně mě hodně ovlivnil a vlastně jsem vždy cítil, že jsem od něj tak nějak symbolicky převzal štafetu.

Jiří Holík

Narozen v roce 1966.

V roce 1990 založil Spolek přátel hradu Lukova, který památku za pomoci dobrovolníků soustavně opravuje.

Dříve pracoval ve strojírenství a vykonával i funkci místostarosty Lukova.

Od roku 2005 je na plný úvazek na hradě.

Je hlavní postavou proměny hradu Lukov ze zchátralé ruiny na turisticky významnou památku.

Organizuje dobrovolnické tábory, při nichž nadšenci zříceninu dál zvelebují.

Je autorem či spoluautorem několika odborných historických knih.

Je ženatý a má tři děti.

Pamatujete si jej osobně?
Ano, zpětně mi to připadá jako dojemná setkání. Pamatuju si, když jsem mu jako malý klouček v první třídě seděl na klíně. On už byl jako důchodce jen suplující učitel a říkal mi, že je škoda, že mě nemůže učit. Setkali jsme se i krátce před jeho smrtí v roce 1988. Tehdy už jsem se na hradě angažoval a on měl radost, že se našel někdo, kdo bude pokračovat v jeho šlépějích.

Ještě se vrátím k vašim začátkům. Spolek jste založili v roce 1990. V té době už se ale na záchraně hradu pracovalo…
Samotný prapočátek záchranných prací se vztahuje k roku 1983. Členové hnutí Brontosaurus, kteří to tu znali, oslovili doktora Jiřího Kohoutka (významný archeolog působící ve Zlínském kraji – pozn. red.), aby tu mohl začít archeologický výzkum a práce na záchraně. Já jsem sem přišel jako student v roce 1987 a účastnil se brigád, které měly za cíl hrad udržet pohromadě. Pamatuji si, že v tom roce jsme například udělali pultovou střechu nad věží. Kdyby k tomu nedošlo, tak ta věž dnes nestojí.

Co vás přimělo založit spolek?
Měli jsme chuť pomáhat a hledali jsme vhodnou formu. Abychom mohli mít vlastní konto a žádat o podporu, museli jsme formálně založit spolek. Moje tehdejší vize byla shromáždit nadšence, kteří se už kolem hradu motali a občasnou nahodilou činnost proměnit v něco trvalejšího. Dělali jsme první brigády, spojili se s některými Brontosaury, kteří sem jezdívali. První rok nás bylo kolem třiceti, byli jsme mladí, jezdili sem studenti, co měli čas. Měli jsme nadšení, ale odborná stránka pokulhávala. Technologie, zdění, to všechno jsme se teprve učili. A měli jsme docela megalomanské představy o tom, jak by to mělo na hradě vypadat.

To znamená?
Tehdy byl pro nás vzorem Helfštýn. Ale dnes jsem ohromně rád, že jsme nenásledovali jejich cestu. Nechtěl bych tu mít takový Disneyland s davy návštěvníků s podivnými přístavbami, který úplně rezignoval na historii. Vlastně jsme měli štěstí, že jsme neměli peníze a všechno dělali jen dobrovolníci. Tím pádem jsme měli dostatek času rozmyslet si, jakou cestu zvolíme. To, že jsme získali titul Památka roku a prakticky každý rok jsme nominovaní na nějakou cenu, značí, že jsme se rozhodli správně.

Popularita hradu s sebou nese i davy návštěvníků, kteří do lesů nad Lukovem každoročně proudí. Neštvou vás někdy?
To víte, že občas ano. Koncem srpna už toho někdy mívám dost, ale přes zimu se zase nemůžu dočkat, až sem v březnu začnou lidé chodit a hrad se začne probouzet. A návštěvníci vás ještě chválí! To jsem nikdy dřív v práci nezažil. (smích)

Na druhou stranu jsem si všiml, že některé z nich musíte i vychovávat. Když vám lidé lezou po hradbách, s nimiž jste se dlouho lopotili, to se asi neskousává snadno, že?
Víte, já jsem byl řadu let na takové lidi opravdu nepříjemný. Byly momenty, kdy jsem se drsně pohádal s tatínkem, který tu vlekl po zdech svého tříletého syna. Trnul jsem hrůzou, když tu jedna maminka kvůli hezké fotce nainstalovala dítě těsně před osmimetrovou propast za hradbami. Nebo jsem tu načapal mladý pár, který přišel do hradu tábořit. Ráno jim říkám: Máme to tu pod kamerami, takže všechno, co jste v noci dělali, bude vidět. (smích) Nakonec jsem jim vniknutí do objektu odpustil. Nabídl jsem, že mohou pomáhat s nošením kamenů, ale raději se vykoupili příspěvkem do kasičky.

Dnes už na neukázněné návštěvníky nepříjemný nejste?
Už ne. Vzal jsem si k srdci radu archeoložky Jany Langové ze zlínského muzea. Ta říkává dvě slova – „moudře pohovořit“. Ono to trpělivé vysvětlování většinou funguje. Jen to musíte dělat dokola a dokola.

Jak vám zkomplikoval fungování covidový rok?
Paradoxně moc ne. Jarní výpadek pomohla pokrýt státní podpora. Nemohli jsme sice dělat akce, ale ty stejně nejsou výdělečné. A později, když lidé nemohli nikam jezdit a chtěli do přírody, přirozeně mířili na hrad. Vymysleli jsme tu samoobslužnou pokladnu a bufet, takže ani tržby nebyly nejhorší. Samozřejmě nějakou obavu mám. Jsme totiž závislí na dobrovolnících, a kdyby sem nemohli jezdit, nezvládli bychom naplánovanou práci.

Na co jste za těch třicet let nejvíc hrdý?
Možná vás překvapím, ale nezmíním nic z toho, co jsme tu objevili, opravili a obnovili. I když těch objevů, které posunuly pohled na historii hradu, bylo hodně. Našli jsme, kde stával most, studna, kaple – všechno to jsou úžasné věci. Já jsem ale nejvíc pyšný na kolektiv. Lidské osudy, které se tu protnuly. Vzniklo tu tolik manželských párů, partnerských vztahů, přátelství. Lidé, co tu kdysi pomáhali, se vracejí i po letech. Hrad spojuje. A můj nejzásadnější cíl je udržet tu nadšené lidi. O budoucnost hradu už strach nemám. I kdyby náš spolek skončil, obec už se takové památky nevzdá. Jediné mé přání je, aby tu nevznikl ten zmiňovaný Disneyland.

Kolik dní v roce na zřícenině vůbec strávíte?
Asi čtyři sta. (smích) Ale ne, už se tu snažím občas i nebýt, abych v sobě neztratil chuť. Každopádně je to o něco víc než práce na plný úvazek. Na hradě pracuji rukama, doma u počítače vyřizuji administrativu a ekonomiku. Kulturní akce do toho už ani nepočítám. Tak mi to ovšem vyhovuje, protože je to můj největší koníček.

Rodina se s tím smířila?
Manželka úplně ne. Ta by mě viděla raději obhospodařovat rodinné statky. Ale brala si mě s hradem, tak to musí pochopit. (úsměv) Ale mám to odsud do Lukova kousek, když je cokoliv třeba. A nebývám tu nonstop, jako třeba kastelán Cimburka Pavel Kudlička, který na zřícenině bydlí. Vždyť... chcete slyšet, co jsem ještě nikomu neřekl?

Povídejte.
Já jsem na hradě nikdy ani sám nespal. S dětmi na táboře, při nějaké akci, to ano, ale nikdy sám. A mám v plánu to napravit. Ve věži kdysi bývala stará klubovna, špatně přístupná po ostrých schodech. Při přestavbě tam chci udělat zázemí, kde budou nocovat naši zasloužilí hosté. Ale první, kdo tam přespí, budu já.

  • Nejčtenější

Slovácko - Sparta 3:1, finále rozhodli domácí za půli, závěr v nedůstojných kulisách

Fotbalisté Slovácka slaví historický triumf. Ve finále poháru na domácím stadionu v Uherském Hradišti zdolali Spartu po...

Slovácko míří do 3. předkola Evropské ligy. Raków, hrozba pro Slavii i Spartu

Raków Čenstochová, druhým tým polské ligy, který až do posledního dechu bojoval o titul, je největší hrozbou pro Slavii...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Těžkooděnci a štěkající psi místo fotbalu. Preventivní opatření, řekl delegát

Policejní těžkooděnci, nervózní a vztekle štěkající psi. Finále fotbalového poháru mělo v posledních dvaceti minutách...

Červený tahač bez návěsu překvapil řidiče na dálnici, jel v protisměru

Nebezpečnou situací se zabývá dálniční policie v Napajedlích. Dopoledne se po dálnici D55 pohyboval kamion v...

Pohár jako titul, jásal Svědík. Nejemotivnější moment, na Slovácku má zůstat

Neskrýval emoce ani dojetí. Jindy upjatý trenér fotbalistů Slovácka Martin Svědík se po pohárovém triumfu odvázal....

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

  • Další z rubriky

Soud opět řeší otce lihového bosse, obhajoba zpochybňuje klíčový důkaz

Zlínský okresní soud začal už potřetí soudit příbuzné lihového bosse Radka Březiny kvůli podezření z praní špinavých...

Zařízení z Hradiště by mohlo být za 70 let na Marsu, přeje si šéf firmy

Začínali přesně před sedmdesáti lety, první provozovnu si pronajali v bývalé hospodě U Pučalíků v Uherském Hradišti –...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Záhada falešných náhrobků věrozvěsta Metoděje. Dodnes ji nikdo nerozluštil

Premium Ve Stupavě na Uherskohradišťsku o víkendu ožije příběh falešných náhrobních kamenů věrozvěsta Metoděje, jež byly...

Opilý mladík usnul na kolejích, při střetu s vlakem utrpěl těžké zranění

Mladík zmožený alkoholem málem přišel o život při nočním návratu ze zábavy ve Štítné nad Vláří na Zlínsku. V opilosti...

Část dětí dostane 5 000 Kč automaticky, zbytek bude žádat elektronicky

Rodiče, kteří na své potomky pobírají příspěvek na dítě, dostanou státní pětitisícovou pomoc automaticky. Ostatní budou...

Jelínek z Luneticu byl u smrtelné nehody, po koncertě srazil na dálnici muže

V sobotu vystoupili Lunetic na koncertě Leoše Mareše. Když se zpěvák skupiny Václav Jelínek (43) vracel domů do...

Hrušínského dcera se svlékla pro Playboy. Manžela to překvapilo, říká

Pro nové číslo Playboye se svlékla a nafotila sexy snímky Kristýna Hrušínská (37). Dcera Jana Hrušínského a Miluše...

Ukrajinci dostali západní superhoufnice M777. Do akce šla i Bohdana

Ať už si dělostřelectvo v dávných dobách vysloužilo titul královny či krále bojiště, ukazuje se i v jednadvacátém...

Po seskoku s padákem zůstala ochrnutá, nyní odešla přehlídku prádla

Dnes devětadvacetiletá Emma Carey v roce 2013 odcestovala z Austrálie do Evropy na plánovanou dovolenou. Tehdy se ve...