Namátkou, britský hudebník Dave Gahan v textu jedné z milostných písní zpívá „nevěřím na zázraky, ale dějí se každý den, nevěřím v Ježíše, ale modlím se neustále“.
„Víra má mnoho rovin a v podstatě věří každý,“ komentuje Obr úryvek z písně Zázrak. „Všichni jsme nuceni věřit. Jedná se o mimořádně krásný rozměr života,“ dodává kněz.
Advent je začátkem liturgického roku a možná jediným obdobím, kdy se k víře alespoň na chvíli obrací asi skutečně každý. Souhlasíte?
Adventní čas je v naší nesmírně dynamické době pro všechny velkou výzvou ke zklidnění. Osobně si vždy právě v tomto období uvědomuji moudrost církve. Čtyři adventní týdny dávají mimořádný prostor připravit se na příchod něčeho důležitého, v našem případě narození Ježíše Krista.
Advent tedy může člověka, ať už věří v Boha, či ne, velmi obohatit. Víte, v lidech často převažují tendence vlastnit nejlépe hned všechno, na co si jen vzpomenou. Je to poutavé a lákavé, ale člověk potřebuje dozrát a připravit se. Když to zjednoduším, ani manželství neuzavřete okamžitě. Advent a víra pomáhají k vnitřnímu dozrání a nalezení ztraceného klidu.
Někdo si ale chce schovat víru jen pro sebe. Je člověk špatným, když nemá potřebu praktikovat víru v kostele?
Tak zjednodušeně se to nedá říct. Každý člověk je originál, a proto také v oblasti víry existuje pro jedince vlastní, osobitá cesta. Každý je na ní jinak daleko a každý na ní putuje jinak rychle. Někdo o své víře dokáže hovořit, zformulovat ji a podělit se o ni s jiným. Pro někoho ale může jít o tak intimní záležitost, že si svůj vztah s Bohem prožívá doma v obýváku. V podstatě to není špatné, ale už na začátku bible je zmínka, že není dobré, když je člověk sám.
Může se začít točit kolem osy vlastních problémů, zůstat na místě a tam tonout. Život ve společenství proto dává víře nový rozměr, a někdy dokonce člověka nutí dívat se na svět z jiné perspektivy, z nových úhlů. Člověk není špatným, když zůstává s vírou sám, ale dobré to není. Přece když mě někdo vezme třeba kolem ramen a utěší, má to ohromnou sílu, která dokáže ulevit a pomoci.
Kdy jste začal věřit v Boha?
Nepamatuji si, kolik mi tenkrát bylo. Narodil jsem se v malé vesničce Ohrozim na Prostějovsku do křesťanské rodiny, vše vyplynulo přirozeně z prostředí. Moje dětské Vánoce bývaly krásné, jako z pohádky. Fascinoval mě Štědrý den, který měl pokaždé svůj pevný řád. Na talíři byla ryba s bramborovým salátem, na stole cukroví a jablka na rozpůlení, každý chtěl po rozkrojení vidět šťastnou hvězdu. Jak přicházely roky, tak dětské představy opadaly, ale cit pro nepopsatelné tajemno, ten mi zůstal dodnes.
S kým a jak jste trávil letošní Vánoce?
Ve Zlíně jsme menší komunita čtyř kněží. Mezi štědrovečerními obřady jsme si uspořádali společnou večeři a po většinu dne byli spolu. Letos se na Štědrý den konaly tři bohoslužby. Ta první byla pro rodiče s dětmi, další v 19:30 a poslední ve 21 hodin. Od klasické půlnoční mše jsme už dřív upustili a zvolili raději model se třemi bohoslužbami. Takto se dostane na všechny.
Jaké jste pronesl poselství?
Vycházím z textů, které jsou dané pro liturgický svátek. Každý rok ale zahrnuji jiný akcent, který zpřítomňuje Vánoce. Letos se stejně jako loni nedala opomenout koronavirová krize. Neboť restrikce k potlačení dalšího šíření covidu ukázaly, jak důležité a potřebné jsou mezilidské vztahy. Rozměr vztahů je v křesťanství velmi silně přítomný, a to jak k Bohu, tak k lidem navzájem. Pro věřícího je v čase protiepidemických omezení poněkud jednodušší zvládnout odloučení od příbuzných a známých.
Pokud spolu nemohou nebo kvůli infekci dokonce nesmí být, nepříjemná situace se dá ulehčit telefonátem nebo tak, že se na dotyčného myslí v modlitbě. Tento rozměr víry hraje v pandemii koronaviru důležitou roli. Pokud jde o novoroční vzkaz, chtěl bych lidem říct to samé, co kdysi papež Jan Pavel II., tedy „nebojte se a mějte naději“.
Lidé si svoji frustraci z pandemie vybíjejí různě, jejich terčem se stali zdravotníci. Co se to stalo?
Jakákoliv krizová situace pouze odhaluje, co v sobě skutečně nosíme. Agrese se nerodí v okamžiku konfliktu. Když člověku někdo sáhne na jeho standard, pocítí napětí, se kterým si ne vždy dokáže poradit. Covid tedy dokáže nepříjemně odhalit stinnou a dosud nepoznanou stránku osobnosti. Pokud je člověk moudrý a uvědomí si, že si něco špatného v sobě nese, tak ke konfliktům nedojde, agresi potlačí a začne na sobě pracovat tak, aby se jí zbavil.
Připadá mi, že zdravotníci to nyní doslova slízli, když se postavili mezi člověka a nemoc. Z pravidelných návštěv pacientů vím, jak jsou lékaři a sestry na hraně sil. Viděl jsem jejich únavu a skepsi. Někteří z nich už nejsou schopni unést, že to mají být právě oni, na kterých si lidé vylévají zlost. Je to pochopitelné a jejich nasazení chce jen obdiv.
Pandemie ovlivňuje také vývoj dětí. Častokrát věří více než autoritám v podobě rodičů nebo učitelů yuotuberům a vzory si hledají na sociální síti, kde si formují názory. Jak si to vysvětlujete?
Dokonce si myslím, že virtuální realita má neblahý vliv na celou společnost. Vezměte si jen nedozírnou plejádu názorů na příčinu nemoci covid-19. Síla sociálních sítí je neuvěřitelná. Online prostor ukázal nebo spíš dal každému příležitost vyjadřovat se k čemukoliv. I když pisatelům chybí častokrát pokora či kompetence, vyjadřují se dál a dál a ovlivňují tím okolí. V masovosti dřímá nebezpečí, neboť lidé se dají snadno přesvědčit. Trochu mi to připomíná situaci, o níž někdy hovoří pamětníci začátků televize. Říkají, že když televize něco odvysílala, byla to vždy pravda.
Škodí sociální sítě církvi?
Některé ano, některé ne. Nechci říct, že moderní doba je špatná, ve virtuálním světě se děje i mnoho dobrého. Třeba zlínské farnosti se na začátku pandemie otevřel prostor, který jsme dosud nevyužívali. Začali jsme prostřednictvím kanálu YouTube vysílat přímé přenosy mší, uspořádali jsme třeba internetová posezení. Lidé mohli vést rozhovory s knězi, debatovat a sdílet své problémy. To považuji za velmi pozitivní.
Kontakty na dálku někdy přinášejí i bizarní situace. Co si myslíte o zpovědi přes telefon?
V římskokatolické církvi to možné není. Debatovat o duchovních věcech po telefonu můžeme, ale co nazýváme svátostí smíření, to na dálku nejde. Kontakt je v tomto případě nesmírně důležitý a nezbytně nutný.
Máte účet na některé sociální síti?
Ne. Bez komunikačních kanálů se ale už žít nedá a leckdy je komunikace přes e-mail složitá. Takže k tomu využívám whatsappové skupiny.
Spisovatel Dan Brown, jehož tvorbu církev nepřijímá zrovna s nadšením, ve své nejslavnější knize Šifra mistra Leonarda třeba naznačuje, že Bůh je žena, tvrdí: „Náboženství do 50 let zanikne.“ Co si o tom myslíte?
Věřím Ježíši Kristu a něco podobného nepředpokládám. Existují místa, kde se víra nesmírně rozšiřuje. Důkazem je Jižní Amerika a Oceánie s enormním nástupem věřících, a to nejen katolíků. V Evropě církev prochází jistou krizí, což nepochybně souvisí s vysokým životním standardem. Když jsou lidé bohatí a soběstační, nepotřebují Boha. Uvědomuji si, že to nyní poněkud zavání tím, že Boha člověk vyhledává pouze v případě, pokud se mu nedaří, ale zrovna tak to nemyslím. Pokud jde o Browna nevím, z čeho spisovatel pro svoji domněnku vychází a odkud čerpá.
Třeba z myšlenky, kterou vyslovil v rozhovoru pro náš deník. Brown pro MF DNES uvedl, že “jakmile se dostane k moci nejmladší generace, pro kterou jsou tablety, počítače a chytré telefony běžnou součástí života, dojde k velké změně“.
Ke změně nepochybně dochází. Elektronika hraje obrovskou roli, ale nemůžu říct, že by mladých věřících ubývalo. O zániku náboženství bych nehovořil.
Církev je momentálně na začátku tříletého cyklu nazvaného synodální proces. Nyní končí první rok a za naplnění procesu existuje i modlitba. Proč církev potřebuje jednotu, copak není její učení sjednocující?
Jedná se o reakci na výzvu papeže Františka. O proces naslouchání a hledání cest pro budoucnost církve. Dnešní doba se tak rychle proměňuje, že je synodálie nezbytná. Neboť církev je rozšířena na všech kontinentech a v praktikování víry jsou obrovské rozdíly. Když to odlehčím, někomu třeba stačí nedělní bohoslužba a má svůj vztah s Bohem na celý týden vyřešen. To není to správné setkávání a naslouchání.
