S nadsázkou o sobě říká, že je postižený uměním. Jaroslav Kovanda se věnuje literární, malířské či sochařské tvorbě i v osmdesáti letech, které oslavil na konci února.
„Je to určitá porce času. Když si ho rekapituluju a podělím na dekády, tak zjišťuju, co pro mne která znamenala. Jako bych se díval na svůj život z komína, který je 80 metrů vysoký,“ popisuje umělec ze Zlína.
Jak se měnil váš pohled na život během let?
Život provázejí výhry a prohry, radosti i starosti. To dobré ani špatné z mozku nevymažete. Mám jednu báseň ve sbírce Za oknem Mitterrand:
z omylů se vysvlékám / do omylů oblékám / v celé své nepřesné / cele své tělesné. Někdo si omyly nepřipouští, ale každý krok, který v životě uděláte, má své plus a minus. Já jsem například v 74 letech odjel na kurz angličtiny na Maltu, kde jsem byl nejstarší žák, jakého tam kdy měli. Několik týdnů jsem tam pobýval sám, lehce nemocný, měl jsem problémy s angličtinou i s lidmi. Možná to byl omyl, ale píšu z toho teď povídku. Třeba bude dobrá.
Takže životní omyly jsou pro psaní dobrá živná půda?
Jasně. S naší rodinou jsem prožil za poslední dvě dekády nádherných dvacet Vánoc a skoro žádné z nich si nepamatuju. Všechny byly, jak mají být, ale vzpomínky scházejí. Pamatuji si jen ty, když nám hořel stromeček.
Může člověk zkušenostmi zrát, nebo je nepoučitelný?
Když mi bylo kolem dvaceti let, zjistil jsem, že můj život bude asi experiment. Tehdy byla špatná mezinárodní situace, k tomu jsem musel na vojnu, nedařilo se mi v malování. Pil jsem deset káv denně, abych vydržel dlouho psát, protože jsem připravoval divadelní hru. Kamarádi mi říkali, že pořád těkám, sám jsem chtěl dělat jen jednu věc, ale… asi jsem nepoučitelný.
Opakovaně jste říkával, že nemůžete jen psát, že byste se slovy udusil.
Můj oblíbený spisovatel William Faulkner napsal, že máme sice smysly jako zvířata, tedy hmat, sluch, zrak a tak dál, ale věříme jenom tomu, co je napsané. Chceme všechno pojmenovávat, což nás zbavuje smyslového i nadsmyslového vnímání života. Když pojmenujeme, jako by se nám ulevilo. Ale mají ty nálepky nějaký skutečný význam? A k tomu výtvarnu: i Věstonická Venuše, i malby v Altamiře byly dřív než psané slovo. Vyjadřovat se tvarem, barvou je základ.
Jaké je pro vás při pohledu z osmdesát let vysokého komína poslední desetiletí?
V roce 2011 vyšel můj román Gumový betlém, který jsem psal deset let. Před pár týdny jsem dokončil román, který se jmenuje Spolhaus a je převážně o mém tatínkovi. Na něm jsem pracoval sedm roků. Možná je to z osobního hlediska mé nejlepší desetiletí vůbec, vydal jsem nejvíc knížek a měl nejvíc výstav. Jako by se mi začalo dařit až po sedmdesátce. Že by ve mně všechny múzy konečně ve stáří začaly dostávat rozum a přestaly těkat?
Jaroslav Kovanda
|
Začal jste vydávat i dětské knihy jako Lilly, letí rogalo, Moje přítelkyně žížala či Cirkus Bruno.
Cirkus Bruno je delší báseň, kterou jsem napsal už před pětadvaceti lety pro děti ve výtvarce na ZUŠ v Uherském Brodě, abych podpořil jejich fantazii. Cirkus Bruno přijíždějící po železnici do Zlína má dvacet vagonů a v každém vagoně je nějaké překvápko: tu slon z bájné Bombaje, tu cvičená blecha z plyše se z okna dívá tiše apod. Před pár lety jsem se k básni vrátil, trochu ji vyčistil a poslal do nakladatelství Meander, jim se taky líbila.
Proč jste se začal více věnovat poezii pro děti?
Možná ve stáří, jak bývá zvykem, dětinštím, ale možná je to i reakce na to, že jsem deset let vydával časopis Psí víno a v něm převážně poezii dospělých. A byl jsem z ní unavený, z těch průměrných, často podprůměrných textů, které do redakce chodily, mnohdy vulgárních, nerýmovaných. Ty umí napsat každý, říkal jsem si. A začal jsem si s rýmem.
Existuje pro vás při psaní čtenář?
Nikdy jsem nějak předem o čtenáři nepřemýšlel. Podle mého názoru by autor neměl mít v hlavě filtr, ať už ideologický, nebo jiný, nesmí mít strach něco sdělit, třeba i s rizikem, že ublíží bližním. A báseň je jako hrát na trubku. Měla by být jen nátisk, a pak už jet; jako u Vítězslava Nezvala. Pochopitelně že napřed musí být údiv, oslnění – až pak slovo. Jako se elektřina měří na watty, tak by se údiv jako hlavní lidská síla měla měřit na wolkery, mě kdysi napadlo. Dnes mně to připadá už trochu nabubřelé, ale budiž.
Ve své poezii i próze často píšete o Zlíně. Má pro vás město po letech ještě nějaké tajemství?
Ze Zlína jsem dříve utíkal do Archlebova (obec na jižní Moravě, pozn. aut.), kde jsem prožil velkou část dětství a mládí, a v myšlenkách do Paříže, do New Yorku, do umění. Nevěnoval jsem Zlínu pozornost. Vlastně jsem se s ním střetl až kolem roku 2000, kdy jsem začal o Zlíně dělat v Baťově vile přednášky, a s hrůzou jsem zjistil, že ačkoliv rodák, nic o něm nevím. Naštěstí máme za Zlínem Klečůvku s krásným archivem. Byl jsem fascinován, co tady ve 20. a 30. let vzniklo, co za valašské tsunami se tady „okotilo“. Je neuvěřitelné, s jakou energií oba bratři Baťové město rozvíjeli, nejen fabriku. Přijížděli sem lidé z celé republiky i ze světa. I můj otec z Kuklen a maminka jakoby z předminulého století z Archlebova. Takže se dá říct, že nebýt bratří Baťů, tak tady nejsem.
Co říkáte na dnešní Zlín?
Líbí se mi. Mám rád jeho vertikály a horizontály. Z továrny jsem dříve znal jenom zdi kolem a v nich střepy. Teď jsou zdi zbourané a domy v areálu opravené, takže se funkcionalismus ukázal v celé kráse. Ten model červené kostky v zelené trávě by se možná líbil i renesančním umělcům. Je to čisté, racionální. Fabrika se odhalila, jako když se zrestauruje obraz. Očistila se od nánosů (venkovních zdí), aby vynikla původní myšlenka.
Před dvěma lety jste vydal knihu povídek Divadlo prchajících, která pojednává o někdejším gottwaldovském Divadle pracujících, kde jste pracoval jako kulisák. Proč jste zvolil takový název?
Od začátku 80. let začali z divadla prchat na Západ jeho zaměstnanci. Většinou chlapci z techniky. Píšu teď povídku, kde je seznam všech lidí, kteří z divadla tehdy odešli. Bylo jich deset.
Přemlouvali vás, abyste také emigroval?
Chtěl jsem emigrovat dvakrát, ale neměl jsem domácí podporu. Tehdy jsem byl naštvaný, že jsem nemohl ženu přesvědčit, teď jsem rád, že se mi to nepodařilo. Ztratil bych rodnou řeč, a i kdybych se naučil novou, nedokázal bych v ní zřejmě psát. Navíc bych v cizině při svém obchodním talentu asi strádal.
