Jako by si z oka vypadly. Čtvercové domy, zahrádky, sportoviště i tovární haly s typickými rozměry 6,15 x 6,15 metru. Tomáš Baťa nejdříve proměnil Zlín a Otrokovice, pak se bez váhání vrhl na zbytek světa a rozesel po něm přes padesát velkých i menších satelitních městeček.
Tři z nich teď představuje unikátní výstava ve zlínském Baťově institutu.
Pomocí krabic od bot nabízejí autoři pohled, který se obyvatelům Zlínského kraje naskytne jen málokdy. Fotografie totiž pocházejí ze švýcarského města Möhlin, anglického East Tilbury a indického Batanagaru.
Všechno to jsou baťovské satelity, které zmapovali odborníci z německého výzkumného projektu Nadace Bauhaus Dessau. A na výstavě přibližují jejich historii i dnešní stav.
"Baťa byl průkopník a je pořád jediný, kdo postavil celá městečka podle stejného mustru," upozornila kurátorka výstavy ve Zlíně Ladislava Horňáková.
Nová městečka budoval vždy mimo centrum, u velké řeky, železniční nebo dopravní tepny a v některých bydlelo třeba jen deset obyvatel. Zástupci firmy pak ze Zlína jezdili do poboček a místní učili, jak v továrně vůbec pracovat.
Výstava Baťova městaProjekt, který připravila Nadace Bauhaus Dessau, představí mezinárodní satelitní sídliště společnosti Baťa nejen z hlediska jejich vzniku a rozvoje. Premiéra výstavy se uskutečnila v modernistické budově Gropiova Bauhausu v německé Dessau v létě 2011. Viděli ji návštěvníci ve švýcarské Basileji, pak v Brně a teď ve Zlíně. Doprovodný program nabízí přednášku Ladislavy Horňákové s názvem Ideální průmyslové město firmy Baťa, která se uskuteční v úterý 3. prosince v 17 hodin. Plánované jsou i komentované prohlídky výstavy, a to v úterý 10. prosince za účasti kurátorů výstavy Markéty Březovské a Rostislava Koryčánka. Výstava potrvá v přízemí Baťova institutu do 5. ledna. |
V dnešním předměstí Londýna, anglickém městě East Tilbury, začala firma vyrábět koženou a gumovou obuv. Ještě ve 30. letech minulého století tady postavila několik továrních budov v typickém rastru.
Protesty ve Švýcarsku
Ne vždy a ne všude ale českého obuvníka vítali s otevřenou náručí. Třeba ve švýcarském Möhlinu, který leží na Rýnu jen pár kilometrů od Basileje, se chvíli dokonce zdálo, že své město tady Baťa nepostaví.
Švýcarští výrobci obuvi byli totiž zásadně proti tomu, aby do jejich země přišla levnější výroba.
Úřady na čas vydaly rozhodnutí o pozastavení stavby továrního areálu. Řada místních lidí ale jeho vznik podporovala, protože nabízel nová pracovní místa.
Tomáš Baťa boj vyhrál a v roce 1932 se z Otrokovic vypravil na otevření první haly v Möhlinu. Což byl právě ten osudný let, při kterém pilot v mlze zřejmě ztratil orientaci a zřítil se (více zde).
Firma ale v zahraničí uplatňovala i své mimopracovní plány.
"Baťa všude vytvořil takové malé Zlíny se vším všudy," upozornila Horňáková.
Někteří měli pocit utiskování
To znamená, že i za hranicemi platil baťovský životní styl. K domu patřila upravená zahrádka, do domácností putoval firemní rozhlas i povinné baťovské noviny a časopisy, stejně jako povinné sportovní a společenské akce.
A to se některým nelíbilo. "Moje matka Baťu nenáviděla, protože se domnívala, že lidi utiskuje," prozradil autorům výstavy pětasedmdesátiletý John Tusa, syn bývalého generálního manažera East Tilbury.
"Firma požadovala všechen váš čas, a to se mé matce nelíbilo," vysvětlil pamětník.
Vysvětlení je zřejmé. Zlín se na začátku století teprve rozvíjel a lidé se v něm učili žít. Kdežto do zahraničí přišel český obuvník jako nový prvek. A zasáhl lidem do života.
"Ve Zlíně pořád vidíme vztah mezi vedením podniku a zaměstnanci idealisticky. Jinde mají postřehy i jiné," potvrdila Horňáková.
Řekli o životě v Baťově městě"Považuji Baťu za svůj domov. Protože se o své lidi stará. Firma Baťa považovala své zaměstnance za svůj majetek a zákazníky za své pány. Kdyby neměla zákazníky, neměla by kšeft. Takže Baťa považoval zákazníky za pány a lidi pracující u něj pokládal za své děti. Za svoje vlastní lidi." "Chtěl jsem pracovat u Bati, ale nechtěl jsem být s firmou spojen 24 hodin denně. Mnoha lidem se to líbilo. Já jsem ale chtěl přijít a pracovat, ale pak odejít a stýkat se s lidmi, kteří nebyli u Bati, což mi myslím umožnilo plnější životní styl." "Dříve to tu bylo vedeno velmi diktátorsky. Úplně na začátku tu byl jeden velmi obávaný ředitel. Nesměli jsme si hrát na trávníku, na to byl areál příliš krásný a pěstěný. Byli tu zahradníci a tak. Zajímavá na této myšlence byla komunita, všichni dohromady jsme byli jedna velká rodina, tenhle koncept považuji za úžasný." |
Pravdou ale je, že satelity byly vybavené vším, co zaměstnanci potřebovali. Třeba v Möhlinu byly domky různých typů bydlení od ubytovny pro jednotlivce po domy pro dvě i více rodin. Byla tu klubovna, kde se pořádaly společenské večírky, kadeřnictví, obchody, bazén i sportoviště.
Indická odlišnost
V Indii byl ale přece jen cítit rozdíl vyplývající z místních poměrů.
"Tady bylo nemyslitelné, aby si všichni zaměstnanci byli rovni," upozornila kurátorka.
Proto měla třeba vyšší kasta samostatné luxusní bydlení, tenisové kurty, kostel i sportoviště. Předáci bydleli ve dvoupatrových rodinných domech a dělnické domky připomínaly spíše ubytovnu.
Dnes už většina původních Baťových satelitů a městeček nefunguje. Minimálně ne tolik jako dřív. Továrny slouží jako sklady nebo je používají jiné firmy. Třeba v Batanagaru ale výroba zůstala, přestože městečko chátrá a developeři z něj chtějí udělat golfové centrum.
"V Tilbury si lidé naopak baťovské domečky udržují a žijí v nich s tím, že je nebudou do budoucna měnit," dodala Horňáková.
