Ve svých pamětech vzpomíná, jak se v jeho bytě v Praze-Dejvicích osm dnů ukrývali parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík. A ráno 27. května 1942 odsud vyrazili splnit svou misi – vykonat atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
„Kolem poledne se roznesla zpráva, že byl na Heydricha učiněn atentát někde v Libni, že je Heydrich raněn a že pachatelé uprchli. Chlapci toho dne k nám nepřišli, a tak jsme tušili, kdo byl asi útočníkem,“ líčil středoškolský profesor a rodák z Počenic na Kroměřížsku Josef Ogoun v knize Pravda o Heydrichovi.
Útlou publikaci vydal v roce 1945 a dodnes nelze stoprocentně ověřit všechna tvrzení, která zde uvádí. Většina aktérů tehdejších událostí se totiž konce války nedožila. Ogoun se svou rodinou byli jednou z mála výjimek. O jejich zapojení věděla jen malá část odbojářů, s nimiž spolupracovali, a ti je během krutých výslechů neprozradili.
Pacifista a „strýc“ parašutistů
Josef Ogoun se narodil v roce 1889 v obci Počenice v rodině místního řezníka. Absolvoval gymnázium v nedaleké Kroměříži, poté se stal doktorem filozofie na Univerzitě Karlově v Praze a jako dobrovolník se v letech 1918–19 zúčastnil bojů na Těšínsku a Slovensku.
Dlouhá léta učil latinu, řečtinu, francouzštinu a matematiku v Praze na Prvním českém dívčím gymnasiu Minerva, později přejmenovaném na Gymnazium Elišky Krásnohorské. S manželkou Marií (narozena v roce 1900) měli syny Milana (nar. 1921) a Luboše (nar. 1924).
V roce 1938 odešel Ogoun ze zdravotních důvodů do výslužby a během války se zapojil do odboje. Už po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 u sebe schovával nacisty pronásledovaného studenta. Protože měl dost volného času, trávil vždy půl roku v Praze a půl roku na rodném Kroměřížsku.
V polovině dubna 1942 se na něj obrátila matka jeho bývalé žačky Rely Liboslava Fafková, jež se svým manželem Petrem doma od března ukrývala dva parašutisty, kteří na konci prosince seskočili nad územím protektorátu. Oba se ale museli průběžně stěhovat, aby snížili riziko vypátrání.
Ogoun se s Fafkem dobře znal a vážil si jej, i proto kývl a Kubiše s Gabčíkem k sobě vzal. Byl sice zapřísáhlým pacifistou, ale po válce své rozhodnutí vysvětloval slovy, že „tito neútočili, nýbrž jen bránili svůj národ.“
„Říkali jsme jednomu Zdeněk a druhému Jarka a navázali okamžitě příbuzenské vztahy, kde jsem já byl strýcem, žena tetou a synové moji si hned s bratranci tykali,“ vybavil si Ogoun.
O úkolu parašutistů rodina nic nevěděla
Spolu s dalšími odbojáři pro ně sháněli potraviny, jichž byl akutní nedostatek. Kubiš s Gabčíkem přes den bývali pryč a vraceli se až navečer. Chodíval za nimi i „strejda Hajský“, což byl učitel Jan Zelenka, příslušník sokolské odbojové organizace Jindra a hlavní podporovatel obou parašutistů.
Jeho skutečné jméno ale Ogounovi neznali a nic nevěděli ani o přesném znění úkolu, který Kubiš a Gabčík měli. Že se k něčemu schyluje, začali tušit až 26. května večer.
„Po poradě přecházel Jarka netrpělivě pokojem. Přišel i za mnou a trhaným hlasem povídá: ‚Kdybychom se zítra nevrátili domů v obvyklou dobu, tož po nás nepátrejte!‘,“ popisoval Ogoun.
Ráno se oba potkali s Lubošem, který v ten den maturoval. „Pamatuju si dobře, jak odcházeli a říkali mně: ‚Tak, Luboši, zlom u tý maturity vaz.‘ A ani se nezmínili o tom, že je čeká maturita mnohem horší,“ vzpomínal Luboš Ogoun na dění pár hodin před atentátem.
Kubiš přišel den po atentátu
V noci ze 27. na 28. května byla Praha vzhůru nohama. Po celém městě se konaly razie a Němci horečnatě hledali jakékoliv stopy po dvojici atentátníků. Prohledávali také byt Ogounů, náboje v kapsách svrchníku visícího v šatníku ale naštěstí neobjevili. Horší zprávou bylo, že mezi věcmi, které nacisté nalezli na místě atentátu, byla i Lubošova béžová čepice, kterou si vypůjčil Kubiš.
„Tím přibyla nová stopa k nám, která byla tím nebezpečnější, že Luboš byl znám v čepici v okolí a mezi spolužáky, neboť ji nosil filigránsky naraženou se stínítkem obráceným vzhůru,“ zmínil Ogoun.
Nejslavnější čin odboje. Mýty o operaci Anthropoid se po letech rozplétají |
Doma se ale podařilo najít podobnou látku a rodinný známý jim přes noc ušil novou čapku.
Největší šok nastal večer 28. května, kdy na zvonek u dveří smluveným signálem zazvonil Kubiš.
„V černých zmačkaných šatech železničářských, v modré čepici a k smrti znavený se belhal jako stařeček, opatrně ukrývaje opuchlou tvář a krví podlité oko od zranění, které mu způsobila puma, již on sám musil vrhnouti z bezprostřední blízkosti,“ popisoval Ogoun.
Důležitá vsuvka: je den po atentátu, Praha je hermeticky uzavřená tak, že se z ní nikdo nedostane ven, v zemi platí druhé stanné právo a rozhlas stále opakuje, že „kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává, anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě, nebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.“
A v této situaci u sebe Ogounovi ukrývají muže, po němž ustavičně pátrá 13 tisíc policistů. I s odstupem tolika let je fascinující a obdivuhodné, jak obrovský kus odvahy a vlastenectví v sobě tito a mnozí další lidé měli...
Kubiš po svém ošetření ulehl a spal až do poledne příštího dne. „Převlékl se do svátečního obleku, zapálil cigaretu a nikdo by nepoznal včerejšího stařečka,“ poznamenal profesor.
Po obědě jim vyprávěl o průběhu atentátu a o tom, jak z místa ujel na kole. Odešel 29. května odpoledne a druhý den se ještě zastavil oznámit, že „jsou schováni dobře, téměř ve středu města v kryptách a že až na tu zimu je to dobře vymyšleno.“
Předstíral duševní nemoc
Zuřivé pátrání nacistů po statečných parašutistech pokračovalo a Ogoun měl obavu, že může dojít i na něj. Proto se rozhodl předstírat, že je duševně nemocný a s pomocí svých bratrů Maxima a Františka a spřátelených lékařů se nechal přeložit do Zemského ústavu pro duševně a nervově choré v Kroměříži.
„Chtěl jsem mít pro případ vyšetřování výhodu choromyslných, kteří jediní nejsou povinni odpovídati přesně na otázky,“ vysvětlil Ogoun.
Mimochodem, při simulování nemoci zúročil zkušenosti z gymnázia, na němž podle vzpomínek spolužáků projevoval výrazné komediální vlohy.
Do Kroměříže zamířil 18. června 1942. Bylo to v den, kdy nacisté zaútočili na kostel svatého Cyrila a Metoděje, kde se skrývalo sedm parašutistů včetně Kubiše s Gabčíkem. Všichni zemřeli. O tom se ale Ogoun dozvěděl až z tisku, kde také v následujících dnech a týdnech četl jména lidí, kteří byli za pomoc atentátníkům odsouzeni k smrti.
„Čekal jsem každou chvíli zatčení své i své rodiny,“ přiznal.
O tom, že Kubiš a Gabčík bydleli u Ogounových, však věděli jen Fafkovi a odbojář Zelenka-Hajský. Ten se otrávil jedem, když ho do jeho bytu přišli zatknout nacisté.
Mučení nepomohlo, o Ogounových nikdo nepromluvil
Fafek s manželkou a dvěma dcerami byli 24. října 1942 popraveni v koncentračním táboře. Ještě předtím je gestapáci opakovaně a brutálně mučili a nutili, aby prozradili jména svých pomocníků.
„Avšak z faktu, že jsem zůstal nezrazen, plyne, že nikdo z nich ani nemukl, ale raději všichni podstoupili smrt, než by vyzradili. Taková byla rodina legionáře Petra Fafka!“ napsal Ogoun a přidal vzpomínku, jak 19. června, tedy den po smrti parašutistů, potkala jeho žena rodinu Fafkových na ulici.
„Nenápadně se přitočila jen paní Fafková a řekla: ‚Paní profesorová, buďte klidná. O vás nikdo neví. My nic neprozradíme, a chlapci už mluvit nemohou! Ovšem s námi je to něco jiného.‘“
Ženy si stiskly ruce – a to bylo poslední rozloučení obou rodin.
Ogounovi tak jako jedna z mála z rodin, které byly přímo zapojeny do pomoci atentátníkům, válku přežili. Josef Ogoun zemřel v roce 1952 a jeho žena Marie, která pracovala ve Vojenském historickém ústavu, v roce 1967.
Luboš se stal známým baletním choreografem a Milan působil ve Výzkumném ústavu energetickém v Praze. Oba zemřeli v rozmezí šestí týdnů v únoru a březnu 2009.
