Hned na úvod jedna důležitá poznámka: nelze se stoprocentní jistotou říct, zda valašský rodák Josef Valčík byl účastníkem atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten provedli 27. května 1942 výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš.
Dlouhá léta se uvádělo, že právě Valčík jim dával signál o přijíždějícím vozu pomocí odrazu kapesního zrcátka. Podle posledních výzkumů historiků však ten den bylo zataženo a zrcátko tak nemohlo fungovat.
„Podle Pannwitzovy zprávy, kterou o celém atentátu sepsal šéf zvláštní komise SS Heinz Pannwitz, byli v zatáčce pouze Gabčík s Kubišem,“ upozornil na léta tradovaný mýtus Petr Odehnal, který řídí muzeum ve Valašských Kloboukách a zabývá se historií regionu.
Odehnal zmapoval Valčíkův příběh a zabýval se v něm i roky, které strávil v Anglii. Jeho mládí na Valašsku, studia u Bati nebo okolnosti výsadku v protektorátu, následného atentátu na Heydricha a smrt po vpádu nacistů do kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde se parašutisté ukrývali, to jsou známé etapy.
Jak však vypadal Valčíkův život mimo milovanou vlast?
Láska jménem Rusty
Psal se podzim 1939 a nacistická mašinerie už měla okupované Československo pevně v rukou. Brzy pětadvacetiletý Valčík se proto rozhodl, že rodnou zemi opustí, aby mohl proti Hitlerovi bojovat v zahraničí. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii se dostal do Francie, odkud po kapitulaci odplul do Velké Británie.
K jejím břehům dorazil 7. července 1940. Kromě vojenských povinností a nutnosti prodělat potřebný výcvik čelil i jednomu zcela prozaickému úkolu: musel se naučit anglicky. Kromě klasické výuky na to šel i jiným způsobem – tak, jak se od mladého muže sluší a patří – přes ženu.
Jmenovala se Rusty Sheailová, byla o čtyři roky mladší a bydlela v Londýně. Právě tam se s ní Valčík na přelomu let 1940 a 1941 seznámil, když dostal dovolenku a vyrazil do metropole.
Bylo to zrovna v době, kdy zuřila letecká bitva o Británii.
„Z pozůstalosti, která se po Valčíkovi dochovala, víme, že první dopis od Rusty přišel 5. ledna 1941, tři dny po jeho návratu zpátky na základnu,“ vypráví Odehnal.
Oba měli přes dvacet let a ve válkou sužované zemi zažívali vztah na dálku. Valčík mohl za svojí láskou jezdit jen asi dvakrát měsíčně, brával ji tancovat. A pořád si psali.
Josef ValčíkNarodil se 2. listopadu 1914 ve vesnici Smolina u Valašských Klobouk. Vyučil se koželuhem a ve 30. letech pracoval v Baťových závodech. Po okupaci Čech a Moravy utekl v srpnu 1939 přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Egypt do Francie. V červenci 1940 přijel do Anglie, kde se přihlásil k plnění úkolů v okupovaném Československu. V říjnu 1941 byl vybrán do výsadku Silver A, který seskočil společně s účastníky skupin Anthropoid a Silver B v noci z 28. na 29. prosince 1941. S falešnými dokumenty působil jako číšník v Pardubicích, krátce se objevil v rodišti na Valašsku a v Praze navázal kontakty s Gabčíkem a Kubišem. Aktivně se pak v červnu 1942 účastnil příprav na atentát na zastupujícího říšského protektora a jednoho ze spoluautorů holokaustu Reinharda Heydricha. Po atentátu (27. května 1942) uprchl, poslední úkryt nalezl s dalšími v podzemní kryptě kostela v Resslově ulici, který 18. června obklíčili Němci. Všech sedm parašutistů tam po zradě parašutisty Karla Čurdy zahynulo, Valčík ukončil svůj život v kryptě kostela v bezvýchodné situaci sebevraždou. V rodné Smolině má pomník, byl několikrát vyznamenán a v roce 2002 in memoriam povýšen na plukovníka. |
„Brali to vážně, proběhla mezi nimi i výměna názorů na téma manželství, Rusty zase už po jejich seznámení sháněla anglicko-český slovník,“ popisuje Odehnal.
Valčík písemnou i ústní konverzaci s britskou rodačkou bral i jako možnost zlepšit svoje znalosti angličtiny. Žádal ji, aby mu opravovala gramatické chyby.
Na začátku roku 1941 navíc pilně studoval školu pro rotmistry. Tu ukončil s výtečným prospěchem, byl nejlepší ze všech zúčastněných.
Poté v květnu a červnu absolvoval parašutistický kurz, kromě toho s dalšími Čechoslováky pomáhal v oblasti nálety zničeného Liverpoolu.
„Tehdy si stěžoval, že pořád neumí anglicky dostatečně dobře. I proto mu s dopisy pomáhal jeden kamarád. Když třeba před chystaným příjezdem Rusty jí Valčík psal: ‚potřebuji zamluvit hotel, jestli mi rozumíš‘, zmíněný kamarád to doplnil vulgární poznámkou, o co mu opravdu jde,“ směje se Odehnal.
Oba milenci se rozešli v červenci 1941. Ve Valčíkově korespondenci se pak našly dopisy dalším devíti dívkám, s nimiž si psal v létě zmíněného roku.
Kdo ví, třeba hrál roli i fakt, že už tehdy věděl, že s ním velitelé počítají pro nasazení v protektorátu. A podvědomě proto tušil, že na milostné pletky už možná nikdy nebude mít čas.
Výcvik v drsné divočině
Valčík se v Anglii během léta a podzimu 1940 v roli cvičence zúčastnil nejméně čtyř koncertních programů československé armády. Ty obsahovaly vážnou hudbu nebo lidovky a ukázky odzemku a verbuňku, ale i gymnastická vystoupení a ukázku fyzického tréninku vojáků.
Vojáci pomocí symbolických živých obrazů demonstrovali odhodlanost československé armády bojovat s nacisty.
„Mělo to roli při prezentaci Československa a československé zahraniční armády, potažmo Benešovy exilové vlády,“ podotkl Odehnal.
Tehdy se začal ve spolupráci s Brity rodit program náročné přípravy parašutistů na záškodnické akce. Pro Valčíka byl jeho vrcholem podzim 1941.
Nejprve nastoupil na měsíční kurz ve skotské divočině, kde se pod velením elitní Skotské gardy, která využívala zkušeností speciálních jednotek Commandos, naučil sebeobranu, útočný boj a používání všech druhů zbraní.
Hned poté podstoupil týdenní parašutistický výcvik. Právě tady se zformovala skupina Silver A, kterou vytvořil s Alfrédem Bartošem a Jiřím Potůčkem.
„Parašutisté se cvičili na individuální akce systémem spolehnout se jen na sebe. Učili jsme se morseovku, používání trhavin, orientaci v terénu. Každý měl ještě specializaci. Stříleli jsme třikrát denně. Ráno začínalo desetikilometrovým během. Byl to tvrdý výcvik. Někdy nás zavezli třeba sedmdesát kilometrů do neznámého prostoru a museli jsme se vrátit do tábora. To už byl výcvik pro výsadek na Němci obsazená území,“ vzpomínal v roce 2007 v MF DNES Jan Bačík, jeden z Valčíkových kolegů.
V závěrečném hodnocení byl Valčík označen jako „tělesně i duševně vyspělý, odvážný, velmi vhodný k provádění samostatných úkolů za nejtěžších podmínek“.
Člen Klubu sebevrahů
Parašutistům se říkalo „Klub sebevrahů“. Všem totiž bylo jasné, že pokud seskočí zpátky do okupované vlasti, s velkou pravděpodobností je čeká smrt. Vždyť první vysazený parašutista z Anglie Otmar Riedl přežil jen šťastnou shodou okolností a druhého Františka Pavelku dostalo gestapo po třech týdnech.
„Když měli před odletem sepisovat něco na způsob posledního přání, Valčík napsal na papír jediné slovo: Nic,“ poznamenal Odehnal.
Jeho výsadek byl sice o několik měsíců odložen, ale nakonec letadlo se členy skupin Anthropoid, Silver A a Silver B vzlétlo v noci z 28. na 29. prosince. Seskočil kousek od Poděbrad ve 3:37 hodin.
„Mnohdy se uvádí, že to bylo ve 2:37, to ale byl britský čas. U nás bylo o hodinu víc,“ řekl historik.
Valčíkův další osud je dobře známý a zdokumentovaný. Přes Pardubice, Prahu a rodnou Smolinu se dostal znovu do Prahy, kde se setkal s dalšími parašutisty a zapojil se do příprav na atentát.
Po něm se ukrýval u rodin odbojářů a 30. května zamířil do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
Po zradě Karla Čurdy sem vpadlo gestapo a Valčík se 18. června 1942 zastřelil. Členy jeho rodiny už předtím zatklo gestapo. Třináct z nich zavraždili v koncentračním táboře Mauthausen, Valčíkovu těhotnou sestru Františku zabili až po porodu dítěte.
Po válce se do republiky vrátila část Valčíkových osobních věcí. Odehnal se nyní snaží shromáždit je z různých míst.
„Z hlediska historika je velmi cenná dochovaná korespondence. Vyplývá z ní mimo jiné, jak cílevědomý a důsledný Josef Valčík byl. V Anglii si například dodělával maturitu, a když už se schylovalo k akci v protektorátu, ještě v polovině září uháněl věci směřující k maturitě. 19. září pak nastoupil výcvik ve Skotsku,“ dodal.
