Byla polovina června 1942, Vlastě Tkadlecové byly tři roky a s osmnáctiměsíčním bratrem Josefem a maminkou byli na poli v malé vesničce Křekov u Valašských Klobouk, když najednou k nim přiběhl malý kluk. Poslal ho tamější starosta.
„Řekl nám, že přijeli Němci a hledají mámu, ať prý uteče. Maminka zalomila rukama a začala plakat: Kam mám utéct, když mám dvě malé děti?“ vzpomíná Tkadlecová.
„Na Valašsko jezdím jen málokdy“Narodil se až po atentátu na Heydricha, 20. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Jeho matka Františka Sívková-Valčíková pak byla poslána do plynové komory a malý chlapec, který dostal jméno Vratislav, skončil v kojeneckém ústavu. Po válce se ho ujala pražská rodina Ebrů. „Je to můj osud, žádné hrdinství nebo zásluha. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal zrovna k Ebrům. Vychovávali mě jako jedináčka, měl jsem se nádherně,“ popisuje. Před pár dny dorazil do Valašských Klobouk, kde se konala vzpomínková akce na místní rodáky Josefa Valčíka a Josefa Balejku. „Moc často se sem nedostanu, jsem tady asi potřetí nebo počtvrté,“ přemýšlí Ebr. Vztah k místu, odkud pocházela jeho rodina, tragické události zpřetrhaly. Dnes je z něj čistokrevný Pražák. „Když jsem přijel do Smoliny, slyším třeba: Tohle je pan Beňo, strýc toho a toho. Hotová lavina,“ směje se. „Ještě je tady Vlasta Tkadlecová, to je duše našeho setkávání a všech akcí. Zná snad všechny z rodiny, každého mi hned představí a ukáže.“ Smolinu mu dnes připomíná třeba kresba českého spisovatele Ladislava Stehlíka, který shodou okolností kdysi zachytil Valčíkův rodný dům. „Znám se s jeho dcerou Blankou, která je kunsthistoričkou. Když mi ten obrázek ukazovala, koukal jsem jako blázen,“ líčí. Z jeho sourozenců Sívků už žije jen bratr Stanislav, který bydlí v Semilech, má však zdravotní problémy. Před časem zemřela sestra Marta a loni bratr Miroslav. „To byla velká šarže, plukovník. Byl tehdy závodně střílet v Příbrami, vrátil se domů, udělalo se mu špatně a usnul navěky,“ poznamenal Ebr. |
Tatínka už předtím sebrali na stavbě v Brumově, to ale ještě nikdo nevěděl.
„Nechala nás v nedalekém domku u příbuzných. Večer přišla babička, plačícího bráchu nesla na zádech, já šla před ní. Bolelo mě břicho a nechtěla jsem. Doma jsem pak pořád chodila k bráně a maminku vyhlížela. Nikdy už ale nepřišla,“ vzpomíná 78letá žena a jen stěží zadržuje slzy, které se jí derou do očí.
Její máma byla sestrou Josefa Valčíka, parašutisty ze Smoliny, který pomáhal s přípravou atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, k němuž došlo před 75 lety - 27. května 1942.
Parašutisté se pak schovávali v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Ještě předtím, než je tam nacisté 18. června ráno našli, zjistili Valčíkovu totožnost.
A rozjeli kolotoč zatýkání jeho příbuzných na Valašsku, kde se předtím schovával. Sebrali čtrnáct dospělých, mezi nimi i Josefa a Marii Kolaříkovy, rodiče tříleté Vlastičky. Zemřeli v koncentračním táboře.
Poslední přání? Naposledy vykoupat nejmladšího syna
Zbylo po nich patnáct dětí. Patnáct sirotků a osudů, do nichž se nesmazatelně a tragicky zapsaly válečné hrůzy. Nacistické řádění po atentátu jim zničilo nejkrásnější období lidského života – dětství.
„Slyšela jsem v rádiu pořad, kde mluvili o tom, jak těžké následky zanechala válka na psychice malých dětí. Bohužel je to tak. I brácha je na tom stejně, kolikrát když za ním přijdu, tak jen sedí a pláče,“ prohodí Tkadlecová.
Vlasta Tkadlecová má dnes 78 let a dodnes bydlí ve valašské vesničce Křekov, jen kousek od domku, který postavil její tatínek.
Jen těžko si lze představit, co se odehrávalo v hlavách dospělých lidí, kteří museli zničehonic opustit své děti.
„Paní Františce Sívkové ze Střelné nabídli Němci před zatčením splnění jednoho posledního přání. Požádala je, aby mohla naposledy vykoupat nejmladšího syna Staníka,“ vypravuje Tkadlecová, kterou vychovávala babička se strýcem.
Byly to těžké roky ve válkou zmítané zemi. Chudoba, strach, hlad... „Někteří lidé se od nás odvraceli. Ale byli i hodní, třeba mlynář nám dával mouku,“ vybavuje si.
Jako potomek odbojářů dostávala po válce měsíčně 400 korun na obživu a 500 korun na knížku. „Jenže v roce 1953 přišli komunisté s měnovou reformou a o peníze jsme přišli,“ říká Tkadlecová.
Poznali jsme se už na nádraží
Příběhy každého z Valčíkových sirotků je specifický. Někteří z nich skončili v dětském domově a později opustili kraj, například Vlastin bratr Josef odešel do Vrbna pod Pradědem. Emílie Beňová ze Smoliny zase zamířila do Bolívie, kde její manžel dělal lékaře.
Většina ale zůstala. Rodinné kořeny byly silné a příbuzní jinde nežili. Usadili se ve Smolině, Valašských Kloboukách či Otrokovicích. Ve zmíněné Střelné přebýval Miroslav Sívek. Když byl malý, postaral se o něj majitel pily ze sousedního Lidečka s nevšedním jménem a francouzskými předky Gustav Moqueane.
„Za protektorátu byl za zakázaný poslech londýnského rozhlasu uvězněn a hrozila mu smrt. Ve vězení se rozhodl, že pokud se dočká osvobození, ujme se některého ze sirotků po pozůstalých,“ uvádí učitel valašskoklobouckého gymnázia Petr Kubánek v knize Dal signál k atentátu na Heydricha.
Jak by asi děti skončily, kdyby nebylo podobně obětavých lidí?
Sívek absolvoval gymnázium, vojenskou školu a pak se stal vojákem z povolání. To všechno a mnohé další osudy se ale nikdo z nich málem nikdy nedozvěděl.
Poprvé se totiž spolu setkali až v roce 1968, dlouhá léta po válce. Svaz bojovníků za svobodu tehdy uspořádal setkání pozůstalých a sirotků v Praze.
„Poznali jsme se už po příjezdu na nádraží, vzájemná fyzická podoba byla neuvěřitelná,“ usmívá se Tkadlecová. Dnes ji těší, že se na Valčíka a jeho rodinu nezapomnělo.
„Rodiče mají tady v Křekově pomníček. Byli to slušní lidé, nikomu nic neudělali. Za komunistů se o Valčíkovi nemluvilo, říkali nám, že na atentát doplatilo moc lidí a vymysleli ho na Západě. Teď už je naštěstí doba jiná,“ poznamenala.
Připomeňte si události v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze:
