Z technické budovy Fryštácké přehrady vedou dolů dvě prudká schodiště s kovovými stupínky. Hrázný Rudolf Huml je seběhne lehce, podzemní prostory přehrady zná jako málokdo.
„Chodbu procházím minimálně jednou týdně. V případě mimořádných okolností, jako jsou třeba prudké deště, i vícekrát,“ prohodí Huml na začátku štoly.
Je tu vlhko a chládek, vzduch je trochu těžší, ale nepáchne. „Může tu být kolem osmi stupňů Celsia, v takovém parnu sem chodím rád. V zimě se ale člověku moc nechce,“ pousměje se.
Vybetonovaný začátek chodby má obdélníkový tvar, může být asi dva metry vysoký a široký něco přes metr. Člověk tudy projde bez potíží. Mimo výjimečné návštěvy technických či úklidových pracovníků sem za celý rok nevkročí nikdo jiný než hrázný či jeho zástupce.
Veřejnosti je vstup přísně zapovězen. Pro novinářskou návštěvu, pořízení fotografií a videí je kvůli bezpečnosti nutné získat zvláštní povolení z Povodí Moravy.
„Na průvodcovství nejsem zvyklý,“ omlouvá se s úsměvem Huml, když kráčí chodbou, která nenápadně zatáčí a klesá. Měří okolo 150 metrů, ale nejde o žádný labyrint. „Zabloudit se tu nedá, projdete jen z jednoho bodu do druhého.“
Po několika desítkách metrů chodba stupňovitě klesá a profil se změní z obdélníkového na kruhový. Středem se táhne strouha, kterou kdysi odtékala voda. Štola byla totiž původně určena k odvádění odebrané vody z nádrže, dnes slouží jako injekční štola, v níž se pomocí sond a vrtů měří tlak masy vody, která obklopuje zdi chodby.
Vevnitř je přitom relativně sucho. „Na to, že jsme přímo pod hrází, až nebývale. Baťovci to zkrátka dobře postavili,“ pochvaluje si Huml.
Lidé k přehradě nesmějí
Fryštáckou přehradu budovala firma Baťa v letech 1932 až 1938. Smysl byl jasný – napojit na ni rozrůstající se Zlín. Voda, která prošla úpravnou, byla určena k pití obyvatelům, užitkovou vodu zase využily průmyslové závody.
Na svou dobu šlo o precizně vystavěné vodní dílo, i proto byla přehrada v roce 1997 prohlášena kulturní památkou jako významná ukázka pozdní éry zlínského Baťova funkcionalismu.
Pitná voda se odtud odebírala až do poloviny 90. let. „Problém přehrady je, že je poměrně malá, zvláště v době veder nestíhala Zlín zásobit. Navíc v průběhu let vznikly další vrty a výhodnější zdroje pitné vody,“ zmiňuje Huml.
Na kvalitu vody se však stále přísně dbá. Přímo k přehradě nesmí lidé, zakázané je koupání, rybolov nebo bruslení.
„Je potřeba udržet kvalitu vody v normě. Například rekreační rybolov by mohl mít neblahý vliv na celkovou skladbu ryb, kvalitě vody by neprospělo ani umělé zakrmování,“ upozornil Petr Chmelař, mluvčí Povodí Moravy, které přehradu spravuje.
Vykazování lidí, kteří tato pravidla nerespektují, patří k běžným povinnostem hrázného. Dole v chodbě má však jiné úkoly. Na trubkách s kohoutky, páčkami a budíky kontroluje a zapisuje údaje. Kontroluje, zda je situace v normě a jestli podloží hráze – jílovitá vrstva obklopená zeminou – nijak neujíždí.
„Máme tu celý komplex sond, některé jsou tady dole, jiné i nahoře na hrázi či v těsném okolí přehrady. Kdyby voda někde začala stoupat či prosakovat, údaje z měřidel nám to řeknou,“ naznačuje Huml.
Chodba se po chvíli lomí do pravého úhlu a po několika metrech vyústí do strojní věže. Ta trčí nad hladinu a je dobře viditelná od silnice. „Voda je nad námi zhruba v desetimetrové výšce,“ líčí Huml.
Ve věži je slyšet monotónní hukot, všude je plno turbín, trubek, ventilů a uzávěrů. U jedné z trubek opatřené mohutným kovovým uzávěrem se hrázný zastaví.
„Tudy odtékala voda do úpravny a dále do vodovodní sítě. Dnes zůstává trubka zaslepená, ale v případě potřeby by zase bylo možno odběr vody obnovit,“ ukazuje.
Právě z věže Huml řídí odtok vody, kterou pouští do potoka pod přehradou. Jeho úkolem je nejen zajistit, aby v něm byl i v době sucha dostatečný průtok, ale také naopak zadržet masu vody, která by se jinak při povodni mohla nekontrolovaně řítit na Zlín.
V době trvalých dešťů je přehrada vítaným pomocníkem proti záplavám. V dnešní době je to vlastně její hlavní funkce. A pokud dlouhou dobu bez ustání prší, roste i tepová frekvence hrázného. „Pokud očekáváme povodně, jindy klidná práce začne být o nervy,“ přiznává.
Odolá i desetitisícileté vodě
Důležitost přehrady se v minulosti ukázala už několikrát. „Při povodni před šesti lety přitékalo do přehrady až 80 kubíků za sekundu. Nám se povedlo vodu ztransformovat tak, že odtékalo deset,“ vzpomíná Huml na zkrocení dvousetleté vody.
Přehrada by přitom měla odolat i vodě desetitisícileté. „Vždy záleží na tom, jak dlouho taková povodeň trvá. Při bleskových povodních přehrada zafunguje spolehlivě, samozřejmě pokud by krizový stav trval mnoho dní, byl by to větší problém,“ říká.
Několik kovových schodišť nás mezitím vyvede až do hlavní místnosti věže, odkud se celá přehrada ovládá. Je zde mechanismus na uzavírání a otevírání hráze, další měrná zařízení, na stěně visí i záchranný kruh.
„Tady mám všechno, co potřebuji, abych mohl s nádrží správně manipulovat. Pokud by se ale některé zařízení mechanicky porouchalo, k opravě bychom museli volat potápěče,“ upozorňuje Huml, když zamyká dveře věže a po můstku nad vodou kráčí zpět na cestu vedoucí po hrázi.
Cesta podzemím trvala zhruba půlhodinku. Oproti stísněnému tunelu je pohled z hráze na vodní plochu až idylický. Vody je v přehradě o něco méně, než je norma, ale to laik pouhým okem nerozezná. Vlivem dlouhotrvajícího sucha byla uprostřed léta přehrada naplněna zhruba z osmdesáti procent.
„Samozřejmě s pokračujícím vedrem lze pokles ještě očekávat. Ale ze zkušeností víme, že při vydatnějších srážkách se přehrada zase rychle naplní,“ dodává Chmelař.
