Tyto exponáty najdou návštěvníci v novém muzeu mizející africké kultury Tjiwara, které ve Vizovicích otevřel místní cestovatel, fotograf a potápěč Richard Jaroněk.
Mezi unikátními artefakty nechybí ani dřevěná destička Lukasa sloužící jako posel zakódovaných zpráv či masky, které se staly inspirací pro španělské velikány moderního umění Pabla Picassa a Salvadora Dalího.
I když to zní málo pravděpodobně, ucelenější, významnější a podle počtu exponátů rozsáhlejší sbírku africké kultury vlastní jen pařížské muzeum v Louvru.
Ačkoliv expozice mezi sebou nesoutěží, jeden světový primát je k vidění pouze ve Vizovicích. Jedná se o sochy krále a královny nigerijského kmene Yoruba. „Zatímco v Louvru je vystavena socha krále, my vlastníme dvě, máme i královnu,“ říká Jaroněk.
 |
Muzeum sídlící na ulici Lázeňská nabízí na 200 metrech čtverečních 340 masek, štítů, soch a zbraní zejména ze států střední Afriky. Každý z vystavených exponátů je nejméně padesát let starý a má svůj vlastní příběh sepsaný vizovickým sběratelem. Patří k němu i QR kód.
„Pokud návštěvníkovi data nestačí, další podrobnosti získá po načtení kódu do svého telefonu,“ upřesnil Jaroněk. Pokud by se chtěl někdo detailně seznámit s vystavenými díly, v muzeu by musel strávit nejméně čtyři hodiny.
Svoji první masku si cestovatel koupil v roce 1996 od jednoho z největších středoafrických kmenů Chokwe a zaplatil za ni dva tisíce korun. „Tehdy mě fascinovaly strašidelné masky a ta vůbec první měla navíc zvláštní ženskou tvář,“ líčí.
Od té doby budí jeho zavazadla zvláštní pozornost celníků. „Podezření je pochopitelné, ale zbytečné. Masky si většinou kupuju přímo při návštěvách domorodých kmenů. Často je dostávám také darem, občas si je nechávám posílat poštou,“ vysvětluje Jaroněk.
Mezi nepřehlédnutelné zajímavosti patří přes sto let stará dřevěná socha Nyamwezi s ohebnými končetinami, kterou si cestovatel přivezl z Tanzánie. Socha se používala v soutěžních a často provokativních tanečních představeních.
Nyamwezi znamená ve svahilštině „lidi z Měsíce“ a socha nadpozemsky skutečně působí, ostatně jako celé prostředí muzea. Expozice bez oken je laděná do temna, každý exponát je nasvícen vlastním světlem.
Nápad uspíšila pandemie
Jaroňkův asi patnáct let starý nápad vytvořit muzeum uspíšila loňská pandemie koronaviru. „Po pětadvaceti letech nepřetržitých cest do Afriky nastal nečekaný zlom, rázem bylo mrtvo,“ uvedl cestovatel, jenž se musel dočasně vzdát i besed a přednášek, kterých dříve absolvoval ročně desítky po celé zemi.
Otevření vizovické expozice tak považuje za nový začátek. Další výpravu do Afriky si naplánoval už na podzim a muzeum chce dál rozšiřovat. Chystá vznik malého přednáškového sálu pro skupinové návštěvy a další výstavní plochy případně umístí do podkroví.
Paradoxem je, že zatímco světová muzea vynakládají na další rozšiřování svých sbírek často astronomické částky, pro africké domorodce nemají masky ani sochy velkou hodnotu. „Když člověk zemře, jsou pohozeny termitům. To je také důvod, proč není možné sehnat sochy starší než 200 let. Obrátily se v prach,“ objasnil Jaroněk.
Africká kultura a umění, které na rozdíl od většiny kurátorů nepovažuje za primitivní, ale velmi sofistikované, mu otevřela nový úhel pohledu na život. „Zatímco křesťanské umění se váže spíše na díla vytvořená pro budoucnost, v Africe je úzce spojeno se současností. To mi učarovalo,“ vysvětluje.
„Naše dva tisíce let stará kultura se snaží kresbami či sochami vytvořit jisté poslání, vzkaz příštím generacím. Naproti tomu v Africe platí, že maska, socha nebo zbraň s vámi prožívá jen současnost. V podstatě každý muž proto musí mít svoji vlastní masku, která mu pomáhá k nejrůznějším činnostem. Afričané věří, že speciálně vytvořené masky dokážou přivolat třeba dobrou úrodu, potenci, lepší život.“
Královský trůn z Kamerunu
Jaroněk chová ke všem maskám velký respekt. A stejně jako jeho afričtí přátelé tvrdí, že energie, která se z nich v případě špatného zacházení uvolňuje, může uškodit. „Především citlivější lidé mívají s maskami nepříjemný zážitek,“ upozorňuje.
„Nedávno na sobě pocítily energetickou sílu dvě vnímavější návštěvnice. Jedné z nich se z upřeného pohledu na masku zatočila hlava, nakonec musela jít svoji nevolnost vydýchat na čerstvý vzduch. Byl to jen důkaz, že magická síla v maskách zůstává.“
Jaroněk zažil na svých cestách po černém kontinentu spoustu příběhů, ale ten poslední podle něj možná předčí všechny ostatní. Kamerunské království Bamum se po loňském výpadku příjmů z turistického ruchu, za kterým stála uzavřená letiště kvůli pandemii koronaviru, ocitlo na pokraji bankrotu.
„Když jsem se dozvěděl, že stát do království přestal kvůli vládním škrtům investovat a viděl opuštěné přírodní rezervace a zoufalství domorodců, poslal jsem do Bamumu přes půl milionu korun. Nyní dostávám pravidelně nejen od afrických přátel, ale také od zcela neznámých lidí z Bamumu spoustu nejrůznějších SMS zpráv. Považují mě za zachránce, kterým zcela jistě nejsem,“ usmál se Jaroněk.
Na návštěvu království má také jednu z vůbec nejsilnějších vzpomínek. Díky přátelství se současným panovníkem Ibrahimem Mbombo Njoyou si mohl odkoupit jeho královský trůn, jeden z výjimečných exponátů vizovického muzea.
