Věřící posedlá duchem na vúdú rituálu

Věřící posedlá duchem na vúdú rituálu | foto: Profimedia.cz

Vúdú: černá magie, která neochránila Haiti před zemětřesením

  • 12
Tajemné obřady, extatické tance bíle oděných černochů a krev obětovaných zvířat. Ano, vúdú je s Haiti spojeno pupeční šňůrou. A až se od karibského státu odvrátí vrtkavá přízeň médií, kterou tam přitáhlo ničivé zemětřesení, bude znám nejspíš zase hlavně svým tradičním náboženstvím, které proslavily zombie.

Jsou země, kde mají lidé prostě smůlu. Vaše předky odvleče bílý muž přes oceán a udělá z nich otroky na cizím ostrově, po pár stoletích dřiny se vzbouříte, aby se po revolučních letech plných násilí a krve ukázalo, že bez bělochů sice nebude otroctví, ale ráj na zemi také ne.

Čekají vás války se sousedem, domácí konflikty a více či méně drsní diktátoři lavírující mezi bílými muži z různých koutů světa, které spojuje hlavně to, že jim je úplně jedno, jak se na ostrově žije. Jen když jdou obchody.

Jedni z nich dokonce dotáhnou svoje zájmy tak daleko, že celý ostrov raději obsadí námořní pěchotou a přetváří ho k obrazu svému, a to s dosti spornými výsledky. Do toho ještě globalizovaná ekonomika, která jako vedlejší efekt přivede do měst gangy a rozvrátí tradiční komunity na venkově.

Každý rok váš ostrov navíc poničí pár hurikánů a čas od času přijde pořádné zemětřesení.

Právě to poslední přivedlo Haiti, řeč je totiž právě o státu v západní části ostrova Espaňola, na chvíli do centra pozornosti médií. Až opadne, Haiti zůstane zase známé hlavně svým tajemným náboženstvím.

Filmy a skutečnost

Pamatujete na jednu starou bondovku, kde úhlavní padouch Mr. Big a jeho zabiják Baron Samedi ovládali temné síly? Samozřejmě, byli to Haiťané a mistři vúdú.

Vzpomínáte na čarodějky z Eastwicku, které pomocí malé panenky a vúdú přivedly Jacka Nicholsona k pláči?

Věřící v tranzu

A kde by byla světová kinematografie, kdyby neobjevila zombie? Nemohli bychom si užívat takovou béčkovou klasiku jako Noc oživlých mrtvol a vůbec všechny ty zahnívající nemrtvé ve filmech George Romera, na plátnech by se neobjevily speciality jako zombie náckové a podobně.

Mimochodem, první zombie film byl natočený už v roce 1932. Zkuste se podívat na internet, seznam filmů na tohle téma je překvapivě dlouhý.

Jak je to ale ve skutečnosti?

Náboženský pelmel

Vúdú je především "jenom" náboženstvím Afričanů, kteří byli do Ameriky převáženi jako otroci mezi 16. a 19. stoletím a brali si s sebou tradiční náboženské představy kmenů z oblasti Guinejského zálivu.

Haiti přitom není jediné místo v Americe, kde takto přežily africké tradice. Kromě vúdú najdeme například v Brazílii kult kandomblé nebo umbanda, na Kubě je stále živá santería. Odborníci hovoří o tzv. afrokaribských náboženských tradicích.

Otrokáři pochopitelně nebyli schopni rozlišovat mezi jednotlivými etniky v Africe, potřebovali pracovní sílu na plantáže a brali veškeré "ebenové dřevo", které bylo k dispozici. Na Haiti se tak sešli otroci hovořící různými jazyky a dialekty a s trochu odlišnými božstvy a zvyky. Všechny tyto ingredience byly naházeny do jednoho kotle, promíchány, trochu okořeněny křesťanskými prvky a vystaveny působení času.

Hougan, vúdú kněz, při rituálu

Když se otroci na počátku 19. století vzbouřili proti svým pánům, bylo to právě náboženství a africká identita, která je sjednotila. Na samostatném Haiti, v druhém nezávislém státě na americkém kontinentu (hned po USA), však vúdú paradoxně nemělo dlouho na růžích ustláno.

Ani černošští či mulatští vládci ho nijak nepodporovali, protože "barbarský" charakter vúdú komplikoval jejich vztahy se západními mocnostmi.

Vatikán dokonce kvůli vúdú na dlouhá desetiletí přerušil s ostrovem oficiální vztahy a africké obřady nepadly do oka ani okupační správě USA, která s typickou vnímavostí pro jiné kultury podávala hlášení o lidojedech a jejich barbarských obřadech.

Obyvatelé Haiti ale většinou žili a žijí na venkově, daleko od civilizace a bylo jim srdečně jedno, co si svět o jejich víře myslí. A bylo jen otázkou času, kdy si dosah tohoto faktu uvědomí i domácí politici.

Vúdú tak nakonec z ilegality vyšlo, stalo se určitým symbolem ostrova a také nástrojem politiky. Během vlády klanu Duvalierů si diktátoři takto kupovali podporu obyvatelstva, s nedávnou vládou Jean-Bertranda Aristida pak do prezidentského paláce dokonce usedl praktikující kněz vúdú.

Hougan, mambo a hlavně loa

Vúdú má svoje pravidla, hierarchie, rituály, stejně jako každé náboženství. Jeho "církev" je naprosto necentralizovaná, neexistuje žádný "vúdú papež". Stoupenci víry se shromažďují ve svatyních, nazývaných oumphor. Tato svatyně je zároveň i jedinou organizační jednotkou stoupenců vúdú. Význam jednotlivých svatyní je různý. Jaký bude její věhlas, záleží na schopnostech tzv. zasvěcených, kteří mají na starosti bohoslužby.

Mambo, vúdú kněžka, s hlavou obětovaného býka

Ústředním bodem svatyně je dvůr, obehnaný nízkou zdí, v jehož středu stojí sloup. Okolo něj se odehrává obřad. Vede ho kněz (hougan) nebo kněžka (mambo), kteří komunikují s duchy. Nezbytnou součástí bohoslužby jsou bubny a tanec. Cílem rituálu je navázat kontakt s duchem (loa). Důvod bývá obvykle prozaický, buď je potřeba někoho vyléčit, nebo získat radu a podporu.

Ne vždy je možné komunikovat s duchy přímo, pak je tedy potřeba prostředník. Loa "posedne" jednoho z přítomných a vyjeví světu, co může udělat a co za to chce. Vztah mezi duchy a věřícími je jednoduchý: vždycky je to něco za něco. Budeš uzdraven, ale přines duchovi jídlo a obětuj nějaké zvíře (nejčastěji kuře).

S duchy je třeba být zadobře

Pantheon duchů je velmi košatý. Loa existují desítky, každý má své charakteristiky, vlastnosti, oblíbené barvy, někdy je ztotožněn s některým křesťanským světcem. Duchové se sdružují do jednotlivých národů, které zhruba odpovídají rozdělení afrických etnik v původní vlasti.

Někteří loa mají bizarní jména a ještě bizarnější projevy. Například Baron Kriminel je podle tradice duch odsouzeného vraha, který se projevuje tím, že osoba, kterou posedne, kolem sebe plive, vykřikuje obscénnosti, snaží se všechny bodat nožem a pokousat. Usmíří ho jen obětované černé kuře.

Duch jménem Loco je naopak dobrou volbou pro řešení zdravotních problémů, jeho žena Aizan zase může pomoci při obchodování. Vúdú ovšem nezná naše rozlišení mezi dobrem a zlem, nebem a peklem. Duchové mohou zprostředkovat dobré i méně dobré věci. Lze se od nich nadít čehokoliv, proto je dobré s nimi být zadobře.

A jak je to se zombie? (Správně haitsky bychom měli psát zombi.) S mrtvými (nebo nemrtvými) to na Haiti není vůbec snadné. Každý člověk má pozemské tělo a dvě duše. Jedna po smrti opustí navždy tento svět, aby se ve všehomíru spojila s nejvyšším božstvem zvaným Bondye (z francouzského bon Dieu). Tento bůh ovšem nejeví o pozemský život žádný zájem a přenechává živé lidi na starost duchům.

Věřící přestrojený za loup garou, přestavitele Satana, na festivalu vúdú v haitském Jacmelu

Druhá duše se ovšem může stát duchem. Podle tradice může navíc jeden ze zasvěcených, tzv. bokor, tuto duši lapit a probudit mrtvé tělo, které se pak pohybuje po světě bez duše, plní bokorovy rozkazy a slouží mu jako otrok.

Pro Haiťany, národ bývalých otroků, přitom není nic horšího, než se stát zombiem, tedy opět otrokem.

"Existence" zombie se vysvětluje dvěma způsoby. Buď znají kněží vúdú byliny, po jejichž požití je člověk intoxikován tak, že se projevuje jako osoba bez vlastní vůle, nebo vúdú tímto způsobem jednoduše označilo osoby trpící nemocemi, které přesahovaly chápání prostých lidí. Škoda, armáda útočících zombie měla na plátně něco do sebe.

Z Haiti do celé Ameriky

Haitská emigrace rozšířila vúdú i do jiných částí světa. Silné komunity najdeme v sousední Dominikánské republice, na Kubě, proslulou enklávou je i Lousiana a New Orleans, kde se už ale kult od toho původního haitského dost odlišuje. Slavné vúdú panenky propíchané špendlíky hledejte právě tady, na Haiti je nenajdete. Hodně Haiťanů žije i v Kanadě – živá kuřata jdou dobře na odbyt jistě i tam.

Vúdú se může z pohledu zvenku jevit jako exotická kuriozita, byla by ale chyba dívat se na celou věc právě takhle. Je to komplexní a staré náboženství jako každé jiné. Ostatně, kdybychom o křesťanech znali jenom filmy věnované jejich dávné zálibě v upalování nepohodlných osob a to, že při svých obřadech konzumují oplatku a zapíjejí ji vínem, dostali bychom zřejmě též zkreslený obrázek.

Navíc dnes, po jednom z nejhorších zemětřesení v dějinách ostrova, při němž přišly o život desetitisíce lidí, jejichž duše hledají cestu k Bondyemu, nemůže být na škodu poznat a respektovat tradice tohoto dějinami těžce zkoušeného národa.

Snad duchové dopřejí Haiti v budoucnu lepší časy.