Nejprv připomeňme, proč je třeba chodit kolem tsantsas, jak se „scvrklým hlavám“ říká, opatrně. Nejen kvůli jejich děsivému vzhledu, ale též kvůli mnoha pochybám. Podle některých zdrojů byly ony hlavy výlučnou součástí života a rituálů Šuarů, podle jiných se rozšířily i do jiných kmenů, shrnuje server Science Alert. Neví se přesně, jaký byl jejich účel.
Navrch není zcela jisté, v jakém smyslu jsou autentickým produktem zmizelé šuarské kultury a do jaké míry a v jakých ohledech se do nich promítá fetiš evropských kolonizátorů a cestovatelů, jejich fascinace cizím, bizarním. Neznáme ani to, kolik z tsantsas, které děsí návštěvníky světových muzeí, jsou opravdu lidské – a které podnikaví domorodci flikovali ze zvířecí kůže pro obchod s bílými zájemci o jejich folklór.
Kanadští a ekvádorští vědci teď vyšetřili jednu ze „scvrklých hlav“, z ontarijského Chatham Kent Museum. Jejich výzkum – shrnuje ho studie v magazínu PLOS ONE– vynesl jednu odpověď, ale zároveň vyjevil, že otázka tsantsas je opravdu složitá.
Respekt, nebo obrana před pomstou?
Podle etnohistoriků začaly indiánské skupiny na pomezí dnešního Peru a Ekvádoru preparovat hlavy v šestnáctém století. Proč? To nevíme jistě. Podle jednoho náhledu se ona specifická praktika aplikovala pouze na nepřátele Šuarů. Cílem celé operace bylo zabránit zabitému protivníku v duchovní odplatě, popisuje studie z magazínu The American Journal of Forensic Medicine and Pathology. Ústa se nepřítelově hlavě zašila proto, aby nemohl proti svým přemožitelům mluvit, oči proto, aby nemohl hledět směrem k pomstě, doplňuje časopis Discover.
Dnešní Šuarové však dodávají ještě jiný důvod celé praktiky. Podle předáka šuarské federace v Ekvádoru Jeffersona Acacha se tsantsas dělaly z hlav uznávaných klanových vůdců, zabitých, ale i těch, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Byl to výraz respektu k jejich osobnostem. Mělo se za to, že preparované hlavy dokážou uchovat moc oněch mrtvých, která se tak bude dát využít pro užitek komunity. Bylo však třeba myslet na to, aby ji šlo ovládnout, to proto se zašívaly oči a ústa. „Mohla-li by totiž hlava stále vidět a jíst, vyrostla by její moc tak, že by mohla páchat škody,“ objasnil Acacho listu The Guardian. Na každý pád neměla preparace nic společného s kanibalismem, s nímž byli Šuarové kvůli tsantsas nespravedlivě spojováni.
Samotný proces preparace vypadal strašlivě. Jeho přesné detaily – přináší je například server The Smithsonian– vypustíme, poznamenáme jen, že zahrnoval stahování, vaření, obracení naruby a zase zpět, vysušování, smršťování, opalování. Používaly se horké kameny i rozpálený písek, vlákna z palmy, bambus.
Jisti si však být nemůžeme, připomíná Lauren Poeta, která aktuální kanadsko-ekvádorský výzkum vedla. „Od šuarského lidu samotného neexistují žádné původní záznamy o onom procesu, byl to posvátný obřad. Místo toho máme k dispozici nesouvislá a někdy protichůdná svědectví misionářů, osadníků, cestovatelů,“ uvedla Poeta magazínu Inverse.
Z rituálu byznys pro Evropany
Právě expanze Evropanů přinesla do rituální produkce scvrklých hlav paradoxně největší změnu. Cestovatelé byli totiž nejen šokováni, ale též fascinování. Hrůzné tsantsas je přitahovaly. Ne natolik, aby se snažili pochopit jejich duchovní rámec, jejich rituální význam. Ale dostatečně pro to, aby evropský zájem vytvořil specifický trh. Obchod se scvrklými hlavami.
S rostoucí poptávkou se někdejší jakkoli bizarní, ale duchovní praxe změnila v komerční byznys. Šuarové s Evropany obchodovali od počátku devatenáctého století, a postupně přišel čas i na tsantsas. Nejprve se směňovaly za pušky, poté za peníze. Jenže s byznysem přišel švindl, evropským zákazníkům se předkládali tsantsas ze zvířecí kůže, prasečí, opičí, lenochodí. Nebo sice dokonce z lidské, byly ovšem vyrobené přičinlivým podnikatelem, ne šuarským odborníkem. Evropané si z výprav houfně odváželi padělané tsantsas.
To pro dnešní vědce, muzea, sbírky znamená problém. Jak odlišit autentické scvrklé hlavy, ty, které byly produktem, součástí šaurské kultury, od těch, které vznikly čistě z obchodních důvodů, pro evropský trh? Tsantsas byly v Evropě tak populární, jejich dovozci tak lační a jejich domorodí výrobci tak šibalští, že například podle studie Stevena Lee Rubensteina tvoří většinu tsantsas ve světových muzeích padělané scvrklé hlavy.
Na hlavu s cétéčkem
V minulých letech proto byly podnikány pokusy, jak falešné tsantsas odhalit. Zaměřovaly se na detaily, jimiž se od sebe pozná minimálně tsantsa z lidské kůže a zvířecí: rozdíl je v nosních chloupcích nebo struktuře scvrklého ucha, jak popisoval The Smithsonian.
Lauren Poeta a archeolog Andrew Nelson z ontarijské univerzity však měli k dispozici průkopnický nástroj, mnohem sofistikovanější. Mikro CT scanner předtím Nelson používal například k tomu, aby nahlédl dovnitř vazeb středověkých knih nebo meteoritů. „Tato technika doslova redefinuje archeologii,“ poznamenala pro Discover Lauren Poeta.
V případě tsantsa ontarijského muzea mohla s Nelsonem s pomocí scanneru proniknout do její škáry, prozkoumat individuální vlasové folikuly. Zkoumání jim potvrdilo, že scvrklá hlava kdysi opravdu patřila člověku. Přineslo však též překvapení.
Vyšetřovaná tsantsa byla hybridem mezi autentickou a neautentickou. Na jedné straně byla opravdu lidská a navíc odpovídala postupu tradičních šuarských obřadů, jak ho známe. Jenže na druhou stranu, pokud jde o jiné detaily, konkrétně o použitou nit pro zašívání, svědčila o komerční produkci.
Vědci netvrdí, že si jsou stoprocentně jistí, mají však za to, že tato hlava z obřadní praktiky nevzešla. Podle jejich názoru byla produktem externích napodobovatelů, kteří z evropského zájmu o bizarní folklór těžili. Zdá se tedy, že dějiny tsantsas mohou být složitější, než si vědci původně mysleli, soudí magazín Inverse.
Nyní by vědci chtěli zjistit víc, pomocí analýzy DNA mají například zjistit, odkud tsantsa vlastně přišla. A nakonec ji možná do amazonské přírody hlavy zase vrátit. V muzeích byly totiž často nahlíženy jako svého druhu panoptikum, freakshow, sbírka podivností.
Nelson připomíná, že nám tsantsas samozřejmě mohou nabídnout neocenitelné vhledy do dějin jiné civilizace, že by však nemělo uniknout, že v jistém ohledu přece nejsou pouhým artefaktem. „Byly to osoby, žily, milovaly, byly součástí kultury,“ dodává. A součástí minulosti. Od padesátých let, jak připomíná server Discover, už Šuarové o výrobu tsantsas neměli buď zájem, nebo jim chyběli znalosti. O dekádu později byla vládou ona praxe zapovězená.
